„Vynikly přednosti Dvořákovy Šesté. Jsou ve vzájemném souladu, a když rozkvetou, přinášejí potěšení.“

„Jestli posluchače napadlo, že se Dvořák dotkl čehosi ´schubertovského´, vzápětí mu vytanul na mysli ještě jeden autor: Johannes Brahms…“

„Zpívají nejen posluchači, ale i hráči na pódiu.“

Dvořákova Šestá symfonie je už opravdu mistrovským dílem. Stala se teď prvním z jeho velkých opusů, se kterým po nástupu do funkce poměřil síly šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexander Liebreich. Jaká kouzla se symfonií v pondělí při abonentním koncertu dělal, že občas připomínala Brahmse?

Večer v Rudolfinu měl pěkný program, bylo plno a – jak už jsme zvyklí – Alexander Liebreich se při zkouškách i během koncertu věnoval všem třem skladbám s takovou pozorností, že kvetly. Hudba Antonína Dvořáka potřebuje, stejně jako mnohá jiná z osmnáctého a devatenáctého století, podněty. Takové, které dílům vdechnou v tempech skutečný život. Jen tak skladby skutečně dýchají, jen tak jsou opravdu zajímavé. Šestá symfonie je dostala. Vynikly tak její přednosti – výrazová rozmanitost, živost, plný zvuk, výrazná melodika, neschematická a nápaditá instrumentace. Jsou ve skladbě ve vzájemném souladu, a když rozkvetou, přinášejí potěšení.

Rozhlasoví symfonikové hráli Dvořákovu Šestou od prvních tónů pěkně – s rozezpívanými tématy, s lehkými přiznávkami, se zřetelnými proměnami dynamiky, na potřebných místech směřovali kupředu, v kontrastu dokázali jasně vyjádřit ústup k chvilkové zdrženlivosti. Slyšeli jsme jasnou a čistou artikulaci, kultivovaný zvuk, přívětivé melodie a hravé rytmy, rovnováhu mezi dechovými a smyčcovými skupinami. Z hudby i přes naléhavější místa byla cítit pohoda, neozýval se žádný bezmyšlenkovitý tlustý zvuk, bylo zřejmé, že součástí interpretace je soustředění a v něm že je obsažen jasný názor plný emocí i logiky. Dobře vyšla všechna ztišení, opačný výrazový pól nebyl zbytečně halasný. Symfonii charakterizovala uměřenost, aniž by utrpělo bohatství nálad a stylizací a jejich proměn. A jestli posluchače brzy po začátku napadlo, že se Dvořák v Šesté symfonii svou hudbou v něčem jakoby dotkl čehosi „schubertovského“, vzápětí mu vytanul na mysli ještě jeden autor: Johannes Brahms…

V roce 1880, kdy na přelomu léta a podzimu Šestá symfonie vznikla, měl Brahms hotové dvě ze svých čtyř symfonií. Druhá měla premiéru v prosinci 1877, kdy byl Dvořák ve Vídni, kdy začaly vzájemné kontakty přerůstat v přátelství. O tom, že Dvořák Brahmsovu tvorbu sledoval, se ví. Alexander Liebreich toto vědomí nasvícením některých pro styl rozhodujících drobností podpořil. A bezděky nás také upozornil, že třeba to sledování mohlo být i oboustranné.

Hostem rozhlasových symfoniků byla tento večer Alina Pogostkina, ruská houslistka žijící v Německu. Mendelssohnův Koncert e moll zahrála s technickou samozřejmostí, užším svítivým tónem. Podpora Alexandera Liebreicha dala výsledku odlehčenou, svižnou muzikalitu. V podobném duchu, pročištěném a nezatěžkaném, v brilantním živém tempu, se nesla i úvodní předehra k Rossiniho Lazebníkovi sevillskému.

Poslední předvánoční abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu měl tradiční dovětek. Tváří se jako přídavek, ale ve skutečnosti jde o zavedený rituál. Publikum vstane a za plného zvuku tělesa zazní postupně čtyři sloky písně Narodil se Kristus Pán. Zpívají nejen posluchači, i když asi ne zdaleka všichni, tak hráči na pódiu. Je sice ještě stále jen Advent, doba očekávání, a narození Spasitele se má slavit a slaví až 25. prosince, ale zpěv této neoficiální české vánoční hymny takto brzy, už 17. prosince, stejně ničemu nevadí. Jde o atmosféru a o pospolitost. Zpívat tuhle duchovní píseň –  původně husitskou, v pramenech k nalezení už v patnáctém století – až při prvním abonentním koncertě po Vánocích by asi nemělo smysl…

Foto: Muzeum A. Dvořáka, Filip Jandourek