Letošní ročník festivalu Lípa Musica vyvrcholí mimořádným hudebním svátkem. Vystoupí fenomenální soubor Janoska Ensemble, původem ze Slovenska, který díky svým neobyčejným virtuózním schopnostem, přirozené muzikalitě a inovativnímu přístupu ke klasické hudbě získal řadu ocenění, o kterých se jiným ani nesní. Zlatá deska hned pro první nahrávku souboru nebývá v hudebním světě pravidlem. Ansámbl však svým hudebním uměním ohromil svět a nyní brázdí všechny kontinenty s více jak stovkou vystoupení ročně. V sobotu 26. října bude jejich zastávkou i Nový Bor, kde se „Beatles klasické hudby“ představí se svým vášnivým „Janoska stylem“. Nejen o tom je RozhovorPlus s klavíristou Františkem Janoškou.

Uvádíte, že váš úspěšný ansámbl je již šestou hudební generací a vy s úctou tuto rodinnou tradici dále rozvíjíte. Nalezneme mezi vašimi předky podobně úspěšné profesionální umělce, kteří se vepsali do hudební historie jako vy?

V naší rodině byli velmi talentovaní a dobří muzikanti už v minulosti, ale my jsme první generace, která zaznamenala světový úspěch. Učili jsme se od svých rodičů a prarodičů, kteří nám toho dali velmi mnoho. Naučili nás různé hudební techniky, seznámili nás s rozličnými žánry, které se běžně na vysokých školách nevyučují. A my jsme tak měli možnost spojit tyto dva světy, protože na vysokých školách ve Vídni či Bratislavě jsme se naučili vše o preciznosti a klasické hudbě a na druhé straně z domova jsme načerpali věci, které se na škole člověk nenaučí.

Prošli jste klasickým hudebním vzděláním na prestižních školách a mezi vaše působiště patřily i takové mety, jako je orchestr Vídeňské státní opery, potažmo Vídeňští filharmonikové. Byla to pro vás dopředu plánovaná zkušenost s vidinou seberealizace ve vlastním ansámblu, nebo myšlenky na založení rodinné skupiny přišly až později? A co vás k tomuto kroku přimělo?

My jsme spolu hráli hudbu odmalička. Už tehdy se vytvářel náš tým. Vyrůstali jsme v takovém prostředí, kde celých čtyřiadvacet hodin bylo prakticky jen o hudbě. Potom se však naše cesty rozdělily a každý šel svým vlastním směrem. Někteří z nás byli v orchestru Vídeňských filharmoniků nebo v orchestru Vienna Art a podobně. Já jsem působil třeba s Annou Netrebko a jinými velkými umělci, ale i sólově. V našem hudebním světě a v našich kariérách nám ale stále něco chybělo: naše rodinné hudební spojení, hudební volnost a improvizace, kterou v klasické hudbě vytváříme. A toho jsme nedokázali dosáhnout s žádným z jiných ansámblů. Chybělo nám, jak jsme spolu jako malí hráli. A i naši kolegové, jako Julian Rachlin, Mischa Maisky i Anna Netrebko, když nás slyšeli hrát společně, nám stále říkali a povzbuzovali nás v tom, abychom šli vlastní cestou a společně vytvořili něco nového. A tak jsme se v roce 2013 spojili jako tři bratři ještě s naším švagrem Juliem Darvasem, který se do naší rodiny přiženil, setkali jsme se a poslechli i naše vnitřní hlasy, a tak vznikl Janoška Ensemble.

Pocházíte až na vašeho švagra z Bratislavy, ale zakotvili jste ve Vídni. Bylo to výjimečné kulturní zázemí této dunajské metropole, co vás k tomu rozhodnutí přivedlo, nebo něco jiného?

Do Vídně jsme šli na studium a velmi jsme si ji oblíbili. Je to takové multikulturní centrum, které i velmi ovlivnilo naši hudbu. Vycházíme z klasické hudby, ale spojujeme ji i s jinými žánry, jako je jazz, pop a všelijaké tradiční hudby… a v tom nás právě Vídeň velmi ovlivnila. Já jsem tu i zůstal a žiju zde už třináct let. A Julius Darvas také. Ondřej a Roman se před pár lety vrátili do Bratislavy, protože je velmi blízko. Většinou trávíme čas ve Vídni. Tady zkoušíme a odtud létáme do celého světa na koncerty.

Co pro vás bylo oním rozhodujícím momentem nebo úspěchem, který vás katapultoval na výsluní hudebního světa?

