„Mladý, leč světem protřelý perkusionista Alexander Wnuk připravil vpravdě multimediální koktejl.“

„Obdivuhodná byla výdrž interpreta… au, takhle bych se asi modlit nechtěl.“

„Přes svou nespornou zábavnost selhávají nové formy často na obsahu.“

Jubilejní 10. ročník festivalu Music Olomouc letos nabízí pestrou paletu současné komponované hudby. Třetí festivalový koncert nabídl v neděli v prostorách divadla Na cucky exkluzivní vystoupení progresivního polského perkusionisty ALEXANDERA WNUKA, který rozezvučel kompozice hvězd současné hudební avantgardy.

Festival Music Olomouc založil roku 2009 Jan Vičar spolu s kolegy z katedry muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého Olomouc. Již od prvního ročníku je platforma koncipovaná jako reprezentativní přehlídka soudobé hudby. Prof. Vičar v prvních pěti ročnících festival směřoval do multižánrové podoby, přičemž jádro dramaturgie leželo v uvádění české tvorby, s přesahy do jazzu nebo folkloru. Od roku 2014 festival formuje hudební skladatel a klavírista Marek Keprt: „Uvádíme každý rok pět, až šest premiér psaných na objednávku festivalu“, říká s hrdostí. Celkový programing také zaměřil více na „Novou hudbu“ a aktuální trendy, včetně multimediálních projektů a performancí.

Mladý, leč světem protřelý perkusionista Alexander Wnuk (*1987) připravil na nedělní večer vpravdě multimediální koktejl. První dílo, které mělo publikum možnost slyšet, napsal polský talent Piotr Peszat (*1990). Kompozice má název Jenny‘s Soul or Dirk‘s? a je pro bicí nástroje, zvukový pás a video (2016). Ačkoliv se v autorském komentáři mimo jiné píše, že „…cyklus odkazuje k neobvyklému způsobu života, ke vztahu mezi mužem a jeho silikonovou pannou…“, z mého pohledu obsahově příliš nefungovala. Posluchač, který by neměl možnost přečíst si komentář, by jen těžko rozpoznal, co se kompozice snaží sdělit. V protipólu k jisté bezobsažnosti byla radost sledovat (a poslouchat) autorovu technickou vyspělost a lehkost, s níž kombinoval různá média do fungující formy. Není divu, že je Peszat ověnčen řadou vavřínů z mezinárodních kompozičních soutěží.

Druhým autorem, kterého Alexander Wnuk představil, byl italský skladatel žijící ve Vídni Pierluigi Billone (*1960). Intimní modlitba Mani.Gonxha (2012) je rozrezonována pomocí dvou tibetských misek a těla samotného perkusionisty. Slovo Mani symbolizuje v názvu skladby ruce (prodloužené pomocí misek), slovo Gonxha zase odkazuje k původnímu albánskému jménu Matky Terezy a zároveň znamená v albánštině poupě. Je otázkou, nakolik se autorovi podařilo naplnit záměr modlitby, celá performance na mě totiž působila spíš jako až příliš popisná ukázka ataku schizofrenie (rozpolcenost dvou misek-pólů, které rozervávají tělo i duši). Obdivuhodná byla výdrž interpreta, který se ve vrcholu kompozice opakovaně mlátil jednou či druhou tibetskou miskou do oblasti břicha… au, takhle bych se asi modlit nechtěl. Jinak se dá říct, že s minimem technických prostředků dosáhl autor kompaktního výsledku.

Před pauzou nastal okamžik, aby se publiku se svou skladbou I am at ocean level moisture with these life hacks (2018) představil ve světové premiéře americký hudební skladatel a punkový provokatér Cory Bracken (*1986). Volným překladem by název zněl zhruba „S těmahle životníma háčkama je má vlhkost na úrovni oceánu“. Skladba měla švih a přestože Wnuk obsluhoval pouze malý bubínek, díky autorské vynalézavosti byla zábavná od začátku do konce. Obsahové odkazy na mužskou i ženskou sexualitu byly jasně čitelné, i když někdy poněkud prvoplánové. V úvodní části skladby byly zvuky vyluzovány pouze dvěma prsty s válečkovými násadami, následovala něžná miniatura vytvořená pomocí velkého basového smyčce. Větší vzrušení přinesla dynamická plocha s kovovým pérem, které bylo různými směry napínáno přes blánu bubínku, načež skončilo napjaté a zaháknuté přes okraj nástroje. Rozčílená část, při níž se plastové hřebeny rozbily při snaze o kultivaci prostředí blány, přinesla první vyvrcholení, na něž okamžitě navázalo další, když bzučení malých mixérků na okrajích bubínku evokovalo zuřivou snahu o holení citlivých partií lidského těla. Uklidnění přinesla až závěrečná plocha, ve které byla blána jemně a uspokojivě rozezvučována několika malými vibrátory. Přes zmíněnou chválu je nutno podotknout, že zábavnost skladby funguje pouze jako koncertní performance, těžko říct zda by bez optického vjemu obstála…To však nic nemění na tom, že tenhle Američan opravdu nemá strach jít k jádru věci a především – nenudí!

