„Člověk musí v sobě najít tu jinost, originalitu a prodat ji. Nesnažit se celý život zpívat něco, co se očekává.“

„Technika není ve zpěvu pro mě to nejdůležitější, ale podvědomě mi pomáhá, abych si s hlasem mohla pohrát, abych nabídla tu nejlepší kvalitu projevu a aby mě to samotnou bavilo.“

„Mně se soudobá hudba líbí, jelikož se v ní můžete realizovat. Je tam určitě velká volnost projevu. Další fantastická věc je, že tam není srovnání.“

Po absolutoriu na konzervatoři v Brně odešla do Říma. Poté se rozhodla studovat zpěv ve Vídni, kde si jí všimla úspěšná agentura, a následovala léta plná nejrůznějších koncertů a divadelních angažmá po celém světě. Vystoupila v divadlech v Bayreuthu, Římě, Turíně, Dublinu, Vídni nebo ve Washingtonské národní opeře pod vedením Plácida Dominga a dalších předních dirigentů, jako jsou Giuseppe Sinopoli, Martin Haselböck nebo Riccardo Chailly a další. Koncertovala v Tokiu, Berlíně, Hamburku, Lipsku, Bruselu, Rotterdamu, Paříži nebo za oceánem v Los Angeles či snad nejznámějším koncertním sále – Carnegie Hall v New Yorku. Po dvaceti letech kariéry se rozhodla své bohaté zkušenosti dále předávat, a tak začala vyučovat na Anton Bruckner Privatuniversität v Linci, kde působí dodnes, a je vyhledávanou pedagožkou studentů z celého světa. Má ráda soudobou hudbu a říká, že se musí zpívat hlavně s radostí. A co víc prozradila o sobě a o zpěvu Kateřina Beranová?

Začněme u vašich studijních let v Brně, kde jste studovala na konzervatoři ve třídě Anny Hanusové a Anny Kratochvílové a krátce také na JAMU. Jak na ně vzpomínáte?

Na studijní léta na konzervatoři v Brně vzpomínám ráda. Přišla jsem tam ve čtrnácti letech a hned jsem dostala přezdívku „zajíček“, jelikož jsem přišla z malého okresního města Blanska a začala jsem chodit na úžasnou konzervatoř plnou velkých osobností. Cítila jsem se tam jak ryba ve vodě. Dva měsíce prázdnin pro mě byly vždycky moc dlouhé, protože už jsem chtěla zase začít jezdit do školy. Dostala jsem se do třídy paní profesorky Anny Hanusové, která mě první rok učila jenom dýchat a můj hlas vedla opatrně, protože jsem byla tehdy opravdu velmi mladá, až k úspěšné maturitě. Moc ráda na ni vzpomínám, byla výborná, hlavně lidsky. Naučila mě zpívat lehce, a tak díky ní a její trpělivosti zpívám lehce dodnes. Po maturitě jsem potřebovala změnu, tak jsem přešla do třídy paní profesorky Anny Kratochvílové. Ta mě vzala do výšek. Myslím tím můj hlas. Takže to byla dobrá kombinace. Na JAMU jsem byla chvilku, jelikož jsem v jednadvaceti letech odešla do Říma, kde jsem za dva měsíce udělala konkurz do sboru Akademie svaté Cecílie. Bylo tam 140 sopranistek. Podle mě byly samozřejmě všechny lepší než já, protože ony měly takový ten „profesionální grif“. Já jsem se komisi asi líbila, jelikož jsem zpívala čistě, měla jsem rychlé koloratury a uměla jsem zpívat i piana. Tak to bylo moje první angažmá v profesionálním sboru, kde jsem měla spoustu sólových příležitostí. Asi proto jsem po sedmi letech odešla, jelikož jsem mohla čím dál tím víc zpívat sólově a slyšelo mě hodně dirigentů. Byla to pro mě obrovská škola a musím říct, že Řím je opravdu mým druhým domovem. Měla jsem velké štěstí.

Zajímalo by mě, jak jste se tehdy o tom konkurzu dozvěděla.

O konkurzu jsem se dozvěděla díky mému tehdejšímu příteli, který byl harfenista a sborový dirigent v Římě. Řekl mi, že v září je konkurz na výborně placené místo v Akademii svaté Cecílie do sboru a na sóla. Byl to sbor symfonický koncertní, což mě velice bavilo. Na sbor jako takový jsem byla, podle mého názoru, velmi mladá a chtěla jsem dál studovat, ale k tomu jsem potřebovala peníze. Pak jsem dva roky nemohla pracovat, protože jsem neměla italské občanství, jelikož naše republika tehdy, v roce 1988, nebyla v EU. Takže jsem učila děti hrát na klavír, dále jsem předzpívávala a měla koncerty. Byla jsem nucená pořád na sobě pracovat sama, což s odstupem času považuji za to nejlepší, co se mi mohlo přihodit.

