středa, 21 červenec 2021 17:06

Roman Válek: Telemannův Den soudu? Jako Mesiáš!

Autor:

„V nadsázce říkám, že je to Telemannův Mesiáš.“

„Tady je od samého počátku jasné, že to bude Ježíš, kdo bude vykonavatelem posledního soudu. To je v oratorní literatuře ojedinělá záležitost.“

„Je tu všechno, co si interpret může přát.“

 

20210720-IMG5061

 

Hudební festival Znojmo vyvrcholí vlastní scénickou produkcí duchovního oratoria Den posledního soudu od Georga Philippa Telemanna. Hrát se bude v pátek, sobotu a neděli večer ve znojemském kostele sv. Michala, vizuálně se na projektu podílí Radim Vizváry. Dílo z roku 1762, komponované na libreto filosofa, teologa a básníka Christiana Wilhelma Alerse, zapadá německým textem i vyzněním do kontextu luteránské kultury. Je plné alegorických i biblických postav, mezi kterými jako ústřední postava posledního soudu i hudební kompozice vyniká Ježíš… Zpívají Markéta Böhmová, Romana Kružíková, Pavla Radostová, Lucie Karafiátová Netušilová, Matěj Benda, Jaroslav Březina, Jakub Kubín, Tadeáš Hoza a Jiří Miroslav Procházka, účinkuje sbor a orchestr Czech Ensemble Baroque, který řídí Roman Válek. A právě on v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dílo přibližuje.

Jde o českou premiéru díla?

Není mi známo, že by se toto dílo v Česku kdy hrálo. Možná je to i potřebnými notovými materiály, které pocházejí z devatenáctého století, přičemž Telemannův autograf je uložen v Oslu a není úplně dobře dosažitelný. Takže soubory, které trvají na provádění děl z autorských rukopisů, to asi mohlo odradit. Jedná se o unikátní dílo, o poslední Telemanovu oratorní práci. Bylo mu jedenaosmdesát, když Den posledního soudu psal. Zemřel o pět let později. Je to průřez styly, kterými prošel. V nadsázce s poukazem na Händela říkám, že je to Telemannův Mesiáš.

Čili očekávejme jednoznačně událost?

Ano. Jde o dílo, které by mělo patřit mezi skladby typu Bachovy Velké mše nebo Händelova Mesiáše.

 

20210720-IMG5015

 

Jak jste na skladbu přišli?

Díky dramaturgii pro Letní školu barokní hudby v Holešově, kde se orientujeme přesně na tento typ hudební literatury, na díla, kde jsou zastoupeny veškeré nástroje barokního orchestru, sólisté a sbor... Ve hře bylo více Telemannových děl, například Óda na boha hromu, Die Donnerode, kterou složil jako memento při obrovských záplavách v Lisabonu, skoro s podobným podtextem vlny solidarity, jaká teď provázela obce postižené nedávno na jižní Moravě tornádem... Ale při bližším zkoumání libreta jsme zjistili, že není tak nosné pro scénické provedení, takže jsme pátrali dál a celkem logicky jsme došli ke Dni posledního soudu. Trochu se podobá Cavalieriho oratoriu Rappresentatione di Anima et di Corpo. Vystupují tu také alegorické postavy. Tou hlavní, kterou ztvárňuje tenorista Jaroslav Březina, je postava Nevěřícího či Bezbožníka. Tehdy měla trošku jiný kontext, ale myslím, že dnes je hodně blízko normálnímu člověku, dívajícího se na otázky života a neživota a existence zeměkoule a Boha či Ne-boha podobnýma očima jako ten Unglaube z prvního aktu oratoria, který říká vůči křesťanství věci jakoby ústy dnešního člověka. Takové, jaké by říkal každý druhý v naší době, pokud není věřícím člověkem. Právě proto v dnešním světě Telemannovo oratorium nabývá na aktuálnosti. Ústředním motivem je poslední soud, memento, zdvižený ukazováček na lidstvo. Ať už jde v naší době o koronavirus, nebo o zhoršující se klimatické podmínky a podobně. Je to neuvěřitelně současná skladba.

Existuje nahrávka?

