„Ensemble Damian umí překvapit progresivní, šibalskou a zvídavou inscenací, která dokáže vzbudit rozličné emoce.“

„Hanzlíkův originální přístup se promítnul i do hereckého ztvárnění, z něhož čišel individuální přístup a entuziasmus.“

„Badia upoutal pozornost posluchačů neustálou rozmanitostí a životností hudebních nápadů, které se promítly do líbezné kantilény vokální melodiky v áriích da capo.“

V Lipníku nad Bečvou se 27. února odehrála novodobá světová premiéra barokní opery La Psiche. Jejím autorem je italský skladatel Carlo Agostino Badia, který působil na habsburském dvoře ve Vídni. Scénu, režii a kostýmy připravil Tomáš Hanzlík, umělecký šéf Ensemble Damian. V sólových rolích účinkovali Vojtěch Pačák, Michal Marhold, Dorota Grossová, Helena Kalambová a Vincenc Ignác Novotný.

Pohádka o Amorovi a Psýché je zachována v souboru novel Metamorphoses sive Asinus aureus (Proměny čili Zlatý osel) latinského rétora, prozaika a básníka Apuleia z Madaury. Proměny si získaly velkou oblibu zejména v renesanci, kdy na ně navázali např. Boccaccio a Straparola. Badiovo vlastní zpracování La Psiche líčí pouze úplný konec pohádky, kdy Amor touží po milence Psýché, kterou dřív zavrhl.

Postava italského skladatele Carla Agostina Badii je dalším důkazem, že barokní epocha stále dokáže něčím a někým překvapit. Badia většinu svého života strávil ve Vídni, kde působil v různých funkcích, mimo jiné též jako dvorní skladatel císaře Leopolda I. a jeho nástupců. Jeho tvorba představuje pozoruhodnou spojnici mezi vrcholně barokní hudbou leopoldovského a pozdně barokní hudbou karlovského dvora. Premiéra jednoaktové poemeto dramatico La Psiche se odehrála 22. července 1703.

Režii, scénu a návrhy kostýmů nové inscenace připravil Tomáš Hanzlík, který využil pohádkovou naraci a popustil uzdu vlastní fantazii více než obvykle. Před očima diváků se rozprostřela blankytně modrá scéna, která zpočátku připomínala kolébající se vodní hladinu, později byl děj situován vizualizací plynoucích oblaků na Olymp. Oku lahodí i barevnost sporých kostýmů, které jsou koncipovány s erotickou nadsázkou, neboť klasické barokní rekvizity spíše parodují (lámal jsem si chvíli hlavu, jestli jde o plavky, nebo o cvičební úbory…). To se týká i dalších scénografických rekvizit: kiwi, list či křídla v nadreálné velikosti propůjčují tradičním symbolům příjemný nadhled a vtip.

Hanzlíkův originální přístup se promítnul i do hereckého ztvárnění, z něhož čišel individuální přístup a entuziasmus. Barokní gesta, která vyjadřují různé afekty, nepostrádala spontánní lehkost a svěžest. Skvělý byl Amor Vojtěcha Pačáka a Giove Michala Marholda, kteří potvrdili svůj komediální i pohybový talent, ale i patřičnou pěveckou stylovost. Výborně sehrány byly též postavy Venuše Doroty Grossové a Psiche Heleny Kalambové. Žárlivá a věčně nespokojená Venuše v podání Grossové místy doslova opanovala pódium, její adrenalinové podání příjemně kontrastovalo s něžnou a spíše lyrickou Psiche výborně zpívající Heleny Kalambové. Sestavu sólistů hlasově i herecky vhodně doplňoval Mercurio Vincence Ignáce Novotného.

Není pochyb o tom, že všichni sólisté mají s interpretací staré hudby značné zkušenosti. Odpovídala tomu patřičná vokální technika a způsob tvoření tónu, včetně správně používané ornamentiky. Neméně podstatným příznakem inscenace bylo adekvátní využívání symbolů a metafor, včetně citlivě formulovaných rétorických figur a barokních afektů. Pětice sólistů se příjemně doplňovala a dostála nejen kvalitní a stylové reprodukci, ale rovněž sehrála vitální barokní divadlo bez planého pozérství a pompézních gest. Byly to výkony životné, energické, zábavné a vtipné.

Pětici pěveckých interpretů sekundovala pod pódiem šestičlenná sestava hudebníků v obsazení Lenka Černínová a Branislav Lariš (housle), Tomáš Hanzlík (viola), Petra Machková Čadová (violoncello), Marek Kubát (theorba) a Martin Smutný (cembalo, varhanní pozitiv). Jejich živelné pojetí mělo stylový zvuk daný historickými nástroji. Provedení potěšilo proporčně výstižnými tempy a vkusnou ornamentikou, která poukázala na technickou zručnost a výrazové schopnosti hráčů. Souhra a zejména intonační kultivovanost by sice snesly ještě nějakou tu zkoušku navíc, ale přiznám se, že osobní entuziasmus (nejvíce se mi líbila Petra Machková Čadová a Marek Kubát) a pocit improvizační svobody byl pro mne osobně silnější a setřel jemné nedostatky, které premiéry obvykle provázejí.

Potěšujícím faktem je i samotná hudební kvalita. La Psiche upoutala pozornost posluchačů neustálou rozmanitostí a životností hudebních nápadů, které se promítly do líbezné kantilény vokální melodiky v áriích da capo. Neméně atraktivně zněly šťavnatě muzikální nástrojové party v sinfoniích a orchestrálním ritornelu. Badiova hudba překvapila nádhernou melodikou s typickou italskou lehkostí a jasem. Ačkoli bylo provedení jednoaktové opery v Lipníku přepaženo přestávkou, představení neztratilo svůj rytmus a druhá polovina přinesla slušnou gradaci. Reakce publika slušně zaplněného sálu byla spolehlivým důkazem, že i na malém městě se lze zúčastnit výjimečné události. Ensemble Damian díky hyperaktivnímu a agilnímu Tomáši Hanzlíkovi překvapil progresivní, šibalskou a zvídavou inscenací, která dokáže vzbudit rozličné emoce. Jen v nich logicky absentuje slovo „nuda“.

Foto: Dominik Jedlička