„Vždy se snažím, aby kadence hudbu doplnily, ozdobily, podtrhly, aby byly jejím plynulým logickým pokračováním, aby působily, že jsou součástí koncertu odjakživa.“

„Najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem měl hrát písně Karla Gotta, lidovky, dechovku, pop, filmovou hudbu, swing a tak dále.“

„Mám pocit, že když jsem sám měl takové štěstí na výtečné pedagogy, bylo by hezké to, co mě naučili, předat někomu dalšímu.“

Matyáš Novák je třiadvacetiletý klavírista, vítěz řady domácích i mezinárodních soutěží, student Akademie múzických umění v Praze, který právě vydává své druhé CD a v uplynulých měsících obohatil online koncertní nabídku o dvě řady komponovaných pořadů. Pozornost médií poutají vedle jeho hráčských kvalit i nevšední koníčky, jimž se věnuje se stejným nasazením jako klavíru – jízda vlakem, jízdní řády a chov drůbeže. Jelikož se ale v době pandemie dalo vlakem jezdit jen omezeně a o vejcích, slepicích, husách a perličkách se toho v předchozích rozhovorech napsalo a napovídalo opravdu hodně, věnovali jsme ten náš především Matyášovým hudebním aktivitám.

Právě vychází vaše nové CD, můžete nám ho trochu představit?

Moje nejnovější nahrávka obsahuje tři klavírní koncerty Wolfganga Amadea Mozarta v úpravě pro klavír a smyčcové kvarteto a realizoval jsem ji společně s Wihanovým kvartetem. I když je podobných nahrávek mnoho, toto CD je jiné v tom, že jsem všechny tři koncerty opatřil vlastními kadencemi. Natáčeli jsme v Sále Martinů na pražské HAMU, hrál jsem na nástroj značky Steinway. Nahrávka je v distribuci od května letošního roku a vyšla pod hlavičkou anglického vydavatelství Nimbus Alliance.

Jak byste charakterizoval svoje kadence k Mozartovi?

Mozartovu hudbu poslouchám od miminkovského věku. Jako dítě jsem několik let usínal u koncertu č. 11 a dodneška, když tento koncert slyším, chce se mi spát. Také si vzpomínám, že jsem se na prvním stupni základní školy bavil tím, že jsem si pustil nahrávku některého z Mozartových klavírních koncertů a podle sluchu k tomu hrál klavírní part na housle. Nepocházím z hudební rodiny, takže tahle libůstka nikoho neudivovala. Zmiňuji se o tom proto, že všechny Mozartovy klavírní koncerty znám velmi detailně. Dosud jsem měl možnost provést deset z nich, a to s různými tělesy. V naprosté většině případů jsem hrál vlastní kadence, poprvé v koncertu č. 6 v deseti letech. Vždy se snažím, aby kadence hudbu doplnily, ozdobily, podtrhly, aby byly jejím plynulým logickým pokračováním, aby působily, že jsou součástí koncertu odjakživa. Zda se mi to daří, musejí posoudit posluchači.

Pozornost nedávno vzbudila také vaše online vystoupení na přání, ta byla z trochu jiného soudku.

Když se 11. března loňského roku prakticky s okamžitou platností zrušily všechny kulturní akce, hledal jsem způsob, jak zůstat v kontaktu s posluchači. Tehdy mě napadlo, že bych mohl hrát skladby na přání na své FB stránce. Podotýkám, že sociálním sítím jsem se dlouho vyhýbal a FB stránku jsem si zřídil poměrně nedávno. Vyzval jsem posluchače, aby mi posílali své návrhy, že se pokusím skladby hudebně ztvárnit. Přišlo velké množství velmi různorodých nápadů. Jak se říká „od Bacha po Vlacha“, a to doslova. Než přišla pandemie, hrál jsem výhradně klasickou hudbu. Najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem měl hrát písně Karla Gotta, lidovky, dechovku, pop, filmovou hudbu, swing a tak dále.

Jak jste si s tím poradil?