A studovala jste po celou dobu v Římě sama?

Od té doby, co jsem v Brně skončila, jsem vlastně byla samouk. Po dvou a půl letech jsem dostala konečně italské občanství a mohla jsem začít zpívat v Akademii svaté Cecílie. Hned jsem se začala pídit po pedagozích zpěvu, ale nic mě neuspokojovalo. Až jsem potkala jednu kolegyni – výbornou mezzosopranistku Stefanii Magnifico. Když jsem ji poprvé uslyšela v jejích padesáti letech zpívat, řekla jsem si, že k ní musím jít a všechno od ní odkoukat! Tak jsem ji tak dlouho otravovala, až mě začala učit. (smích) Rok mě učila zadarmo a úplně to stačilo. Staly se z nás kamarádky a její způsob zpěvu byl pro mě něco jako osvícení. Říkala jsem si: „Tak takhle jednoduše to jde.“ Samozřejmě když se ví, jak. Bylo to nejvíc o dechu a propojení celého těla s hlasem. Poté, co jsem z Říma odešla do Vídně, jsem zase studovala jen sama, protože jsem byla přesvědčena o tom, že když člověk potká toho správného pedagoga, nemusí u něho být deset let. Proto je strašně důležité být se svým profesorem na stejné vlně. A pokud to nefunguje, hned odejít. Já jsem přesvědčena, že nejsou špatní nebo správní pedagogové. Jen musíte být opravdu v symbióze, pak je to jednoduché a všechno začne fungovat. Díky této italské škole jsem mohla později zpívat všechno od baroka přes klasiku a belcanto až po moderní hudbu. To byla velká výhoda. Žádné škatulkování.

Jaký je váš vztah k soudobé hudbě? Přece jenom působíte v Rakousku, tam se k tomuto typu hudby přistupuje pořád trochu jinak než u nás.

Mně se soudobá hudba líbí, jelikož se v ní můžete realizovat. Je tam určitě velká volnost projevu. Další fantastická věc je, že tam není srovnání. Musíte mít jenom dobrou techniku – výšky, hloubky, a musíte mít velkou fantazii a chuť experimentovat. Pak je i soudobá hudba zajímavá a krásná. V Linci, kde učím, se právě soudobá hudba hodně propaguje. Já jsem zpívala hodně takzvané Uraufführung, první provedení děl soudobých skladatelů. Například Peter Androsch je významný hudební skladatel dnešní doby a já jsem měla tu čest zpívat a hrát v jeho opeře o holokaustu v parlamentu ve Vídni a bylo to velmi zajímavé.

Co se dělo po tom roce, kdy jste studovala u Stefanie Magnifico?

Po tom roce jsem najednou začala předzpívávat všude možně. Měla jsem vyšší sebevědomí, hlas fungoval perfektně. Předzpívala jsem například italskému dirigentovi Giuseppe Sinopolimu v Bayreuthu árii Lucie z Lammermooru a Královnu noci z Mozartovi Kouzelné flétny. Spolupracovali jsme dalších pět let. Rozhodující pro mě ale byl konkurz do renomované agentury Raab und Böhm ve Vídni. Díky této agentuře jsem viděla kus světa. Domluvili mi spoustu koncertů i divadelních rolí. Začala jsem se také hodně specializovat na barokní a klasicistní hudbu. Například s Martinem Haselböckem jsem kromě Bachových pašijí a Velké mše h moll odzpívala scénicky i koncertně téměř všechny Mozartovy rané opery ve Wiener Konzerthaus. Mnohokrát jsem zpívala ve Zlatém sále Musikvereinu ve Vídni, Devátou symfonii Beethovenovu, Carmina Burana nebo i Händelova Mesiáše a další jeho opery třeba v Los Angeles. Měla jsem tu čest a štěstí spolupracovat s Venice Baroque Orchestra, který dirigoval výborný cembalista a dirigent Andrea Marcon. A asi nejkrásnější zážitek jsem měla z inscenace Händelovy opery Siroe, se kterou jsme hostovali měsíc v New Yorku. A poté následovalo turné po Evropě, Pařížská opera, Concertgebouw v Holandsku nebo Londýn. A takových zážitků bylo opravdu hodně.

Z jakého důvodu jste se rozhodla odejít z Říma?