Ano, výborná nahrávka s Andreou Marconem, která je v mnohém inspirativní, ale my jsme to díky skvělé kondici našeho vokálního ansámblu pojali jako dílo, ve kterém jednotlivé sólové postavy vystupují z chóru. Celek získal kompaktnost oproti provedení na té nahrávce, kde je velký sbor a vepředu stojí operní sólisté. Jsme určitě v něčem jiní. A jsem tomu rád. Ale nic to samozřejmě nemění na věci, že Andrey Marcona moc a moc vážím, je to úžasný dirigent a cembalista a má zdravé názory na tempa a na instrumentaci.

 

20210720-IMG5125

 

Hrajete z not z devatenáctého století?

Ano, připravili jsme si z nich svůj provozní materiál. Udělali jsme jen nějaké malé úpravy. Škrty ne, s výjimkou postavy Bezbožníka, protože nám nakonec kvůli očkování proti koronaviru odřekl basista Tomas Šelc. A tak jsme nakonec spojili postavu Bezbožníka s postavou Vysmívače, kterou měl od začátku zpívat Jaroslav Březina. Věty Nevěřícího jsme implementovali do jeho partu druhého z dvojice neznabohů. Odnesla to jen árie, ovšem velmi dobrá, která jako první rozjímání otvírá dílo. Ale z textového hlediska se nic neděje, protože se v ní v kostce shrnuje to, co je už řečeno v předchozím rozsáhlém recitativu. Dramatičnost díla neutrpěla.

Jak dlouho jste dílo plánovali a vyhlíželi?

Jde o dva roky starou dramaturgickou myšlenku.

 

20210720-IMG5069

 

Koronavirus tedy inspirací nebyl?

Tak trochu ještě v době, kdy ta hrozba nebyla tak hmatatelná. Všechny ty dramatické události jako lockdowny a uzavření hranic a všelijaké další restrikce přišly až potom. Nehovořím ani o nedávném tornádu, až je mi hanba, že se tam o něčem takovém – i když v jiném kontextu – zpívá... Na našem oratoriu je zajímavé, jak ukazuje evangelické zázemí a orientaci skladatele: Telemann se nevyhýbá pojmenovávání věcí pravými jmény. Obvykle se libretisté odkazují na všeobjímajícího Boha, tady je ale od samého počátku jasné, že to bude Ježíš, kdo bude vykonavatelem posledního soudu. To je v oratorní literatuře ojedinělá záležitost. Proto také Ježíšovy árie nevyznívají úplně kontemplativně, ale spíše vítězoslavně. Myslím, že soudobý věřící potřebuje takového Ježíše, spíše než plačícího trpitele.

Existuje nějaký styčný bod s Bachovými duchovními díly? Kromě toho evangelického teologického zázemí třeba i hudební?

Dlouho už o tom přemýšlím... Dá se vůbec nějak srovnávat Telemann s Bachem? Podle mého nedá. To je jako srovnávat Einsteina s někým, kdo vyvíjí nějaké dílčí věci. Jsem přesvědčen, že Bach byl jenom jeden a měl natolik silnou invenci, že ho pedagogická motivace vedla úplně jiným směrem než všechny ostatní skladatele.

 

20210720-IMG5021

 

Vznešenější motivace?

Já bych ho přirovnal k někomu, jako byl Janáček. I on měl podle mého motivaci provokovat studenty, aby jim ukázal, že hranice jsou neomezené. Žádná skladba není stejná. Žádné klišé. Toto se ani o Telemannově, ale ani o Händelově nebo o francouzské hudbě nedá říci, tam vždycky nějaké klišé je, ať už v instrumentaci, v libretu… nebo kdekoliv jinde. U bacha prostě ne, ať už jde o malou Invenci pro klavír, nebo o obrovské dílo, tak je vždycky autentické. Z tohoto pohledu tedy Telemanna a Bacha srovnávat nelze. Ale samozřejmě z jiného pohledu ano, týká se to třeba i kantát. Pro běžného posluchače jde o rovnocennou hudbu. Užívá podobné výrazové prostředky, podobný instrumentář, němčinu... Ale pokud se týká libreta, tam bych řekl, že Telemann je odvážnější. Pohyboval se víc než Bach i v akademických kruzích, byl kosmopolita, jezdil po světě, nebránil se návštěvám hospod, kde si zapisoval, podobně jako pak Janáček, lidové projevy, které ho zaujaly, zapisoval si nepravidelné rytmy… a tak dále... A má mnohem víc skladeb než Bach, víckrát zhudebnil pašije… Však se také dožil v plné formě vyššího věku.

