„V Bartókovi se zdálo, jako by byli vyškoleni nejlepšími folklorními soubory a jejich primáši.“

„Primárius Juraj Tomka zahrál svůj part naprosto neakademickým, emocionálně zaujatým, a přitom technicky dokonalým způsobem.“

„Dvojice Englichová a Veverka je již tak sehraná, že je úlevné poslouchat, jaký cit mají oba instrumentalisté pro styl, jak si pohrávají s tvořením tónu.“

Na pražské Novoměstské radnici se ve čtvrtek 3. ledna konal další z koncertů Českých doteků hudby – a s dalším dramaturgickým překvapením. Jednak v podobě účinkujících a jejich spojení – pořadatelé pozvali slovenský Mucha Quartet, harfistku Kateřinu Englichovou a hobojistu Viléma Veverku –, jednak připravili pestrý a nepodbízivý program složený ze jmen jako Bartók, Bella, Benda… ale hlavně Otomar Kvěch a jeho Hrubínovské proměny. 

Rumunské lidové tance Bély Bartóka vznikly v roce 1915 na základě materiálu, který Bartók sesbíral během svého výzkumu lidové hudby v letech 1910–1912 v Transylvánii. Bartókova úprava popěvků hraných na housle nebo pastýřskou flétnu zvýraznila bohatou originální harmonickou invenci a chytlavý rytmický základ. Původně je Bartók napsal jako klavírní suitu, v roce 1917 je přepracoval do orchestrální podoby. Pražské publikum je slyšelo v úpravě pro smyčcové kvarteto (upravili Zoltán Székely a Juraj Tomka) a od prvních taktů bylo zřejmé, že tento večer budeme svědky mimořádných výkonů. Již úvodní Tanec s holí zahráli muzikanti s takovým drivem, že posluchače nenechali vydechnout, a pak si v Bartókových miniaturách jen pohrávali se změnami tempa a nálad – od lyrického rozpoložení po nevázanou bujarost. Teprve v kontextu dalších čísel programu se plasticky vyjevilo, jak všestranní členové Mucha Quartet jsou: zatímco v Bartókovi se zdálo, jako by byli vyškoleni nejlepšími folklorními soubory a jejich primáši (což primárius kvarteta Juraj Tomka posléze popřel), v následujících skladbách předvedli veškeré atributy špičkové kvartetní hry: od dokonalé sehranosti, krásného zvuku, hráčské brilantnosti a vzájemné komunikace.

Ján Levoslav Bella, rodák z Liptovského Mikuláše, je považován za zakladatele slovenské národní hudby. Jeho Smyčcový kvartet č. 2 e moll „V uherském stylu“, který – troufám si tvrdit – české publikum asi příliš nezná, vznikl za skladatelova pobytu v Rumunsku v roce 1871 a spojuje prvky maďarského, slovenského a cikánského folkloru. Je pokaždé vítané, když je na programu nepříliš známá skladba, díky jejímuž poslechu si uvědomíme, kolik krásné a zajímavé hudby je nám skryto. Bylo tomu tak i v případě Bellova kvartetu, který Mucha Quartet hraje vzorovým způsobem, přitažlivě, navíc ho velmi dobře zná, vždyť ho nahrál i na CD. V první větě Allegro risoluto se znovu – podobně jako v Bartókovi – projevila vůdčí role primária Juraje Tomky včetně schopnosti nestrhávat na sebe pozornost, ale „pracovat“ v zájmu celku. V rozmáchlém konci publikum upoutal violoncellista Pavol Mucha. Druhou větu, Adagio, považuji za nejvíc strhující a skvěle vystavěnou část, v níž všichni členové kvarteta potvrdili svou bravuru. Věta začíná znepokojivými tóny, které obsahově tlumí vzrušené violoncello, jemuž až rozverně odpovídají housle. Opět musím vyzdvihnout Juraje Tomku, který je evidentně vůdčím duchem souboru. Pasáž se postupně stáčí do tanečního rytmu a lidových nápěvů, na jejichž pozadí se vzápětí opět vyloupne melodie houslí v nízkých, temných tónech. Závěr graduje naléhavým tématem, jež postupně přebírají jednotlivé nástroje. Následující Intermezzo je tak výrazně taneční a zároveň tu skladatel opět zdůrazňuje folklorní inspirace, že přetlak energie a náboj vitality strhl posluchače již po této větě k potlesku. Vyvrcholení přišlo samozřejmě v poslední větě Finale.Allegro, v níž primárius Juraj Tomka opět převzal skladatelem určenou roli primáše a naprosto neakademickým, emocionálně zaujatým, a přitom technicky dokonalým způsobem zahrál svůj part. Samozřejmě mu v tom ostatní hráči byli zdatně nápomocni a v závěru se znovu blýskl violoncellista Pavol Mucha, jehož nástroj vedl s houslemi obsáhlý dialog. Je dobře, že Bellův kvartet byl v Praze uveden. Je to hudba plná energie, tance a lidových inspirací, a byť trochu mnohomluvná, patří na současná pódia.