Řadu skladeb ze seznamu jsem sice vůbec neznal, na druhou stranu mnoho požadovaných kompozic z mého oboru jsem měl na repertoáru, nebo jsem se je rychle naučil, třeba Smetanovy rané polky. Výhodou u skladeb klasické hudby bylo, že k nim existuje rychle dohledatelný notový záznam. U skladeb jiných žánrů je to problém. Třeba v případě písní Karla Gotta jsem to řešil tak, že jsem si je několikrát poslechl a poté zahrál podle sluchu ve vlastní úpravě. Celkově musím říci, že mě tahle zkušenost improvizačně hodně posunula a zpětně jsem za ni vděčný. V případě skladeb na přání byl samozřejmě tou největší satisfakcí hezký pocit, že jsem někomu udělal radost.

Zkoušíte i přímo komponovat?

Kompozice je oblast, která je mi blízká, ale řekl bych, že jako skladatel vážné hudby bych se v dnešní době neuplatnil. Jsem příliš v zajetí klasicko-romantických harmonických postupů, tedy minimálně o sto padesát let opožděný. Přesto komponovat zkouším. Během pandemie jsem vytvořil několik kompozic, především transkripcí, které postupně zazněly v našich komponovaných pořadech z Nového zámku v Kostelci nad Orlicí. Konkrétně se jedná o Fantazii na operu Prodaná nevěsta, Vzpomínku na operu Rusalka, Fantazii na vánoční koledy, Fantazii na lidové písně a Vzpomínku na Jakuba Jana Rybu. Také jsem v duchu tradic klasicismu vytvořil již zmíněné kadence k Mozartovým koncertům. A i když se současná klasická hudba ubírá jiným směrem než mé kompoziční pokusy, mohl bych se v budoucnu skladatelsky uplatnit třeba v hudbě filmové.

Jak vznikla vaše spolupráce s majitelem Nového zámku Františkem Kinským?

S Františkem Kinským, jednatelem agentury Kinský Art Media, a Janou Dioszegi, manažerkou agentury, jsem se poprvé potkal právě v zámku v Kostelci nad Orlicí, kde jsem vystupoval. Později jsme se domluvili na spolupráci a od ledna loňského roku mě agentura Kinský Art Media zastupuje, z čehož mám velkou radost.

Online koncerty z Nového zámku jste zasvěceně provázel i slovem, v němž jste posluchače seznamoval s historickými souvislostmi vzniku skladeb a podrobnostmi ze života autorů. Jaký je váš vztah k hudební historii?

Znalost historického kontextu, okolností vzniku díla i životopisných dat skladatelů je dle mého soudu naprosto klíčová, neboť pomáhá lepšímu pochopení skladby a usnadňuje interpretaci. Ale nejsou to jen dějiny hudby, také ostatní teoretické předměty vyučované na hudebních učilištích mají svůj nezastupitelný význam. Uvedu příklad. Odmalička jsem se věnoval klavírní improvizaci, ale teprve poté, co jsem prošel výukou harmonie na konzervatoři, mi všechno do sebe zapadlo jako puzzle. Takže ano, jak dějiny hudby, tak harmonie a analýza skladeb jsou pro interpreta nepostradatelné.

V rámci koncertů z Nového zámku jste doprovázel další sólisty. Máte vedle sólového hraní zájem rozvíjet intenzivněji i nějakou komorní spolupráci?

Všichni jsme věřili, že se na podzim koncertní činnost obnoví, ale dopadlo to bohužel jinak. Díky druhé vlně byla další sezóna zrušena, a tak vznikl nápad točit komponované pořady z Nového zámku, s nímž přišla moje manažerka Jana Dioszegi. Od počátku bylo záměrem kombinovat hudbu a mluvené slovo a pořady tematicky zaměřit. Tímto způsobem jsme natočili nejprve sérii čtyř adventních pořadů a poté sérii čtyř pořadů v režimu každý měsíc jeden díl. Druhou sérii jsme věnovali výkladu svátků a tradic spojených s daným měsícem, které jsme doplnili tematicky příbuznou hudbou. Na závěr každého dílu jsme zařadili mou vlastní kompozici. Jako hosté vystoupili v pořadech sopranistka Jana Šrejma Kačírková a houslista Daniel Matejča. Spolupracovat s takto skvělými interprety je samozřejmě radost. V zásadě platí, že komorní hra je pro každého interpreta velkým obohacením za předpokladu, že jsou všichni aktéři na stejné vlně umělecké i lidské.

