„Hned zkraje se ukázalo, proč je Glassova hudba tak pozitivně přijímána publikem.“

„Oba interpreti na mě jak hrou, tak stylem v první půli působili jako jin a jang.“

„Její hra působila opět jako sopka Fudži, která ovšem právě vybuchla v dlouhé nekonečné erupci.“

V neděli 30. 1. 2022 se konal čtvrtý abonentní koncert cyklu „Komorně v Besedním domě“ pořádaný Filharmonií Brno pod přiléhavým názvem Happy birthday, Philip! A který Philip že vlastně slavil narozeniny? No přece Glass, dlouholetý přítel šéfdirigenta brněnských, Dennise Russella Daviese, a jeho životní i umělecké partnerky, klavíristky Maki Namekawy. Dennis i Maki připravili v předvečer Philipových pětaosmdesátých narozenin reprezentativní recitál složený ze skladeb, které jim legendární průkopník minimalismu přímo zkomponoval. Sám autor zřejmě vzhledem k věku a situaci spojené s pandemií bohužel v Brně nebyl, i tak bylo velkým potěšením strávit večer ve společnosti jeho hudby a jeho kamarádů.

Spolu s Dennisem Russellem Daviesem přišla na úvod koncertu na pódium Besedního domu pozdravit publikum (které mimochodem velmi solidně zaplnilo sál) také ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, která svým tradičně sympatickým projevem koncert uvedla. Sám klavírista a dirigent Davies pak (v češtině!!!) doplnil úvodní slovo pár větami o vztahu ke skladateli a jeho skladbám, načež usedl ke klavíru a odstartoval tak narozeninový minimal-maraton. Hned zkraje se ukázalo, proč je Glassova hudba tak pozitivně přijímána publikem. Autor totiž v rámci svých Šesti klavírních etud pracuje s pár akordy většinou tendujícími k jednoduchým a příjemným moll tóninám. Každá z etud má však přes strukturální a materiálovou podobnost charakteristické odlišnosti v náladě a výrazu. Tyto drobné detaily se podařilo Dennisi Russellu Daviesovi kultivovaně uchopit a svým racionálním, přesto však charismatickým přednesem bez zbytečného předvádění vtáhl publikum do víru pozoruhodného hudebního zážitku.

Zajímavé bylo také pozorovat reakce publika – už v průběhu prvního čísla například pár lidí odešlo, pak zase přišlo, někdo se vrtěl, někdo si udělal pohodlí, někdo seděl klasicky jako na koncertě, někdo si užíval psychedelický zážitek a tak dále. Vůbec to však nemělo negativní podtext, ba naopak prostředí, přestože klasické, evokovalo atmosféru newyorských experimentálních přehlídek, kde je normální vejít do místnosti, chvilku na sebe nechat skladbu působit a pak jít zase dál a nechat na sebe působit zase něco jiného…Co se týká dramaturgie, symboliku velkého uměleckého přátelství jsem vnímal také v tom, že skladba vznikla roku 1994 jako dárek k Dennisovým padesátým narozeninám a nyní ji interpret aktuálním provedením jakoby vracel Philipovi coby dárek k pětaosmdesátinám.

Jako druhé číslo večera byla v české premiéře uvedena Klavírní sonáta, kterou představila ta, pro kterou byla komponována – Maki Namekawa. Takřka půlhodinové a vlastně velmi čerstvé dílo (Glass zkomponoval tuto Sonátu roku 2019 na společnou objednávku Klavier-Festival Ruhr, Ars Electronica a Pařížské filharmonie) přeneslo publikum do poněkud jiných vod, než mohlo slyšet v Šesti etudách. „Pozdní Glass“, mohu-li tak jeho aktuální kompoziční styl nazvat, pracuje stále s jednoduchými minimalistickými motivy, ze kterých tká rozsáhlé zvukové tapiserie, nicméně v Klavírní sonátě – a možná i díky osobnímu vztahu k interpretce – se rozmáchl místy až k „post-lisztovsky“ znějícím fragmentům, které v mixu k minimalistickým plochám vytvářejí velmi zajímavý kontrast. Až tanečně pak působí závěrečná třetí věta a jistě jsem nebyl sám, kdo si při jejím poslechu podupával a pokyvoval hlavou do rytmu. Kontrast byl také interpretační, po skvělém, racionálním Daviesovi oděném v černém jsme měli možnost vnímat v bělostném kimonu a bosou, přesto živelně a strhujícím způsobem hrající Namekawu. (Oba interpreti na mě jak hrou, tak stylem v první půli působili jako jin a jang.) Ve vrcholech vět, kdy jsem na sebe nechal působit psychedelii Glassovy hudby, mě pak v mírných halucinacích připadala Maki jako sněhem pokrytá sopka Fudži, která pod sněhovou pokrývkou skrývá bouřlivé a nevyzpytatelné procesy, jež v transformované podobě vysílají skrytou energii přes rychlé prsty na klaviaturu…

O přestávce byl v Besedním domě tradičně čas na milá setkání a diskuze s některými brněnskými osobnostmi, velmi rád jsem se po dlouhé době viděl jak s multi-žánrovými umělci Martinem Dvořákem a Irene Bauer, tak s mladými politiky Matějem Hollanem s partnerkou Miriam Kolářovou. V rychlosti jsme se stihli pozdravit s dramaturgem Vítězslavem Mikešem s manželkou Jekatěrinou a letmo jsme si zamávali také s paní ředitelkou Marií Kučerovou. Pokud jsem pozoroval správně, i ostatní návštěvníci koncertu spolu aktivně sdíleli zážitek nebo se prostě jen tak pozdravili či diskutovali. Však i takové věci jako společenská setkání ke kvalitnímu uměleckému zážitku s přidanou hodnotou patří a ve Filharmonii Brno, která se prezentuje střízlivým a anti-elitářským stylem, je k takovému příjemnému setkávání přímo živná půda.

Druhá půle koncertu byla z mého subjektivního pohledu uměleckým vrcholem koncertu. Maki s Dennisem totiž přišli na pódium společně a fantasticky zahráli Glassovy Čtyři věty pro dva klavíry. Skladba byla psána rovněž pro ně, respektive Klavier-Festival Ruhr. Tahle kompozice z roku 2008 rozrezonovala celý sál – oba umělci se výborně doplňovali a místy to působilo, skoro jako kdyby se s kamarádovou hudbou mazlili, milovali se s ní. Zatímco Dennis zůstal celý v černém a distingovaný, Maki zvolila na druhou půli ohnivě oranžové kimono i obuv na vysokých podpatcích a stejně jako působil oděv, tak i její hra působila opět jako sopka Fudži, která ovšem právě vybuchla v dlouhé nekonečné erupci…ačkoliv má skladba v reálu bezmála půlhodiny, čas v sále přestal mít jakoukoliv důležitost – mohla to být vteřina stejně jako několik hodin. Philip Glass může být šťastný, že má takové skvělé interprety, protože jejich výkony nechávají v paměti posluchačů velmi hlubokou stopu. Zřejmě jsem se svými pocity nebyl v Besedním domě sám, protože publikum odměnilo oba umělce dlouhotrvajícími „standing ovations“.

Hezkým bonbonkem na závěr akce byla autogramiáda v předsálí. Bylo mi velkým potěšením se s Maki i Dennisem po několika letech osobně pozdravit a získat do sbírky jejich podpisy na program. Jsou to velmi sympatičtí lidé!

*******

Foto: Jan Prokopius