V druhé půli programu nastoupily stálice české scény: harfistka Kateřina Englichová a hobojista Vilém Veverka. Naprosto suverénním způsobem oba přednesli Sonátu F dur pro hoboj a harfu Františka Bendy. Tato dvojice je již tak sehraná, že je úlevné poslouchat, jaký cit mají oba instrumentalisté pro styl, jak si pohrávají s tvořením tónu (Vilém Veverka!), jak dýchají v jednom rytmu. Vilému Veverkovi baroko i klasicismus sluší (viz nahrávka Telemannových, Bachových a Vivaldiho koncertů), při interpretaci skladeb tohoto období jako by byl ve svém živlu. Veverkův interpretační styl je nezaměnitelný, to však neznamená, že je jednotvárný. Jiný je Veverka barokní, jiný v hudbě 20. století, které se také soustavně věnuje.

To se ostatně potvrdilo i ve skladbě Otomara Kvěcha Hrubínovské proměny, v níž se extrovertní interpret přeměnil ve zkázněného, cele koncentrovaného hráče vědomého si své role v ansámblu. Kvěchův Sextet pro hoboj, harfu a smyčcové kvarteto byl po mém soudu dramaturgickým i interpretačním vrcholem večera. Kompozice z roku 1999 vznikala v době těžké nemoci jeho první manželky. Přestože byl Kvěch bytostným melodikem, není v této kompozici pro líbeznost místa, nastupují místo ní vzdor, síla, odvaha, statečnost, odhodlání nevzdat se… V první větě, uvozené hrubínovským Je v nás prostá touha žít, se dostává ke slovu viola, k níž se přidává harfa a violoncello a společně vyjadřují onu naléhavost a lpění na životě… Smyčce doplněné o hoboj a harfu vytvářejí neobvyklý zvukový zážitek a právě toto seskupení jako by neokázale tlumočilo onu existenciální zkušenost vědomí konečnosti. Druhá věta – hrubínovsky řečeno Mají v hlavě všedních starostí jako much – zní ve své vzrušenosti až nazlobeně, skladatel tu volí jazzové postupy, hoboj ve svém sólu možná žaluje, stěžuje si, rozhodně zní nasupeně… Emocionálně nejsilnější třetí věta Cožpak je možné, že smrt zevšední, v níž vedou dialog housle a harfa, zní po připojení se dalších nástrojů ve své naléhavosti až symfonicky. Přesto závěr vyznívá díky harfě ztišeně. Ve čtvrté větě Neboť kdyby zašel chlapec v muži, nic by nezbylo z lásky, nic by nezbylo z poezie nasazují housle v pizzicatu, jdou dravě kupředu, nade vším ční linka hoboje. Obsah je jasný: Musíme být stateční, nepoddat se, život je všechno, jen ne odevzdání se a letargie. Přesto závěr nevyznívá nepokorně, ale v duchu smíření…

Bylo velmi potěšující sledovat, jak Kvěchova skladba a její vynikající interpretace posluchače zaujala. Je to další důkaz toho, že i dobou vzniku nepříliš časově vzdálená hudba publikum osloví a zaujme. Vřelý ohlas byl toho důkazem. Více než srdečně v Praze přijatý Mucha Quartet přidal jednu z nejslavnějších kompozic své domoviny: skladbu Musica Slovaca Ilji Zeljenky. A jako by v ní naplno ukázali, co všechno umějí. Zaskvěl se primárius Juraj Tomka, i ostatní hráli s vervou a plným nasazením.

Úspěch všech interpretů tohoto večera byl naprosto zasloužený. Pro mě – a myslím, že nejen pro mě – to byla však především příležitost seznámit se s tak vynikajícím souborem, jako je Mucha Quartet. Bylo by dobré, kdyby byl zván do Česka častěji a posluchači měli možnost srovnat hru těch nejlepších českých a slovenských souborů.

V současnosti hraje Mucha Quartet ve složení Juraj Tomka – první housle, Jozef Ostrolucký – druhé housle, Veronika Kubešová – viola, Pavol Mucha – violoncello.

Foto: Jan K. Čeliš

Zakládajícími členy souboru Mucha Quartet, který vznikl na půdě bratislavské konzervatoře v roce 2003, jsou houslista Juraj Tomka, na VŠMU v Bratislavě žák Jozefa Kopelmana a Jána Slávika, na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst studoval u Jana Pospíchala a Petera Schuhmayera, a violoncellista Pavol Mucha, v Bratislavě žák Jána Slávika, na pražské AMU studoval u Daniela Veise a Mikaela Ericssona. Prvním učitelem kvarteta byl Stanislav Mucha, primárius Moyzesova kvarteta. Komorní hudbu studovali v Bratislavě u Jána Slavíka, na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Johannesa Meissla a na Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madride pod vedením Güntera Pichlera.