Čemu ještě jste se v uplynulém roce věnoval?

Díky tomu, že kromě hry na klavír mám i řadu jiných koníčků, necítím se v době pandemie nevyužitý. Co mi ale nesmírně chybí, jsou živé koncerty, a to jak jako interpretovi, tak jako posluchači. Absenci vlastních koncertů jsem řešil studiem nového repertoáru, který vydá na několik hodin. Jakožto posluchač jsem využil možnosti poslechnout si některé streamované koncerty a také jsem posluchačsky objevoval jiné žánry. Potvrdily se mi dvě skutečnosti, a to že sebekvalitnější stream nenahradí živý koncert a že žánrem, který mi bude posluchačsky vždy nejbližší, je klasická hudba.

Máte oblíbeného interpreta nebo interpretku?

Nemohu říci, že bych měl jednoho oblíbeného interpreta. Spíše mám oblíbené interpretace, tedy způsob, jakým určitý interpret konkrétní skladbu zahrál. A platí to i obráceně. Některá provedení, byť kritikou velmi ceněná, se mi vůbec nelíbí.

Maturoval jste kromě konzervatoře i na gymnáziu, studium na hudební akademii je oproti tomu úzce zaměřené. Nechybí vám teď ten širší záběr?

S nápadem studovat gymnázium a konzervatoř zároveň přišli mí rodiče. Původně jsem byl přijat pouze na konzervatoř, ale rodičům se dostal do rukou učební plán konzervatoře a nabyli dojmu, že bych byl nevyužitý. Nikdy jsem nepotřeboval cvičit nějak výrazně dlouho a rodiče se obávali, že z přemíry volného času začnu rozšiřovat své chovatelské aktivity. Nakonec jsem tedy studoval paralelně obě školy a zpětně musím uznat, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Po maturitě na gymnáziu a absolutoriu na konzervatoři jsem se rozhodl věnovat se pouze hudbě.

Studium na HAMU kombinujete s akademií v italské Imole. Nelákalo vás i přímo vysokoškolské studium v zahraničí?

Ještě během studií na konzervatoři jsem o zahraniční univerzitě přemýšlel, ale pak jsem byl přijat do třídy profesora Klánského a bylo rozhodnuto. Skvělých pedagogů je v mezinárodním měřítku řada, ale pan profesor Klánský je jen jeden. Navíc na klavírní akademii v Imole mám v plánu studovat minimálně další tři roky, takže mám pocit, že o můj umělecký rozvoj je dostatečně postaráno.

Získal jste ceny v řadě soutěží. Chystáte se, až to bude možné, na nějakou další? Podle čeho si soutěže vybíráte?

Téma klavírních soutěží by vydalo na samostatný rozhovor. Za normálních okolností (mimo pandemii) se ve světě ročně konají stovky klavírních soutěží. Je to dáno tím, že na klavír hrají v celosvětovém měřítku miliony lidí, a i těch skvělých je velké množství. Uspět na významné soutěži v zahraničí není vůbec jednoduché. Často už sám fakt, že dotyčného na soutěž vybrali, svědčí o jeho hráčských kvalitách. Velmi si vážím 2. ceny z mezinárodní soutěže Edvarda Griega v Norsku a za splněný sen považuji fakt, že jsem se stal semifinalistou Mezinárodní soutěže Franze Liszta v Utrechtu. Bohužel další kola byla zrušena kvůli pandemii. Tahle soutěž je pro mě osobně absolutní vrchol a hned vysvětlím proč. Liszt je můj oblíbený skladatel. V repertoáru mám momentálně kolem padesáti Lisztových kompozic. Pokud se ovšem budu chtít do soutěže znovu přihlásit, budu muset nastudovat nový repertoár v délce téměř tři hodiny. To je velmi neobvyklé. Na většinu i těch největších soutěží bych mohl odjet rovnou, pokud by mě vybrali, protože většinu požadovaných skladeb mám standardně v repertoáru a naučit se nově jednu nebo dvě povinné kompozice není tak obtížné. Soutěž v Utrechtu je jiná v tom, že pořadatelé vybírají ze stovek Lisztových skladeb ty, které se obvykle nehrají. To, že některé skladby nemáme možnost tak často slyšet, má zpravidla dva důvody. Buď je skladba poněkud prvoplánová, nebo je tak virtuózní, že je prakticky nehratelná. V případě některých Lisztových děl platí obojí a zahrát takovou skladbu opravdu dobře je výzva, která mě velmi láká.

