„Před orchestr se postavil dirigent Leoš Svárovský, který se na Talentinu představil už v roce 1986, tehdy v roli flétnisty. Dnes patří k žádaným dirigentům.“

„Hlavním magnetem večera byl Josef Špaček, který hrál v Talentinu poprvé před šestnácti léty jako devatenáctiletý a od té doby se stal houslovou hvězdou.“

„Publikum sedělo jako přimražené a zareagovalo, až se k němu dirigent otočil s tázavým gestem. Teprve poté bouřlivý potlesk ukončil slavnostní koncert, který byl příslibem dalších výjimečných hudebních zážitků.“

Festival Talentinum otevřel ve čtvrtek 5. května své brány a hostí ve zlínském Kongresovém centru umělce, kteří svým talentem okouzlují zlínské publikum už 26. sezónu. Zahajovací koncert patřil těm, kteří prošli tímto festivalem před léty a nyní potvrzují, že naděje do nich vložené přinesly ovoce.

Úvodní slovo měl herec Městského divadla Pavel Vacek. Připomněl, že talent, to je dar, který se musí rozvíjet, a že byl dán všem, kteří budou účinkovat na všech pěti zlínských koncertech. A že jsou to především členové Filharmonie Bohuslava Martinů, kteří budou provázet umělce a tvořit atmosféru festivalu. Před orchestr se postavil renomovaný a zkušený dirigent Leoš Svárovský, který se na Talentinu představil publiku už v roce 1986, tehdy ještě v roli nadějného flétnisty. Dnes patří k žádaným dirigentům a má svůj osobitý styl. Diriguje velmi srozumitelně a úsporně a dokáže svými gesty strhnout orchestr k maximálnímu výkonu. Jeho vypracování dynamiky a tektoniky skladby udržuje publikum v neustálém napětí a tvoří obrovské plochy hudby, která posluchače pohlcuje. Přitom je jeho práce velmi logická a promyšlená, nejde jen o emoce, ale o přesně vystavěné celky hudebních proudů a frází. Typické je zakončení jednotlivých hudebních částí, kdy dirigent nechá hudební emoci dlouho doznít a dodýchat a nikdo z obecenstva se neodváží ani pohnout. Tato sounáležitost orchestru a publika je založena na niterné emotivní vazbě.

Jako první zazněla skladba švýcarského skladatele, rodáka ze Ženevy, Pierra Wissmera, který zemřel v roce 1992. Divertimento pro orchestr zkomponoval v roce 1953 a prokázal zde smysl pro muzicírování i pro humor. Třívětá skladba se skládá z částí Allegro, Molto moderato a Vivo, které jsou kontrastní. První věta je pohodová, taneční, s lehkými disonancemi, druhá Molto moderato je plná něhy, akceleruje do širokého klenutého oblouku a končí v poklidu. Třetí věta Vivo je veselá a vtipná, má synkopovaný rytmus a vrcholí v mohutném finále s bicími a činely. Pohodová skladba, která se nesnaží o moderní efekty, přesto nepropadá do falešných emocí a působí optimisticky.

Hlavním magnetem večera byl mladý houslista Josef Špaček, který hrál v Talentinu poprvé před šestnácti léty jako devatenáctiletý. Tehdy okouzlil přednesem Brahmsova Houslového koncertu D dur a od té doby se stal houslovou hvězdou. K tomu ho jistě předurčilo studium nejprve na Pražské konzervatoři a následně na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii a na newyorské Juilliard School. Vítěz mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, mezinárodní houslové soutěže Michaela Hilla na Novém Zélandě a dalších soutěží vzbuzuje právem zvědavost publika. Rezidentní umělec České filharmonie, kde předtím devět let působil jako historicky nejmladší koncertní mistr, nyní předstoupil před publikum, které si ho v mnohých případech pamatovalo jako mladičkého nadějného houslistu.

Pro zahajovací koncert zvolil efektní a obtížnou Španělskou symfonii pro housle a orchestr op. 23 francouzského skladatele Édouarda Lala z roku 1875. Je to dílo naplněné efektními španělskými rytmy, vášnivostí a citovou hloubkou, a především virtuozními efekty, obtížnými pasážemi, běhy, skoky a flažolety. Název Symfonie odporuje obsahu, neboť skladba má pět částí, jedná se spíše o koncert pro housle. Nejprve Allegro, které po úderném zahájení orchestrem sólista naplnil melancholickým tématem ve spodní poloze, které vystřídalo téma melodické. Druhá část Scherzando byla zpěvná a virtuózní, s niterným výrazem. Intermezzo přineslo po dramatickém úvodu žhavou habaneru a houslím vzdornou melodii s elektrizujícími běhy, bezchybně intonačně provedenými. Kantabilní Andante navodilo pevnou a tesknou niternou melodii a dokonalou souhru sólových houslí a orchestru. Poslední věta Rondo byla excelentní, plná virtuózní přehlídky a melodických orchestrálních ploch, s širokou dynamickou škálou. Prostor pro houslistu, jak rozehrát ohňostroj virtuozity, ozdob a flažoletů a spolu s orchestrem dovést skladbu do fortissima v závěru. Ovace elektrizovaného obecenstva se ztišily při přídavku, který houslista neprozradil. Byla to skladba současného skladatele a houslisty Alekseye Igudesmana s názvem Funk The String, synkopovaná, se svižným tempem, která postupně akcelerovala do maximální rychlosti, při které se zdálo, že skutečně od houslí odlétají jiskry při zachování intonační srozumitelnosti, což se interpretovi podařilo s nepochopitelnou přesností.

Po přestávce následovala skladba, na kterou se obecenstvo těšilo. Čistý romantismus s širokou ruskou emotivní duší, to je Petr Iljič Čajkovskij a jeho poslední Symfonie č. 6 h moll, op. 74, Patetická. Z temných hloubek úvodního motivu v první větě Adagio – Allegro non troppo se rozjížděl líbezný melodický proud s dramatickými zvraty. Allegro con grazia hýřilo slastnou pohodou, Allegro molto vivace mělo dramatický spád a bojovnost až do finale a až poslední věta Adagio lamentoso se zvedala v nářku a beznaději, pokračovala v dramatickém vypětí a vzdoru až k temné depresi v závěru. Publikum sedělo jako přimražené a zareagovalo, až se k němu dirigent otočil s tázavým gestem. Teprve poté bouřlivý potlesk ukončil slavnostní koncert, který byl příslibem dalších výjimečných hudebních zážitků.

Foto: Filharmonie B. Martinů