„Publikum bylo svědkem úzkého napojení a vzájemného porozumění obou sólistů v souhře.“

„Dva klavíry samozřejmě nemohou plně nahradit charakter a velikost zvuku orchestru, ale tempové a výrazové obrysy hudby mohou přesto vystihnout poměrně přesně. A to se dělo.“

„Šlo o fyzicky i umělecky imponující výkon.“

Mladoboleslavský cyklus Rok na čtyři doby vzdal hold Roku české hudby uvedením Smetanovy Mé vlasti. V sále Muzea Škoda Auto zahráli 24. září šestici symfonických básní na dva klavíry Slávka Vernerová a Miroslav Sekera. Spolehlivě, obdivuhodně a velmi muzikálně.

Má vlast Bedřicha Smetany má v klavírní podobě hodně specifického, není a nemůže být jen co nejpřesnějším přepisem symfonické podoby. Klavírní zvuk je svůj. Slávka Vernerová a Miroslav Sekera u dvou proti sobě postavených klavírů přesto dokázali v mnoha okamžicích vyvolat iluzi orchestrálních barev. Partitura šesti symfonických básní je nejen velmi propracovaná, ale také do podrobností známá. Pokud na rozhodujících místech pianisté společnými silami evokovali traktování, dikci, modelaci, působivost a náladu hudby podobající se výsledkům souhry a sól ve velkém tělese i dirigentského pojetí, je to hodno pozornosti. Dařilos se to samozřejmě víc v klidnějších či dokonce poetičtějších místech, ale dojem zůstával přítomen i v pasážích, kde hraje celý orchestr. Ani dva klavíry samozřejmě nemohou v takových případech plně nahradit charakter a velikost zvuku, ale tempové a výrazové obrysy hudby mohou přesto vystihnout poměrně přesně. A to se dělo.

Ve výsledku působily plochy v nižších dynamikách a řidší sazbě velmi klavírně, to znamená obdobně, jak romantici zacházeli s klavírem. Komorně, poutavě a svým způsobem nově, zajímavě, dokonce „lépe“ než v orchestrální verzi. Byly to okamžiky, kdy nejzřetelněji vycházelo najevo, že klavírní verze může odhalit jiné a krásné detaily, zatímco v tutti pasážích se spíše vyjevuje nedostatečnost dvou klavírů a „marná“ snaha docílit dojmu srovnatelnému se symfonickou podobou. 

Při hře dvou klavíristů je vždy klíčovou věcí přesnost souhry. Sebemenší nepřesnost znamená, že údery tvořící hudební výsledek přestávají „lícovat“. V tomto případě bylo publikum až na malé výjimky svědkem úzkého napojení a vzájemného porozumění obou sólistů. Ukázalo se, že na drobné vzájemné kývnutí či dýchnutí jsou schopni začít i skončit naprosto spolu, že i po zámlkách dokáží navázat bez rušivých nejistot. Snad jedině v některých rubatech, při zvolňování hudebního toku, se na některém akordu nesetkali na sto procent. 

Celkově šlo o fyzicky i umělecky imponující výkon. Každý part obsahuje tisíce a tisíce not a tónů, Má vlast je rozsáhlá a interpretačně nejednoduchá, potřebuje nesčetné virtuózní detaily i schopnost vybudovat velké plochy. Dává výzvy v široké akordické sazbě i v tempech, jako je gradace v Šárce, ale vlastně proměnlivé rozpohybování hudebního toku v každé z básní. Klavír je ovšem ve své podstatě nejen strunný, ale také bicí nástroj. Skladba tak vyzněla oproti symfonické podobě trochu víc staccatověji, tedy úderněji. Smyčcové legato se těžko dá nahradit…

Slávka Vernerová a Miroslav Sekera se po každé básni vystřídali, aby v celkovém skóre prezentace prvního (výše posazeného) a druhého (níže znějícího) partu zachovali poměr tři ku třem. Ani jeden z nich tak nevynikl nebo nezanikl, daný interpretační čin vytvořili a provedli opravdu společně, vyrovnaně. Původní verze klavírní Mé vlasti je ostatně čtyřruční, u jednoho nástroje, a i tam by bylo férové se střídat – pokud by se neuplatnil pohled, že levá část klaviatury potřebuje větší fyzickou razanci a je proto „mužskou“ záležitostí.

Co přidat po tak monolitickém, výlučném a náročném programu? Dvojice to vyřešila originálně: zahrála ještě jednou „finále“ Vltavy, které korunovala ztvárněním dvou závěrečných akordů: s úsměvem pozdržených a výrazně tak už do potlesku v dopadu na posluchače odlehčených.

Foto: 4ART, ilustrační - z koncertu Umění - cesta do duše 9 / 2023

Facebook X E-mail WhatsApp