Druhou půli koncertu odstartovala další vysoce vtipná performance, při níž Alexander Wnuk využil pouze vlastního těla. Jednalo se o kompozici Homework (2008), kterou stvořil úspěšný francouzský skladatel Francois Sarhan (*1972). Bylo překvapivé, jak zajímavé zvuky a rytmy se dají vyloudit údery na nejrůznější části vlastního těla. Skladba vrcholila několikrát se opakujícím, až groteskním motivem, kdy si Wnuk řádně naliskal. Na rozdíl od podobně koncipovaného díla Billoneho si Sarhan ve své skladbě nehrál na žádný duchovní přesah a díky všudypřítomnému humoru zafungovala kompozice také jako výborné odlehčení v celkové dramaturgii koncertu.

Za jednu z nejrespektovanějších skladatelských hvězd současnosti je bezesporu považován holandský průkopník multimediálních forem v kompozici Michel van der Aa (*1970). Jeho krátká, ale úderná skladba s jednoduchým názvem Solo for percussion (1997) však byla paradoxně v rámci koncertu jediná, která se dala s trochou dobré vůle považovat za klasicky koncipovanou kompozici. Wnuk se s jejími nástrahami vypořádal se sobě vlastní virtuozitou. Svým výkonem publiku také dokázal, že v současné komponované hudbě jsou v Nizozemsku stále na „hrotu kopí“ a že i klasickou cestou se dá vytvořit kreativně znějící skladba, která obstojí ve srovnání s technologiemi, multimédii i performance.

Georges Aperghis (*1945) je řecký hudební skladatel žijící ve Francii. Jeho skladba Graffitis (1981) kombinovala klasické výrazové prostředky s performativními a příjemným způsobem uzavřela celkový dojem z koncertu. Ještě než ji Alexander Wnuk provedl, instruoval publikum, že se v průběhu skladby může projevovat libovolným způsobem, třeba se smát, či v případě nelibosti odejít ze sálu…dobře to dopadlo, smáli jsme se hodně a nikdo neodešel, co víc, publikum odměnilo houževnatého interpreta (i dva v sále přítomné autory Coryho Brackena a Piotra Peszata) bouřlivým potleskem.

Závěrem bych rád zmínil několik faktů. Především patří velké poděkování Marku Keprtovi za zařazení takhle unikátního programu, odvážného nejen z pohledu koncertní scény v České republice, ale i z globálního hlediska. Výbornou práci však odvádí celý organizační tým v čele s manažerkou Martinou Pudelovou. Skvělým objevem byl výkon Alexandera Wnuka – pokud s věkem přidá ke své virtuozitě i větší míru emotivity tolik potřebné pro vykreslení kontrastů a nuancí v performativních odnožích klasické hudby, může se v tomto žánru dostat hodně daleko. Z přímého srovnání klasičtějších výrazových prostředků (van der Aa, částečně Aphergis) a čistě multimediálních/performativních (Peszat, Billone, Bracken, Sarhan) vyplynulo, že přes svou nespornou zábavnost selhávají nové formy často na obsahu a je na autorech, aby se pokusili progresivním směrům vyprofilovat jasnější charakteristiku a tím i trvalejší hodnotu.

V minulém týdnu na festivalu Music Olomouc vystoupily také Ensemble Mondrian a Isang Yun Trio. V následujících dnech se představí Trio Helix, Lichtzwang a Catch Trio. Festival uzavře 23. října reprezentativním koncertem ze skladeb českých autorů Orchestr Berg.

Foto: Petra Kožušníková