„Nastal čas ukázat, že vážná hudba nemusí být vůbec vážná.“

„Poté přišel na řadu další Strauss. Nikoliv ovšem z vídeňské rodiny, ale Mondscheinmusik z opery Capriccio v úpravě pro lesní roh a smyčcový orchestr v provedení Radka Baboráka.“

„Pak už následovaly tři závěrečné sklady Johanna Strausse mladšího, kde se orchestr doslova vydováděl.“

Novoroční koncerty mají ve střední Evropě více než stopadesátiletou tradici. Každý symfonický orchestr dbalý své cti musí na Nový rok zahrát galakoncert. Vídeňští filharmonici a ORF již mnoho let oblažují melomany po celém světě přímým přenosem ze Zlatého sálu Musikvereinu koncertem, kde hlavní slovo mají, ať za dirigentským pultem stojí kterýkoliv slovutný dirigent, členové rozvětvené rodiny Straussů. U nás jsme byli zvyklí na Smetanovu Mou vlast nebo na Dvořákovy Slovanské tance. Československá televize blahé paměti vítala nový rok Smetanovou Libuší. Česká filharmonie se však letos rozhodla porušit českou tradici a poměřit se s vídeňskou konkurencí. Pražské Rudolfinum tak na Nový rok zaplnily tóny z per Straussů – Johannů, Josefa a Richarda – Franze von Suppé a Franze Lehára.

Česká filharmonie se díky péči zesnulého Jiřího Bělohlávka postupně dostávala znovu mezi nejlepší symfonické orchestry světa a Semjon Byčkov v tomto trendu pokračuje. A přišel čas ukázat, že se orchestr nemusí pouze soustřeďovat na díla českých, respektive slovanských autorů při galakoncertech určených širokému publiku. Nastal čas ukázat, že vážná hudba nemusí být vůbec vážná. Gala koncert k Novému roku si zcela nepokrytě vzal vzor od Vídeňských filharmoniků a návštěvníkům připravil zážitek, na který budou jistě dlouho vzpomínat.

Zlatý sál vídeňského Musikvereinu už léta zdobí nizozemští zahradníci. Pražané si museli vystačit z místních zdrojů. Květinářství Kytky od Pepy si ale s Holanďany nezadalo. Hrana pódia byla pokryta nádherným běhounem květin, obrovskou květinovou vazbou byl ozdoben i střed empory. Vzor z Vídeňských filharmoniků si vzalo nejen květinářství, ale i dramaturgie. Našlo by se jistě plno skladeb, které mohou i v takzvané klasické hudbě přivítat Nový rok svižně a vesele. Existuje však jedno období, které na nás zcela bezpečně působí svou melodičností, lehkostí a zvukomalebností – Vídeň devatenáctého století se svými valčíky, polkami, pochody i operetami. Není divu, že se k tomuto období stále vracejí a vzpomínají na něj Vídeňští filharmonici. Z něho čerpala i dramaturgie pražského novoročního koncertu.

Když Vídeň devatenáctého století, za dirigentským pultem by mohl stát nějaký Vídeňák. Přímo se nabízelo jméno Manfred Honeck, častý hostující dirigent České filharmonie. Maestro Honeck sice žije ve Vorarlbergu, ve Vídni však vystudoval a začínal svou kariéru u Vídeňských filharmoniků a ve Staatsoper jako violista. Dirigentské ostruhy si získával jako asistent Claudia Abbada u Gustav Mahler Jugendorchester. Prostě – pravá vídeňská krev. A jaká by to byla Vídeň devatenáctého století bez Johanna Strausse mladšího.