Přestalo mi to stačit. Říkala jsem si: „Je to krásné, ta jistota, peníze, zpívám sólově.“ Ale cítila jsem, že je brzo na to, abych tam zůstala až do důchodu, takže jsem odešla do Vídně. Bylo mi sedmadvacet a dostala jsem se na výšku do třídy profesora Waltera Moora, se kterým mě dnes váže dlouholeté přátelství. Byl výborný klavírista, takže mi vůbec nemluvil do techniky a opravdu se mnou dělal většinou jen německý repertoár. Moje závěrečná zkouška obsahovala šedesát písní všech epoch nazpaměť. Oni si pak vybrali samozřejmě ty nejtěžší věci… Byl to docela dril, ale zvládla jsem to. Díky tomu jsem se ale dostala později do Lipska, kde jsem několikrát zpívala v Gewandhausu s vynikajícím šéfdirigentem z Milánské La Scaly – Riccardem Chaillym Bachovy Janovy pašije a Devátou symfonii od Beethovena.

Jaké zásadní rozdíly mezi českou a italskou školou, co se týká pěvecké pedagogiky, jste spatřovala?

Myslím si, že tady se pořád všechno moc řeší. Člověk končí školu, a pořád má pocit, že není dost dobrý. Všimla jsem si, že studenti mají velice nízké sebevědomí. Možná je to tím, že se spoustu let pořád dokola dělají ty samé árie až k naprosté dokonalosti. Ale jak všichni víme, dokonalost neexistuje, protože osobnost, a hlavně hlas zpěváka se neustále vyvíjejí. Chybí podle mě volnost a taková přirozená motivace. Nevím, jak je to dnes, ale když jsem končila já na konzervatoři, neměla jsem vůbec žádný operní repertoár. Po roce studia u mé profesorky v Římě jsem se za tu krátkou dobu naučila kompletně čtyři italské opery. Naučila jsem se rychle se učit. To jelo! I s agenturou, oni mě posílali od čerta k ďáblu. Měla jsem štos not na klavíru a pořád jsem se jenom učila nové věci. Nebyl čas na nějakou dokonalost. Ale když jsem potom přišla na zkoušku s orchestrem, tak už se pracovalo jenom na výrazu. Vymýšlely se ty nejlepší kadence a nikdo mě neomezoval, mohla jsem si v podstatě dělat s hlasem, co jsem chtěla, a to mě bavilo.

Myslíte si, že to přetrvává v Česku dodnes?

Nevím, já jsem tady téměř nezpívala. Měla jsem tu nádherný koncert s Matyášovcema v Besedním domě. A díky Martinu Dvořákovi jsem si zazpívala nádherné projekty v Praze nebo ve Vile Tugendhat.

V podstatě jste mi před chvílí odpověděla na další otázku, a sice zdali jste dostala někdy nabídku na angažmá do divadla nebo pozvání na koncerty zde v ČR. Takže o vás zájem nebyl? Litujete toho, že jste v Česku téměř nevystupovala?

Tady o mně možná ani nikdo moc nevěděl, protože jsem prostě žila v zahraničí. Odešla jsem ještě před revolucí. Asi dva roky jsem bydlela v Brně, ale i z Brna jsem jezdila po světě. A pozor! V ProARTu jsem jen proto, že jsem se s Martinem Dvořákem potkala v Innsbrucku, kde jsem zpívala v divadle. Martin tam tehdy v souboru tancoval, pak přišel na představení a asi se mu to líbilo a říká mi: „Já mám festival, nechceš tam dělat kurzy?“

Nebylo to období, kdy jste dojížděla z Brna, příliš náročné?

Já tak žiju dodnes, vždy jsem se na to těšila. Měla jsem tady korepetitora na JAMU, takového staršího výborného klavíristu a korepetitora Františka Kratochvíla. Vždy jsem za ním přišla a říkám, že za čtrnáct dní musím umět to a to a musím zpívat to a to, a on povídá: „No tak přijď.“ a smál se. Učím se rychle, takže to nebyl problém. Vždycky jsem někam odletěla, pak jsem zazpívala a tak pořád dokola.

Jak jste se dostala na univerzitu do Lince, kde vyučujete?

V určitém věku člověk zjistí, že už je toho dost. Já jsem byla vlastně od jednadvaceti let pořád někde pryč. Když mi bylo čtyřicet, přihlásila jsem se na konkurz a myslím si, že vyšel i proto, že mi o to v podstatě tolik nešlo, takže jsem byla velmi spontánní a zřejmě přesvědčivá. Měla jsem pak problém s agenturou, jelikož jsem měla dobře našlápnuto, a jejich první otázka byla, jestli tedy chci dělat kariéru, nebo učit. Nakonec jsem se rozhodla pro učení a vůbec toho nelituji. Moc mě to baví. Navíc musím říct, že když zpívají studenti ode mě, mám z toho stejnou radost a uspokojení, jako kdybych zpívala já sama. Jsem člověk od přírody velice přející, když mám dobré studenty, je to taky moje vizitka a opravdu mě to těší.