Podle mě je to tím, že když člověk vytvoří něco nového, tak si ho všimne celý svět. A teď nechci, aby to znělo vychloubačně, ale vycházím z toho, co o nás píše kritika a jak o nás hovoří okolí. Klasická hudba je svým způsobem stále stejná, posluchač poslouchá to samé, jen interpret je jiný. U nás je to o tom, že si tvoříme vlastní aranžmá a kompozice. A hlavně jde o improvizaci. Ta se v podstatě z klasické hudby vytratila. Dříve v baroku, u Johanna Sebastiana Bacha, který byl největší improvizátor, ale i u Mozarta, Paganiniho nebo Liszta byla improvizace stěžejní. A protože my jsme k tomu byli vedeni odmalička a máme k improvizaci cit, tak se snažíme ji do klasické hudby navracet. A na našich koncertech si to posluchač velmi vychutná. Každý náš koncert je jiný, něco je vždy nové, jiné, závisí to také na naší náladě, na publiku a jeho reakcích, a to nás potom posouvá dál. A je to vždy nové. Improvizace, která je napsaná, už není improvizace… A proto si myslím, že jsme dosáhli úspěchu, protože ne mnoho klasických umělců zvládá improvizaci, ačkoli se tím třeba i prezentuje.

Naším nejsilnějším bodem je to, že na jedné straně máme improvizaci a na druhé virtuozitu a perfekci. Každý z nás studoval u předních profesorů, Ondřej u Borise Kuschnira, který si studenty vybírá po celém světě. Roman u Pavla Vernikova, já u Rolanda Kellera, Julius u Aloise Posche, který je též legendárním kontrabasistou. To znamená, že posluchač nebo umělec, protože velmi mnoho z nich chodí na naše koncerty se inspirovat a vychutnat si naši hudbu, přijde na náš koncert a dostane něco úplně nového. Na jedné straně preciznost, perfekci, virtuozitu, a na druhé straně něco, co ještě doposud neslyšel, což je dílem improvizace, a také strašně velkou energii, kterou ze sebe vydáváme na každém koncertu.

Váš jedinečný hudební styl je zjednodušeně řečeno postaven na nevyčerpatelné kreativní energii a hudební vášni. Kde čerpáte inspiraci a kde energii při vašem nabitém koncertním kalendáři?

Naší oporou je určitě rodina, která nás velmi povzbuzuje; to je velmi důležité, aby umělec měl doma vše v pořádku a mohl se hudbě naplno věnovat. Rodina na druhé straně musí chápat, že je to naše vášeň. A pokud povzbuzuje, tak je to velmi velká pomoc. Ale například pro mě osobně, pokud jsem před koncertem trochu smutný nebo mám nějaký problém, jsem trochu nemocný, a pak přijdu na pódium, zavřu oči a soustředím se na hudbu – tak najednou mezi námi a naším publikem koluje doslova nadpřirozená energie. A to – nejen mně – dává strašně moc energie. A jak to mezi námi koluje v sále, to je opravdu velmi krásný pocit. Mezi námi a publikem není žádná stěna, což většinou na klasických koncertech trochu cítíte, že je jakási bariéra mezi umělcem a publikem. A to u nás – soudě podle reakcí po koncertech – není.

V Novém Boru představíte svůj velice ceněný projekt Janoska Style, který je jistým stylem osobitého, vášnivého a inteligentního crossoveru. Je postaven na neoddiskutovatelném řemeslném mistrovství. Jak byste styl přiblížili? Jaké je poslání vašeho souboru?

Na festivalu představíme program z naší první nahrávky, která dostala ve velmi krátkém čase zlatou desku. Bylo to velmi potěšující až neuvěřitelné i pro naše vydavatelství Deutsche Grammophon, že ansámbl, který předtím žádnou nahrávku nevydal, hned napoprvé takto uspěje. Jsme z toho velmi nadšení. Je to v podstatě taková naše vizitka, výběr. Program obsahuje klasické virtuózní skladby v našich úpravách, například předehru ke Straussovu Netopýrovi, Liebeslied Fritze Kreislera nebo Fantazii Carmen, které je velmi těžká… Jsou tam krásné skladby, jako Mediace z opery Thaïs, tango od Astora Piazzolly, ale také vlastní skladby, které píšu většinou já a bratr Roman. A to jsou většinou věci věnované našim dětem. Třeba skladba, kterou jsem věnoval svému synovi Amadeovi, které mu je nyní pět let a je velmi talentovaný, hraje na klavír i housličky, to je skladba Rumba pro Amadea. Roman napsal skladbu pro svoji dceru, která se jmenuje Melody a je to Melodie pro Melody…. Program končí skladbou Paganinoska, což je naše úprava na 24. Capriccio, které je velmi populární po celém světě. Tato skladba má v našem podání miliony zhlédnutí na internetu a je to opravdu naše srdcovka, kterou často uvádíme i v našem novém programu Revolution jako přídavek. Často už se nám stává, že si publikum samo na koncertech říká, které skladby by chtělo slyšet. A to je pak opravdu úplně jiná atmosféra, než na klasických koncertech.

Jak probíhají zkoušky na koncerty a nové projekty? Jste precizními umělci, kteří svědomitě a dlouho nacvičují, nebo mezi vámi funguje rodinná chemie a pokrevní porozumění natolik samozřejmě, že to není tolik potřeba?