Však také na úvod zazněla předehra k operetě Netopýr. Johann byl nejstarším ze šesti dětí, které měl Johann Strauss starší se svou první ženou. Jeho otec, ač sám hudebník a majitel orchestru, chtěl, aby děti měly „solidní“ povolání. Schani, jak se mladému Johannovi říkalo, vyhozený pro naprostý nezájem o studium jak z gymnázia, tak z polytechniky, studoval tedy hudbu jaksi na zapřenou. Ve svých devatenácti letech, ač neplnoletý, si založil vlastní orchestr a začal veřejně vystupovat. V neuvěřitelně krátké době se stal mimořádné úspěšným skladatelem i šéfem orchestru. Dnes bychom řekli – celebritou. Johann Strauss mladší napsal přes čtyři sta skladeb, z toho šestnáct operet, dalších deset z jeho náčrtků či melodií sestavili jiní autoři. Netopýr patří spolu s Cikánským baronem a Nocí v Benátkách do zlatého fondu světové operety a je jednou z nejhranějších operet vůbec. Árii Adély Mein Herr Marquis z druhého dějství přišla zazpívat kyrgyzská pěvkyně Katharina Konradi. Katharina získala své vysokoškolské pěvecké vzdělání v Německu, kde nyní žije a je v angažmá Hamburské státní opery. Novoroční koncert byl její první vystoupení v České republice. Můžeme za to poděkovat Manfredu Honeckovi, který Katharinu objevil při jejich společném nastudování Netopýra v Hamburku. Soprán Kathariny Konradi je krásně melodický, velmi expresivní, s jasnými výškami, velmi dobrou intonací i výslovností. Zvukově mi připomíná Kiri Te Kanawu. Ve svých čtyřiatřiceti letech má Katharina zcela jistě před sebou velkou kariéru.

V rozvětvené Straussově rodině nebyl nejstarší Johann skladatelem jediným – byl jím i jeho mladší bratr Josef Strauss, i když zdaleka nedosahoval proslulosti svého bratra. Bylo to i tím, že Johann se věnoval hlavně komponování a na Josefova bedra naložil starost o orchestr. Jednou ze skladeb, která nadchla tehdejší publikum, byla i polka-mazurka Die Libelle (Vážka).

Valčík Frühlingstimmen (Hlasy jara) Johanna Strausse při své premiéře kupodivu nezaznamenal velký úspěch u vídeňského publika. Ten se dostavil až po jeho obrovském úspěchu na ruském turné Straussova orchestru. Od té doby se stal jedním z nejproslulejších a často imitovaných Straussových děl.

Poté přišel na řadu další Strauss. Nikoliv ovšem z vídeňské rodiny, ale Richard Strauss a jeho Mondscheinmusik (Měsíční hudba) z opery Capriccio ve světové premiéře v úpravě pro lesní roh a smyčcový orchestr v provedení Radka Baboráka. Přiznám se, že jsem byl dost skeptický, zda toto dílo zapadne do dramaturgické kompozice večera. Tomáš Ille skladbu skvěle upravil a Radek Baborák, jak je u něho zvykem, velmi expresivně zahrál. Smyčcová sekce České filharmonie hrála velmi pozorně, dirigent propracoval dobře dynamiku, souhra sólisty s orchestrem byla perfektní a nakonec se ukázalo, že tento „odskok“ k jiném Straussovi koncert obohatil.

Opereta Vídeňská krev patří k těm deseti operetám, které vznikly až po smrti Johanna mladšího. Z jeho již existujících děl ji poskládal Adolf Müller. Že udělal dobře, ukázala i Katharina Konradi v árii Sei mir gegrüßt, mein liebes Nest.

Poslední skladbou první půle večera byl hudební žert Josefa Strausse Plappermäulchen (Drbny), ke kterému na emporu nastoupilo šest dětí filharmoniků s řehtačkami. Dokumentovaly přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu. Řehtaly řehtačkami přesně v taktu, neopozdily se v ani jednom nástupu a přispěly k nadšenému ohlasu publika.

