„Tajemstvím toho, jak být šťastným a naplněným hudebníkem, je podle mě obsáhnout tolik oblastí hudby (a vlastně i života), kolik jen lze.“

„Chci hrát alespoň malou roli v odčinění nespravedlností, které musely tyto úžasné ženy snášet.“

„Slovy ani nemohu popsat, jak moc miluji hudbu Kaprálové!“

Britský klavírista Sam Haywood směřuje v těchto dnech do Prahy, aby zde odehrál sólový recitál z děl Fryderyka Chopina a několika ženských skladatelek: mezi nimi Vítězslavy Kaprálové, Jeleny Poulíčkové či Lili Boulanger. Publikum ho bude mít možnost slyšet už v sobotu 13. listopadu v Sukově síni Rudolfina. Sam Haywood v rozhovoru prozrazuje, proč svůj program sestavil právě takto, kdo ho inspiroval v interpretaci Chopinovy hudby a jaké pocity měl, když hrál na Chopinův Pleyel.

Před pár lety jste v Praze vystoupil s Joshuou Bellem. Co vás přivádí zpátky?

Jsem nadšený, že mám opět příležitost vystoupit v Rudolfinu. Mám hezké vzpomínky na svou poslední návštěvu a rád bych zažil více z tohoto fascinujícího města. Obzvláště mě těší, že uvádím české premiéry dvou děl Jeleny Poulíčkové, skladatelky, kterou velmi obdivuji.

Minule jste v Praze odehrál komorní koncert, nyní budete hrát sólový recitál. Máte některou z těchto koncertních situací raději? Cítíte se v některé z nich přirozeněji?

To záleží na okolnostech. Můj přístup k sólovému i komornímu repertoáru je stejný, v obou případech je to hudba. Vždy proběhne určitá strukturální analýza, pokaždé přemýšlím o délkách frází a vrcholech, zvažuji, které hlasy jsou v daném okamžiku důležité. V komorní hudbě samozřejmě přibývá práce s dalšími hráči – a s tím i inspirace jejich uměním. S některými hudebníky, jako je Joshua Bell, je to všechno velmi snadné. Dýcháme hudbu společně, dokážeme si navzájem téměř číst myšlenky! Je to skutečně radost, obzvlášť na turné, kde se program s každým koncertem vyvíjí. Ale na sólovém, osobním hudebním zážitku s publikem je také něco velmi zvláštního a intimního. Pomáhá mi představit si, že hraji vždy jen jedné osobě, i když hraji například v rádiu.

Vaše kariéra zahrnuje spoustu různých aktivit, jste sólista, komorní hráč, skládáte, jste také uměleckým ředitelem Solent Music Festivalu. Jak se vám daří skloubit tyto aktivity?

Tajemstvím toho, jak být šťastným a naplněným hudebníkem, je podle mě obsáhnout tolik oblastí hudby (a vlastně i života), kolik jen lze. Všechny aspekty mého hudebního působení se propojují. To, že jsem sám muzikant, mi pomáhá starat se o muzikanty, které zveme na náš festival, hraní sólového repertoáru mi pomáhá rozumět komorní hře a naopak. Skládání mě také hodně naučilo, cítím se velmi malý a pokorný, když hraji díla velkých skladatelů.

V sobotu uvedete program s díly Fryderyka Chopina a různých ženských skladatelek. Co vás přivedlo k hudbě ženských autorek?

Vždy mě zajímali neznámí skladatelé, neopěvovaní hrdinové hudebního světa. Byly to často mimohudební faktory, které vedly k tomu, že byli přehlíženi. V případě skladatelek je to jasné. V minulosti čelily obrovskému boji s tehdejšími společenskými normami, kdy skládání nebylo považováno za vhodné povolání pro ženy. Potíže často začínaly v rodině, kde obvykle otec dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zamezil jejich hudebnímu vývoji.

Je tedy výběr autorek v nějakém ohledu také politický, s odkazem na feminismus či genderovou rovnost?

Svým způsobem to je politická volba, protože chci hrát alespoň malou roli v odčinění nespravedlností, které musely tyto úžasné ženy snášet. Dnes si zřejmě už užíváme jiné, osvícenější klima. Hrál bych však tyto kusy i z čistě hudebních důvodů. Jsou to krásné kusy, které si podle mě zaslouží daleko širší publikum.

Na programu mě zaujalo i to, že obsahuje skladbu Vítězslavy Kaprálové. Máte k její hudbě blízko?