Určitě u nás i rodinná chemie funguje, ale pro nás je naše práce velmi blízká a dáváme do ní veškerou energii, takže i přípravy bereme velmi vážně. Zkoušky a příprava na koncerty jsou stoprocentní a každý z nás k tomu přistupuje velmi profesionálně. Příprava u nás probíhá tak, že se potkáme na zkouškách, vybereme si jednu skladbu a začneme spolu tvořit. A většinou ty nejlepší nápady na nové věci vznikají na našich zkouškách, já to zapíšu, ale necháváme tam prostor pro improvizaci, takže konečná podoba vzniká až na pódiu. U nás to funguje tak, že přibližně sedmdesát procent je zapsáno v notách a třicet procent, někdy více, někdy méně, je volná improvizace. Takže máme hlavní strukturu celé skladby, a pak jsou místa, kde se improvizuje. Dobře to ilustruje i naše nová nahrávka, která se jmenuje Revoluce, protože jsme chtěli v podstatě udělat revoluci v klasické hudbě. Inspirovali jsme se skupinou Beatles, se kterou, myslím si, máme mnoho společného. Celá idea vznikla v letadle z Asie do Vídně, kde jsme se dívali na dokument právě o Beatles. Uvědomili jsme si všichni, že máme mnoho společného, nejen že jsme čtyři, ale i to, jak spontánně tvoříme hudbu. Na nové CD jsme se rozhodli zařadit i tři jejich skladby. Hlavně ale vše vzniklo ve studiu. Podobně jako Beatles jsme nahrávali v Abbey Road Studios v Londýně. Společně jsme muzicírovali a tím jsme vytvořili naše úpravy jejich písní. Nic jsme neměli dopředu napsané, neměli jsme žádné úpravy a kompozice, jak to obvykle u nahrávání bývá, ale u nás to bylo tak, že jsme šli do studia, zavřeli oči, vypli světla, naladili jsme se na jednu frekvenci a začali jsme spolu muzicírovat…

Každý z členů ansámblu má jiné hudební preference, což se pozitivně promítá do vašeho výsledného uměleckého stylu. Máte mezi sebou nějak rozdělené role, nebo se na výběru repertoáru, organizaci a podobně podílíte rovným dílem?

Je pravda, že každý z nás má v ansámblu svoje místo a svoji úlohu. Já se starám hlavně o aranžmá, podobně Roman, ale ten je rovněž pro módu, protože i naše oblékání je velmi speciální a extravagantní. Julius se stará o organizaci, termíny, zkoušky a Ondřej se stará o finance. Ale co se týká výběru repertoáru, každý můžeme projevit svůj názor a myslím si, že tím, že jsme jedna rodina, tak máme i podobný vkus, ale každý si může prosadit svoje a to je velmi důležité.

Často se naříká, že posluchačů klasické hudby ubývá a stárnou. Jak se na tento jev díváte? Co je podle vás klíčové pro přitáhnutí mladých generací ke světu klasiky? Je cestou třeba právě nový styl a syntéza hudebních žánrů, které se věnujete vy?

Myslím, že tato cesta skutečně může pomoci. Na našich koncertech se setkávají všechny generace, od mladých až po starší lidi, a každý si to vychutná a najde si to svoje. Určitě je velmi důležité, aby se klasická hudba vyvíjela, a myslím si, že je velmi málo takových umělců, kteří se opravdu snaží něco nového vytvořit. My jsme se tak rozhodli a chválabohu můžeme říci, že se nám to i povedlo. Milujeme klasickou hudbu takovou, jaká je. Ale když to vezmeme obecně, i jiní skladatelé jako Mozart, Paganini, Liszt si často brali hudbu od svých kolegů a parafrázovali ji a vzniklo tak něco nového. A to děláme i my s respektem k autorovi – a troufám si říci, že by se jim to líbilo…

Jaké cíle a plány máte před sebou? Čeho byste s ansámblem chtěli dosáhnout?

Aktuálně je naším splněným cílem vydání druhého CD, před nedávnem jsem dopsal naši symfonii – Janoska Symphony – to byl také jeden velký cíl. Už jsme ji dokonce prezentovali i v Musikvereinu s Vídeňskými symfoniky a v Grafeneggu a doufám, že s ní přijedeme i do Čech. Nyní komponuji Rapsodii pro Esterházovce, která bude mít za pár týdnu premiéru. Aktuálně jsme dostali cenu Alberta Schweitzera ve Zlatém sále Musikvereinu, na což jsme velmi hrdí. Hrajeme okolo stovky, sto dvaceti koncertů ročně na čtyřech kontinentech a naším cílem je co nejvíce ukázat světu náš Janoska Style. Dáváme také hodně mistrovských kurzů, učíme improvizaci a volnější přístup v klasické hudbě, aby hráči uměli dát najevo své emoce a nitro. Vrátili jsme se z asijského turné, nyní se chystáme na Menuhinův festival do Gstaadu… takže šířit Janoska style, to je náš cíl. Já osobně jsem si svůj sen už splnil, aby fungoval rodinný život i hudební byznys – a jsem velmi šťastný. A to je to nejdůležitější.

Foto: Lípa Musica