Jakou můžeme čekat hudbu: spíše kontemplativní, nebo dramatickou?

Já bych toto dílo přirovnal k Händelovi. Ten se ovšem v době svého největšího rozkvětu pohyboval v divadelním prostředí v Londýně, ve světě italské opery, a proto je jeho hudba taková, jaká je. Telemann se však pohyboval po různých metropolích, byl v Polsku, v Lipsku… a samozřejmě v Hamburku. A je a bylo absolutně kosmopolitní město. A navíc u něj cítím i navázání na mytologii, germánskou a mořskou. To přece není náhoda, že napsal tu Ódu na boha hromu, že napsal svitu Admiralitätsmusik, podobně jako Händel vodní hudbu. Telemann v ještě rozsáhlejším díle než je to Händelovo oslavuje vodu jako živel, oslavuje námořnictvo... Je tam trochu cítit takový starověký podtext. A cítím u Telemanna kontemplaci konkrétního člověka, ne přejímání nějakých dogmat církve. I v tom vidím to evangelické.

A co se dá čekat z hlediska vizuálního ztvárnění? Půjde o poloscénické provedení?

Radim Vizváry tomu říká poloscénický koncert, já poloscénické představení… Nicméně myslím, že úplným základem projektu je přímo kostel svatého Michala tady ve Znojmě, který svou výzdobou už je tím dílem, o kterém hrajeme. Je tam chóo, který obklopuje Ježíše, andělé, jeho následovníci a tak dále... A kostel má přesně takovou výzdobu. Centrem je obraz svatého Michala, po stranách jsou andělé a další postavy, svatí a tak dále A do této scény je vetknuta naše scéna sboru a několika alegorických postav, mezi nimiž jsou nejen ti nevěřící, ale také postavy kladné: důvěra, oddanost, rozum… Takže prezentujeme takový obživlý obraz, kdy přilétá Ježíš s tím svým zástupem. Přilétá trestat hříšníky.

 

20210720-IMG5001

 

Trestat, nebo jim nakonec odpustit?

Obávám se, že takové vyznění tam není, že jde o opravdu nemilosrdný trest. Hříšník, který drze vykřikuje, že svět se točí dál i bez náboženství, který říká, že „takových bohů už tady bylo…“, tak ten je v závěru nekompromisně uvržen do plamenů.

Pro vás je to jedinečný úkol, v kontextu velkých děl, která už ve Znojmě každoročně dirigujete, vyvrcholení?

Jsem vděčný, že jde o završení Telemannovy práce. Dají se slyšet všechny žánry a styly, které si lze představit: francouzský, italský… části, podobající se té překrásné suitě Znějící zeměpis, kterou jsem měl nedávno tu čest řídit… Jsou tu sbory ve stylu Bachovy Velké mše h moll, jsou tu jakoby händelovské operní recitativy... Všechno, co si interpret může přát. A přitom rozsah jednotlivých částí je přiměřeně střízlivý. Nejsou to všechno velké árie, jsou tu i menší ariosa, která jsou přesto přesná a výstižná. I z tohoto důvodu je práce příjemná, není potřeba hlídat hodinky, že se celá věc ani nestihla nazkoušet, protože je příliš dlouhá... Mám nového koncertního mistra Josefa Žáka, máme čas hrát si s dělenými zkouškami… Já jsem opravdu spokojený.

Takže pro publikum událost a pro dirigenta jedinečný úkol?

Určitě. A úplně nejlepší je, že tohle dílo budeme o pár dní později provádět i na Letní škole barokní hudby. Mám tak možnost naplňovat v praxi to, co jsem si předsevzal, totiž že můžeme některé studenty motivovat, protože sem třeba jedou už na náhledy… Funguje nám to letos, musím říci, ideálně.

 

20210710P7108843foto-JisovaL

 

Foto: Hudební festival Znojmo: Jakub Kozel, L. Jišová

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.