„Inscenace vychází z pařížského provedení z roku 1906.“

„Záměrem bylo udělat klasickou operetu ve velkém stylu.“

„Žánr klasické operety je velmi náročný na interprety.“

Za vším je třeba hledat člověka. V tomto případě ředitele Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Martina Otavu, který coby mladý herec trávil čtyři roky na prknech karlínského divadle a odnesl si z tohoto angažmá nezapomenutelné vzpomínky i lásku k operetě. Nyní už jako ředitel si řekl, že by nebylo špatné nějakou operetu v koprodukci realizovat. Ředitel Hudebního divadla Karlín Egon Kulhánek nebyl proti. Jen vybrat tu správnou. Pod Kulhánkovým vedením už Karlín uvedl Čardášovou princeznu, Netopýra i Polskou krev, zbývala opereta všech operet Veselá vdova. Ve čtvrtek 24. ledna měla v Karlíně první premiéru.

Snad nejslavnější opereta minulého století spatřila světlo jevištních ramp skoro náhodou. Úspěšný a zavedený operetní libretista Leo Stein (Čardášová princezna, Hrabě z Lucemburku, Vídeňská krev, Vinobraní) se prohrabával knihovnou svého přítele Lindaua a natrefil tam náhodou na komedii Henriho Meilhaca Velvyslanecký atašé ( L´ataché d´ambassade). Přepracoval ji ve spolupráci s Victorem Leónem podle vídeňského vkusu, situoval ji do Černé Hory a nabídl tehdy módnímu a dnes prakticky zapomenutému skladateli Richardu Heubergerovi. Ten téma zpracoval velmi těžkopádně, takže nakonec šanci dostal mladý vojenský kapelník Franz Lehár.

Lehár měl za sebou teprve čtyři operety, bez valného úspěchu. Třebaže premiéra žádný velký úspěch nebyla, nakonec se z Veselé vdovy stala nejúspěšnější Lehárova opereta. Realizační tým vzal jako podklad pařížskou inscenaci z roku 1906. Pěvecké texty nově přeložila Eva Bezděková, mluvené texty přeložil režisér inscenace Martin Otava.  Musím přiznat, že patřím k té generaci, která má Veselou vdovu roky zažitou a většinu textů v předchozím překladu zná nazpaměť. Měl jsem trochu potíže si na novou verzi pěveckých textů zvyknout. Inscenátoři inscenace zdůrazňovali, že skutečně pracovali s původním textem, zbaveným všeho balastu, adaptací a aktualizací. Jejich snahou bylo udělat skutečně klasickou vídeňskou operetu ve velkém stylu. Dílo se jim zdařilo.

Libreto situuje děj na velvyslanectví knížectví Pontevedro (proti původnímu Montenegru protestovala oficiálně Černá Hora) v Paříži na přelomu minulého století. To je zároveň doba příchodu secese a art deco a v tomto duchu navrhl scénu Lukáš Kuchinka. I když… ve zmíněném stylu bylo pouze první jednání. Druhé už se odehrálo v klasické zahradě s altánkem a stěnou, která mi evokovala spíše vhod do oranžérie. Kabaret Maxim byl skoro ten pravý Maxim, tak jak je v Paříži již skoro 150 let. Scéna byla funkční, dávající dostatek prostoru pro herecké akce. Kostýmy navrhla Dana Haklová a mimořádně se jí povedly. Především kostýmy dam perfektně evokovaly dobu, pánové byly buď ve vojenských nebo diplomatických uniformách, skvěle stylizovaných. Mimořádně je třeba vyzvednout kostýmy baletu, především ve druhém jednání ve variacích na balkánský folklor. Inspiraci ke kankánovým kostýmům získala výtvarnice z obrazů Henri Toulouse – Lautreca. Choreograficky balet připravil Martin Šinták, který rovněž využil balkánský folklor a hlavně perfektně zpracoval kankánové scény ve třetím dějství. Připravit choreografii tak, aby zůstala kankánem, a přitom to nebylo pouhopouhé opakování tisíckrát viděného, je velmi obtížné. Martinu Šintákovi se to podařilo.