Často vás vyhledávají zahraniční studenti. Jak je to s těmi českými?

Já mám ve třídě ze čtrnácti lidí jenom dva Rakušany, jinak mám opravdu studenty z celého světa.

Například?

Teď mám například Češku z Prahy, dva Slováky, pak mám studenty z Ruska, Ukrajiny, Portugalska, z Mexika, ze Španělska, Korey, Číny, Japonska. Ale je tam většinou jazyková bariéra.

V čem to spočívá?

Na přijímačky stačí angličtina. Ale do roka se musejí naučit německy, aby měli B1. Ze zkušenosti ale vím, že Češi a Slováci jsou na tom dobře, učí se německy rychle.

Myslíte si, že existují odlišná pojetí vyučování zpěvu, hudby, umění obecně v Česku a v zahraničí?

Tady je jedna věc dobrá – že jsou tu ještě pořád naštěstí konzervatoře. Takže když lidé ve dvaceti dokončí konzervatoř, mají povědomí o technice a jejich hlas je úplně jinde. V Linci zrušili konzervatoře a udělali jenom výšky. Ale mají dobrý systém lidových škol umění.

Tím je pověstná Česká republika. Takže Rakušané také?

Ano, ten systém základních uměleckých škol je asi podobný. Rozdíl je v tom, že když k nám na univerzitu v Linci přijdou ke zkouškám studenti po maturitě, většinou z gymnázia, mají úplně jinou úroveň než studenti, kteří končí konzervatoř v České republice. V tom, si myslím, je v Česku systém o mnoho lepší. Já začínám se studenty opravdu téměř od nuly. Má to ale jednu výhodu, a sice že když je někdo talentovaný a i když zpěv dlouho nestudoval, tak za čtyři roky může udělat master studium a může jít do divadla nebo vyučovat stejně tak jako student, který má konzervatoř a ještě vysokou školu. Mluvím pouze z vlastní zkušenosti. Co je v Linci dobré, že studenti musejí absolvovat čtyřleté pedagogické studium, které je na stejné úrovni jako studium operního zpěvu. Takže my přijímáme lidi na koncertní zpěv, operní zpěv a na pedagogický směr, ale úroveň musí být vždy stejná. Nechceme, aby někdo, kdo neumí zpívat, šel učit. Je to velká zodpovědnost, ať jsou to malé děti, nebo dospívající.

Jak byste tedy definovala rozdíly mezi českými a zahraničními studenty?

Já moc nevím, jak tu lidé učí dnes. My jsme tady takoví „vydrezurovaní“. Ale taky ustrašení, nejistí. Chybí to sebevědomí. Pořád dostáváte akorát, co není dobré – místo aby se studenti prostě nechali zpívat a měli z toho radost. Když někoho namotivuju, uvolní se a začne fungovat. Když někoho pořád budu zadupávat do země, tak to prostě nemá smysl. Řekla bych to asi tak, že kritika musí být, ale konstruktivní, motivační, a ne destruktivní. U nás, u zpěváků je všechno o psychice, až pak o hlase. Tisíc lidí ti řekne, že jsi zpívala nádherně, a jeden člověk ti řekne, že tam byly chyby, a ty v tom okamžiku zapomeneš na tisíc úžasných kritik a ohlasů a budeš si pamatovat jenom to negativní. Ale já mám taky kolegy, ke kterým nikdo nechce, protože jsou negativní. Já jsem vděčná za každý tón, protože vím, jak je těžké, aby člověk odstranil něco, co má třeba špatně naučeného – to je tak těžké, chce to tolik času a fakt v klidu!

Samozřejmě když je člověk venku a slyší naše zpěváky, je to hodně v italštině ve výslovnosti. Ve stylu, jak zpívají. Je vidět, že nemají ten „grif“. Ale to není jejich chyba a ani jejich profesorů, když třeba nikdy nebyli venku. Nebo když nikdy nezpívali v divadle. Tak jak mají vědět, jak se dělají nějaké kadence? Je strašně málo lidí, kteří jsou kompetentní technicky a přitom mají rozhled. Taky je to o řeči, o tom, jak se dělají přírazy. V belcantu jsou určité věci, které se prostě dělají tak, anebo tak. Jiná je barokní kadence, jiná je kadence v romantické opeře a člověk to musí přesně vědět a říct to studentům.