Četla jsem, že jste se odmalička chtěl stát se dirigentem. Trvá ještě tento sen?

Dirigování mě přitahuje stále. Sice se mu nevěnuji, ale když slyším nějakou orchestrální kompozici, často si říkám, co bych nastudoval jinak. Uvidíme, zda budu mít v budoucnu příležitost své představy „zhmotnit“.

Máte absolutní sluch. Pomáhá vám tento fakt jako hudebníkovi? Nebo naopak překáží?

Nemyslím si, že by absolutní sluch představoval pro hudebníka nějakou zvláštní výhodu, ale ani komplikaci. Je pravda, že mi vždy vadily silné zvuky a je mi nepříjemné, když nějaký zvuk neodpovídá konkrétní tónové hodnotě, třeba když větrák hučí falešně. V minulosti jsem zažíval v souvislosti s absolutním sluchem různé kuriózní situace. Vzpomínám si například, že když jsem začal jako malý chodit na sólový zpěv, tak paní učitelka ve chvíli, kdy do třídy vešla nějaká kolegyně, řekla: „Pojď dál, my ti něco ukážeme. Matýsku, zazpívej g1, teď d2 …“ Já jsem zpíval tóny požadovaných výšek a paní učitelka poté notu zahrála. Kolegyně řekla, že to ještě neviděla, a vyděšeně opustila učebnu.

Jste členem PETROF Art Family. Jak tato spolupráce probíhá a co konkrétně obnáší?

PETROF Art Family je volné sdružení umělců sympatizujících se značkou PETROF. V mém případě to je opravdu srdeční spojení, protože stejně jako firma PETROF i já jsem doma v Hradci Králové a s Petrofovými mě spojuje nejen láska ke krásným nástrojům, ale též osobní přátelství. Navíc mě odmalička zajímají klavíry jakožto nástroje, jejich výroba, akustické vlastnosti, rozdíly v mechanice a tak dále. Svá dvě křídla si téměř každý den „dolaďuji“ a v případě potřeby provádím drobné opravy. I v tomto směru mají pro mě v PETROFu pochopení.

Kritici vyzdvihují především vaši skvělou techniku. Máte na ni nějaký recept?

Skvělá technika je předpokladem k tomu, aby člověk mohl zahrát i ty nejtěžší skladby s lehkostí. Za mnohé v oblasti techniky vděčím paní profesorce Jitce Fraňkové, u které jsem na Konzervatoři Pardubice studoval. Paní profesorka používá speciální metodiku, jak pracovat s tělem. Každému kolegovi, který potřebuje „opravit nebo vylepšit“, bych paní profesorku doporučil.

Zajímá vás samotného pedagogická práce?

Ještě před pár lety jsem si nedovedl představit, že bych se věnoval pedagogické činnosti. V současné době si to už přestavit dovedu. Navíc mám pocit, že když jsem sám měl takové štěstí na výtečné pedagogy, bylo by hezké to, co mě naučili, předat někomu dalšímu. Je to takový štafetový kolík, ale ten závod či spíše dobrodružná pouť, na které se předává, nikdy nekončí. A právě to je na tom krásné.

Foto: archiv a fb M. Nováka, Fb Petrof pianos,  Zdeněk Fabiánek, Jana Dioszegi