Hudební nastudování měl na starosti Norbert Baxa, sbor připravoval Zdeněk Vimr, hudební přípravu vedli Maxim Averkiev a Martin Marek. Norbert Baxa představení i dirigoval. Zvolil poměrně rychlá tempa, zvuk ale dynamicky málo rozlišený. Snad to bylo tím, že inscenátoři se rozhodli, jak to sami označili, pro přizvučení. Ve skutečnosti nebyl slyšet orchestr z orchestřiště, ale z reproduktorů. Měl jsem dojem cédéčka na špičkovém přehrávači. Totéž se ovšem stávalo i sólistům, kde chyběl prostorový zvuk. Ať byli na forbíně nebo až u zadního portálu, stále to znělo stejně. Stejně hezky, ale neosobně. Inscenátoři to zdůvodňovali tím, že doby, kdy Nelly Gaierová ovládala scénickou řeč i zpěv tak, že byla slyšet i vzadu na II. Galerii, jsou pryč a přizvučení pro současné umělce je nutnost. Stírá se tím ovšem prostorovost zvuku. Možná je to i tím, že jsem seděl s ostatními kolegy přímo proti jednomu z reproduktorů, a tak ke mně nedoléhal zvuk z toho druhého. Snad diváci, sedící uprostřed sálu měli lepší pocit.

Je to škoda, poněvadž si vedení divadel, režisér i dirigent dali záležet na obsazení. Žánr klasické operety je velmi náročný vzhledem k nárokům kladeným na všechny interprety. Vyžaduje klasický zpěv, hlavní role hrají často i světové operní hvězdy z Met, jmenujme třeba Renée Fleming nebo Robert Gilfry. Požadavky na zpěváky jsou vysoké, role Hanny Glawari, hraběte Danila či Camille si nezadají s nároky na nejlepší soprán a tenory v operách. Sólisté ale musejí ovládat i herectví a tanec. V titulní roli se představila sólistka opery Divadla F.X. Šaldy a stálý host opery Národního divadla Livia Obručnik Vénosová. Její výšky zněly velmi dobře a lehce, neměla potíže s frázováním a také mluvený projev byl na dobré úrovni.

V roli hraběte Danila Daniloviče jí sekundoval Michal Bragagnolo. I on zvládal svou roli velmi dobře, jak po stránce zpěvu, tak i herectví a mluvy. Jako tenora ho ovšem zastínil Richard Samek v roli Camilla de Rosillon. Samek má angažmá Národním divadle a je i stálým hostem v drážďanské operetě, kde si už v jedné Lehárově, Hraběti z Lucemburku, titulní roli zazpíval. Jeho pěvecký výkon byl výborný, zapracovat by ovšem měl na svém hereckém projevu. Michaela Nosková jako Valencie naopak byla herecky i pěvecky přesvědčivá. Velké uznání jí patří za kankánovou scénu, zkušební kámen každé operetní subrety. Na tuto roli vzpomínala i Pavla Břínková, která ve Veselé vdově před lety začínala jako Hanna, pak si zahrála Valencii (ve slavné kankánové scéně prý udělala i „špagát“) aby tentokrát excelovala v roli Praskovji. Jan Ježek je dramatický baryton a dobře ho uplatnil v roli velvyslance, barona Mirko Zeta.

Inscenace je postavena tak, aby ji bylo možno bez problémů přenést i do nového divadla v Plzni, které má shodou okolností jeviště takřka stejné jako karlínské divadlo. Druhá premiéra se bude konat v Plzni 2.2. 2019. Kdo ji neviděl v Praze, má možnost. Stojí totiž za zhlédnutí.

Foto: Michal Škvor