„Prakticky při každém setkání vznikne na pódiu mimořádně vznešená produkce.“

„Schiff v roli dirigenta nepůsobí nijak učitelsky, jak je u něj v některých případech zvykem.“

„U Schiffa může člověk vypozorovat mimořádně niterný, zcela osobní vztah s hudbou. Právě pro tento vztah ho lze nazývat poustevníkem hudby.“

Pro zasvěceného posluchače je setkání s Andrásem Schiffem jedinečnou příležitostí osobně vnímat kvality tohoto nevšedního umělce. Přes množství dobrých nahrávek, ze kterých lze dobře vysledovat Schiffův vývoj, se nic nevyrovná živému setkání. Navíc v případě středečního drážďanského koncertu, s čistě mozartovským programem a s doprovázející Cappellou Andrea Barca, to bylo setkání zcela mimořádné.

András Schiff je trochu jako poustevník. Pomalu, ale s pevnou, teologicky hudebně promyšlenou jistotou, putuje citlivě od tónu k tónu, nechá ho existovat, aby pak v komplexnosti tohoto přístupu vytvořil umění, dotýkající se vyšších principů hudby i duchovnosti s tím spojené. Nic u něj není náhodné, náhody neexistují. Mimo sólové recitály a mnohá hostování s orchestry po celém světě jsou koncerty s komorním seskupením Cappella Andrea Barca co do zážitku Schiffova umění ještě intenzivnější. Prakticky při každém setkání s nimi vznikne na pódiu mimořádně vznešená produkce, založená na vzájemném působení všech účinkujících. Podobných momentů v souvislosti s ostatními orchestry není mnoho. Snad ještě spojení Schiff a Camerata Salzburg nabízí povahou podobné, avšak přesto odlišné zážitky.

Je tomu tak z více důvodů. Jedním z nich je výběr povahově blízkých hudebníků orchestru ze strany Andráse Schiffa. Dalšími je jejich původ z celého světa, zkušenosti, řemeslnost, erudovanost a bezprostřednost. Citlivý posluchač dokáže tyto vlastnosti na podiu vypozorovat. Jako by se Cappella skládala ze samých sólistů, majících svůj vlastní prostor a přesné úkoly. A Schiff je jedním z nich, od klavíru se zvedá minimálně a pokud ano, je to jistě jenom z pohnutek interpretované hudby. V intenzivně vypjatých momentech nechává vše v rukou hudebníků, jeho místo je především u klaviatury.

Zvuk orchestru v Mozartovi kopíroval Schiffovu praxi u klavíru během obou koncertů. Byl kultivovaný, dával dostatečný prostor každému momentu, byl zřetelný, čitelný, něžný, pracoval s polyfonními plochami, barevností, třpytil se. Program byl čistě mozartovský. Nejprve Klavírní koncert č. 15 KV 450, poté Symfonie č. 39 KV 543 a na závěr Klavírní koncert č. 17 KV 453. Oba dva koncerty zahrál Schiff na osobní klavír Bösendorfer. I přes povedenou rekonstrukci Kulturního paláce v Drážďanech byla pro tuto produkci akustika ve velkém sále přece jen až moc široká. Z hlavního balkónu nebylo v klavírních koncertech Schiffa dobře slyšet. Nešlo tak zcela zřetelně vnímat některé, jinak čitelné momenty, jeho zpěvný měkký tón, tichou dynamiku. Hlavně v prvním klavírním koncertu programu, symfonie už byla o poznání objemnější.

Ovšem i v ní bylo možné znovu odpozorovat některé zvyky Schiffovy interpretace u klavíru, a to prostor, který dává veškerým myšlenkám. Především v adagiu první věty, v jeho dlouhých pomlkách. Nebo v rozevlátém, tempově pomalejším allegru. Hudba to nebyla nijak pompézní, spíše romantická, vyvážená. Schiff – dirigent zde zdůrazňoval jednotlivé povahy vět, jasnost, eleganci. Paradoxně v této roli nepůsobí nijak učitelsky, jak je u něj v některých případech zvykem. I orchestr se chová jinak, neladí společně, pouze sedí, každý má vše ve svých rukou. Kouzelná je především jejich citovost a radostné objímaní během potlesku i po samotném koncertě. Podobné věci čekáte spíše u orchestrů s mladším osazenstvem. Oba z klavírních koncertů představil Schiff ve svém jedinečném stylu, ve spirituální konzistentní čistotě.

Zážitky s Andrásem Schiffem a Cappellou Andrea Barca jsou vždy podobné. Dávají pocit jistoty v interpretačně přebujelém světě. Ovšem tento klasický, snad tradiční zvuk není zrcadlením jejich osobní konzervativní povahy. Je to zcela naopak. Z veřejných názorů a postojů Andráse Schiffa lze odhadovat jejich lidský rozměr, postavený na svobodě, pokoře, mnohosti a mravnosti. Zachování klasických přístupů a interpretačních dějin hudby u Schiffa a hudebníků z Cappelly stojí čistě na jejich humánní, otevřené lidské povaze. 

Neustálé koncertní putování Sira Andráse Schiffa po celém světě je svým způsobem poustevnické putování. I když Schiff není při svých cestách fyzicky sám, přesto u něj může člověk vypozorovat mimořádně niterný, zcela osobní vztah s hudbou. Právě pro tento vztah ho lze nazývat poustevníkem hudby. A ve jménu tohoto pevného, promyšleného spojení, plného lásky, Schiff neustále putuje a předává tajemství hudby všem, kdo jsou tomu otevřeni. Hudba je totiž dar Boha lidstvu.

Foto: Dresdner Musikfestpiele