„V pěti podlažích má síň na 2800 míst, pódium – mušle bez varhan – je široké a hluboké.“

„Alisa Weilerstein se dovede v nesmírném kontrastu, stejně extrémně, i zkáznit a ztišit.“

„Semjon Byčkov v koncertu i v Sedmé symfonii nacházel víc klidu, zamyšlenosti, opravdovosti a zvukové uměřenosti.“

Výhradně Dvořákova hudba zněla v sobotu večer v New Yorku v podání České filharmonie a Semjona Byčkova. Koncert v zaplněné Carnegie Hall měl velmi srdečný ohlas. Orchestr zněl ve slavné síni měkce až téměř tlumeně, český klasik dostal od šéfdirigenta v Sedmé symfonii i ve Violoncellovém koncertě pěkné podněty. Krásně romanticky hrála i Alisa Weilerstein.

Česká filharmonie je na čtrnáctém americkém turné. Posledně, v roce 2014, hrála v Carnegie Hall po desetileté pauze. S Jiřím Bělohlávkem. Tentokrát se orchestr prezentuje v novém kontextu – s novým šéfdirigentem, umělcem, který není součástí české značky, ale přidává na misku vah opravdu kosmopolitní renomé. Jestliže minule se psalo o newyorském koncertě filharmoniků ve smyslu „…pozor, tohle je česká hudba…!“, nyní je možné se soustředit na tvrzení „…tohle je světový orchestr.“

Carnegie Hall je obrovská, v pěti podlažích má na 2800 míst. Široké a hluboké je pódium, mušle bez varhan. Velké těleso se na něm trochu ztrácí nejen vizuálně, ale i zvukově. Byla místa, kdy nejtišší dynamika v doprovodu sólistky přenášela do publika ze smyčcové části orchestru vlastně jen obraz – pohyby prstů na hmatnících, zvuk v podstatě ne. Ale byla to místa mimořádně působivá. Alisa Weilerstein hraje Koncert h moll vášnivě, výrazově hodně intenzivně, až ji to vede k přehnanému najíždění na některé klíčové tóny, ale dovede se na druhou stranu v nesmírném kontrastu, stejně extrémně, i zkáznit a ztišit. Dává se do hudby celá, hraje zaníceně, i v důrazech kultivovaně a zpěvně – a když v první, druhé i třetí větě postupně přijdou místa zamyšlení, nostalgie, lyriky, zjihnutí, dá jim k dispozici až vlasově tenký, ale přitom stále znělý tón; způsobí se zavřenýma očima chvilkové zastavení času – aby později naopak zase, stejně zaujatě, dala hudbě až pevnou, mužnou sílu. Dvořákův Violoncellový koncert je v jejím podání výrazově doširoka rozkročená, naléhavá a nádherná zpěvná skladba. Ne nutně jen „česká“. Nikdo nemá díky ní pochyb, že jde o jedno z nejkrásnějších děl koncertantní literatury vůbec.     

Semjon Byčkov si s Alisou Weilerstein podle posluchačského dojmu rozumí. Sám se jeví spíše jako umělec, který v romantické hudbě podporuje víc razantnost a hřmotnost než úzkostlivou kultivovanost a poetičnost. Tentokrát ale příjemně překvapil. Ve Violoncellovém koncertu a pak i v Sedmé symfonii nacházel víc klidu, zamyšlenosti, opravdovosti a zvukové uměřenosti. V symfonii, která je ve Dvořákově odkazu temnější než jiné, podtrhl nejen vyhrocenou závažnost, ale i mnohé přemýšlivé plochy a dařilo se mu víc než v předcházejících provedeních tohoto díla naznačit i jeho poezii. Podstatný podíl na takovém dojmu musí mít akustika sálu. Orchestr v něm zněl ztišeně, ale hlavně ještě výrazněji kulatě, měkce a propojeně než jindy, ani v nejvyšší dynamice nebyl zvuk přehnaně masivní nebo nekorigovaný, což se v poslední době dalo se Semjonem Byčkovem u Dvořáka zaslechnout. Zvukové danosti sálu mohly určitě pozitivně ovlivnit výsledný dojem – ale možná ovlivnily i dirigentovo cítění.

Filharmonici přinesli do obou skladeb to nejlepší, krásné harmonie i sóla dechových nástrojů, plnost smyčcového zvuku, tvárnost a vláčnost. A do dvou Slovanských tanců jako přídavků ten nejvlastnější „český“ vklad – tanec, poezii, radost, líbeznost, lyriku i nepřeháněnou břesknost.     

Síň nechal postavit nedaleko jižního okraje Central Parku filantrop a obchodní magnát Andrew Carnegie, původem skotský průmyslník, a to z podnětu mladého dirigenta Waltera Damrosche. Projevil se jako vizionář – v roce 1891 byl ještě střed města mnohem jižněji, zástavba se tímto směrem rozrůstala až později. Na festival uspořádaný k otevření sálu pozval proto jako lákadlo nejznámějšího skladatele té doby – Čajkovského.

Od Dvořáka tu hned v říjnu 1892 zaznělo Te Deum. A pak v prosinci následujícího roku jeho Devátá symfonie. S ohledem na její setrvalou mezinárodní popularitu je to určitě nejdůležitější světová premiéra, která se v této síni kdy odehrála. To vše posluchači přichází bezděky na mysl. I to, že právě tady dirigoval Gustav Mahler nebo debutoval Leonard Bernstein. Že tu hrál Firkušný a že tu hráli Bohuslava Martinů. Oba bydleli téměř doslova za rohem… Až do 60. let byla Carnegie Hall domovem Newyorské filharmonie. Hlavní sál nese jméno houslisty Isaaca Sterna. Právě on se významně zasloužil o to, že po postavení nového sídla Newyorské filharmonie – o něco severněji v Lincolnově centru – nebyla Carnegie Hall zbourána.

Zdá se skoro neuvěřitelné, že by něco takového bylo možné, ale americká věcnost se projevuje i při koncertech. Nemají přehnaně vznešenou atmosféru. Publikum reaguje po skladbách spontánně až bouřlivě. Je oblečeno a chová se mimo hudební produkci stejně jako v kině, kabáty se dávají samozřejmě pod sedadlo a po koncertě tu zůstanou použité programy poházené stejně jako noviny někde v metru. Ostatně, síň je, nebo přinejmenším bývala, velmi univerzální. Zněla tu během let nejen klasika, ale i jazz, hovořil tu norský polárník Amundsen a Chaplin zde uvedl premiéru svého filmu The Kid. Vystupovali tu politici a hrál zde dokonce cirkus.

Přesto to nijak nesnižuje důležitost, kterou má vystoupení v tomto sále pro renomé České filharmonie. Ani to nepoznamenalo uměleckou závažnost její hry nebo krásu Dvořákovy hudby. Jen kontext je prostě jiný. A za týden? Vystoupí zde jiný světový orchestr, potom další. Století od obnovy samostatnosti a pocity z výjimečnosti české hudby prožíváme samozřejmě my víc než Američané.

Foto: Petr Kadlec, Veronika Paroulková