Slovy ani nemohu popsat, jak moc miluji hudbu Kaprálové! Cítím, že bude vždy důležitou součástí mého života. Její tvorba je vysoce originální, pevně zakořeněná v minulosti, je bujará, a přesto plná melancholie. Z jejího klavírního díla je zřejmé, že byla skvělou klavíristkou. Obdivuhodná je i její symfonická tvorba, v níž je zas znát to, že byla také dirigentkou. Barevně je její hudba velmi živá a výrazná. Je neuvěřitelné, že za svůj tragicky krátký život dokázala vytvořit tolik skvělé hudby.

Další zajímavou českou skladatelkou v programu, nebo lépe řečeno skladatelkou českého původu, je Jelena Poulíčková. Připravujete i album s její hudbou. Co shledáváte na její tvorbě tak výjimečným?

Jelena byla mou přítelkyní už předtím, než jsem se dozvěděl o jejích skladbách. Bylo pro mě tudíž dvojnásob vzrušující objevovat tuto důležitou část jejího života. Nemohu se dočkat, až české publikum uslyší kousek z její tvorby, která je, i přes malý počet děl, která napsala, neobyčejně pestrá. Jelena je nesmírně velkorysý člověk, což je patrné ve všem, co zkomponovala. Do své hudby vkládá mnoho vášně a energie, umí ale také psát jednoduše a zároveň velmi smysluplně. To jsem vždy obdivoval.

Ústředním bodem programu je hudba Fryderyka Chopina. Jak se vyvíjel váš vztah k tomuto skladateli?

Chopinova hudba mi byla blízká odjakživa. Skvěle to vyjádřil výborný pianista Arthur Rubinstein, když řekl: „Chopin byl génius univerzální přitažlivosti. Jeho hudba si podmaní nejrozmanitější publikum. Když zazní v koncertní síni první tóny Chopinovy hudby, ozve se radostný povzdech uznání.“ Rubinstein a jeho interpretace sehráli v mé kariéře důležitou roli, podnítili ve mně lásku k Chopinovi. Myslím, že Rubinstein rozumí Chopinově rubatu lépe než kdokoli jiný, je v tom svoboda, a zároveň ohromný smysl pro puls a disciplínu. Jeho hra na mě také působí velmi noblesně, nikdy není sentimentální.

Četla jsem, že jste album se Chopinovými skladbami nahrál na jeho vlastní klavír. Jaké to bylo?

Chopinův Pleyel z roku 1848 má zcela odlišný zvuk než moderní nástroje. Díky dřevěnému rámu nejsou struny pod takovým napětím jako u moderního klavíru a nemají stejnou sílu, ale jeho úžasná zpěvnost vás vtáhne a uchvátí. Skoro jako by se vám svěřoval! Je to úžasný pocit, dotýkat se nástroje s vědomím, že na něj hrál samotný Chopin.

Změnila tato zkušenost váš pohled na Chopinovu hudbu? Zvukově, technicky, artikulačně…

Ano, myslím, že ano – většinou spíše nevědomým způsobem. Považuji za velmi užitečné brát v potaz zvuk příslušných dobových nástrojů, i když skladbu studujete na moderní nástroj. Často se zapomíná, jaké neuvěřitelné množství zvukově různých klavírů se vyrábělo během osmnáctého a devatenáctého století. Teprve nedávno došlo k tomu, že znějí všechny relativně podobně. Nemyslím si, že bych změnil svou techniku, ale určitě jsem se jistým způsobem musel přizpůsobit, podvolit se nástroji. Pak se dostanete do momentu, že vám nástroj přímo radí, jak hrát.

V Praze zahrajete program s názvem Musical Liaisons. Jaké souvislosti, vztahy či asociace může posluchač očekávat?

Tyto originální spojení a známosti nejsou romantické ani nebezpečné (Pozn.: „dangerous liaisons“ je slovní spojení překládané jako „nebezpečné známosti“). (úsměv) Jsou to spíše spojení umělá a umělecká, která jsem vytvořil, protože mě baví hrát slavná díla vedle děl neznámých. Za mými volbami není žádné zvláštní zdůvodnění, i když bychom našli určitou harmonickou linii, která je spojuje. Mám jednoduše pocit, že se k sobě tyto skladby hodí: z podobných důvodů, jak když k sobě pověsíte dva obrazy, protože se vám zdá, že jeden vedle druhého vypadají dobře.

Foto: Morgan Scott, Robert Torres, Ovidiu Micsik