Franz von Suppé byl Belgičan, jehož maminka pocházela z rodiny vídeňských Čechů, narodil se ve Splitu, v Itálii studoval práva a hudbu vystudoval ve Vídni, kde se po vzoru Jacquese Offenbacha rozhodl skládat operety. Jeho opereta Das Pensionat měla premiéru 24. listopadu 1860 a to je den, kdy začala slavná éra vídeňské operety. Suppé samozřejmě skládal operety již dříve, ale bez většího úspěchu. Jednou z mála, která získala již předtím úspěch, byla opereta Básník a sedlák, jejíž předehra je nadále na repertoáru většiny orchestrů hrajících takzvaný vyšší populár. Violoncellové sólo velmi procítěně zahrál Ivan Vokáč za doprovodu harfistky Barbary Pazourové.

Pozdní období vídeňské operety zastupoval v programu Franz Lehár. Lehár, po tatínkovi Moravan a po mamince Maďar, vystudoval Pražskou konzervatoř, kde ho kompozici učil Antonín Dvořák, teorii Josef Förster a soukromě Zdeněk Fibich. Své úspěchy má spojeny s Vídní, kde jako dirigent Theater an der Wien svou operetou Veselá vdova vytvořil moderní styl operety. Krásnou lyrickou árii Hanny Glawari Es lebt eine Vilja z druhého dějství opět přednesla Katharina Konradi. Chyběla mi tam větší procítěnost, větší lyričnost a i větší zakulacenost tónů ve výškách. Po valčíku Zlato a stříbro přišla árie Meine Lippen, sie küssen so heiß z operety Giuditta. Byl to obrovský úspěch už při premiéře – roli Giuditty zpívala Jarmila Novotná – a stejný bouřlivý úspěch měla tato árie i v provedení Kathariny Konradi. Poprvé publikum Rudofina povstalo s dlouhým potleskem.

Pak už následovaly tři závěrečné sklady Johanna Strausse mladšího, kde se orchestr doslova vydováděl. Rychlá polka Na lovu byla doprovázena střelcem v hezkém mysliveckém oblečku někde z Tyrol. Střílel přesně, plížil se mezi orchestrem a ve finále asi střelil holubici, jejíž peříčka zasypala levou půlku přední řady. Ptáčků si užila i bicí sekce České filharmonie ve francouzské polce V Krapfenwaldu, kde si krásně zakukali i zavábili, aby se při rychlé polce Za hromu a blesku nad hráči objevily barevné deštníky točící se v rytmu.

S posledním úderem tympánů a velkého bubnu Rudolfinum jásalo. Manfred Honeck se šel několikrát děkovat. Při poslední děkovačce přišel i s Katharinou Konradi a jako přídavek dali árii Adély ze třetího dějství operety Netopýr Spiel ich die Unschuld vom Lande. Katharina se rozezpívala a rozehrála, její soprán přímo zvonil, bylo vidět, že má roli z Hamburku v krvi. To byl skutečně špičkový výkon a Rudolfinum to odměnilo dlouhým potleskem vestoje. Orchestr se rozloučil přídavkem francouzské polky Feuerfest!, kde pěkné sólo na kovářskou kovadlinu zahrál Daniel Mikolášek a publikum si pod dirigentovou taktovkou i do taktu zatleskalo. Po posledním úderu kladívkem na kovadlinu zase bylo celé Rudolfinum vestoje a tleskalo a tleskalo.

Bylo to jiné gala než v minulých letech, takové echt „vídeňské“, rozdalo plno radosti a dobré pohody. Orchestr pod taktovkou Manfreda Honecka, který vše dirigoval zpaměti, hrál s chutí, velmi disciplinovaně, dobře hrály všechny sekce – bylo vidět, že si to užívá nejen publikum, ale i hudebníci. Abych se přiznal, tak jediné, co mi chybělo, bylo to hromové „Prosit Neujahr“, co dopřávají publiku Vídeňští filharmonici. Vše nejlepší do nového roku popřál posluchačům za filharmoniky Jiří Vejvoda, který celý koncert moderoval.

*******

Foto: Petr Chodura