Máte pocit, že studenti u vás mají tedy vyšší sebevědomí?

Já se snažím, aby měli, ale sebevědomí přijde s kvalitou. A se zkušenostmi. Třeba u nás je hodně různých projektů. Jsme sice malá univerzita, ale spolupracujeme s divadlem, kde máme se studenty představení jednou ročně. Spolupracujeme s operním studiem. Dva studenti ode mě tam teď jsou. A tím, že jsme malá univerzita s méně studenty, každý něco zpívá. To je fajn, že se prostřídají a že jsou pořád na jevišti nebo pořád něco dělají. Já kromě toho ještě dělám svoje koncerty, aby pořád byli na jevišti a zpívali, protože to je nejdůležitější. No a děláme nahrávky a oni je pak posílají do agentur. Potom máme vždycky jednou za dva roky operetní soutěž. Tu jsme měli zrovna letos a musím se pochlubit – bylo tam z mé třídy osm lidí ze třinácti finalistů a první dvě místa byla ode mě. Navíc mají teď angažmá v Bad Hallu, jedna z nich zpívá sólově i v Salcburku a druhá má super agenta a zpívá všude možně. Ti lidé mají opravdu perspektivu, když jsou dobří. A já se snažím, aby se nebáli jít předzpívat. Aby se nebáli těžkých věcí. Prostě se na tom maká a dělá.

Ráda bych se zeptala také na váš názor na vztah mezi zpěvákem a korepetitorem. V čem dle vás tkví úspěch kvalitní spolupráce?

Myslím si, že je to především o naprosté otevřenosti a důvěře. Korepetitor by měl říct na rovinu, i když to někdy není příjemné, co se mu opravdu nelíbí, i kdyby šlo o špatný zpěv. Na druhé straně není v pořádku, když korepetitor příliš mluví do techniky. Jsou také korepetitoři, kteří navedou na úžasné zpívání tím, jak doprovázejí. Dokáží to říct jinak, z jiného úhlu. Já to řeknu technicky jako profesor zpěvu a korepetitor studenta dál hudebně navede. A potkáme se všichni tři. Měla by to být vlastně taková symbióza. A to jde potom práce rychle. Ale je pravda, že dobrých korepetitorů je velmi málo.

Co pro vás znamená pojem „pěvecká technika“?

Pěvecká technika je pouze prostředek k tomu, aby se člověk mohl hudebně vyjádřit. Technika není ve zpěvu pro mě to nejdůležitější, ale podvědomě mi pomáhá, abych si s hlasem mohla pohrát, abych nabídla nejlepší kvalitu projevu a aby mě to samotnou bavilo. Bez pěvecké techniky se moc dlouho dobře zpívat nedá. V pětadvaceti mi právě ta moje kolegyně řekla: „Teď to máš všechno levou zadní, ale co budeš dělat v padesáti? Víš, jak to děláš?“ – „No nevím!“ Tak mi řekla: „Pojď a začneme dýchat.“ Takže v podstatě, když je to „dané“ podepřené technicky, je člověk v pohodě a může zpívat hodně dlouho.

Co si myslíte o tom, že chodí zpěváci studovat za jiným hlasovým oborem? Často se říká, že je to nejvhodnější.

Myslím si, že hlasová technika je v podstatě buď dobrá, anebo méně dobrá. Já jsem měla štěstí, že jsem se naučila zacházet s hlasem naprosto jednoduše a lehce. Učím jen to, co sama umím, a je jedno, jestli učím soprán, mezzo, tenor, nebo bas. Nejjednodušší metoda je všechno ukázat, předzpívat, v klidu vysvětlit a pořád opakovat. A nedělat z komára vola. Je mnoho cest, ale výsledek musí být nakonec stejný, každý má jiná cvičení, ale nakonec musí být všichni připraveni na práci s hlasem v divadle a je jedno, jestli sólově, nebo ve sboru. Jak říkám: „Když mohu mluvit čtyřiadvacet hodin denně a neunavuje mě to, stejně tak přece můžu zpívat.“

Jaké nejčastější technické problémy se studenty řešíte?

Nejčastěji ke mně přicházejí studenti se ztuhlou bradou a kořenem jazyka. Ale všechno je o dýchání…

Není pochyb o tom, že pěveckou techniku ovlivňuje řada dalších faktorů. Doporučujete například studentům nějaké sporty nebo jiné aktivity, které se na první dojem zdají být zcela nesouvisející se zpěvem?

Myslím si, že zpěváci mají disciplínu od přírody. Protože náš instrument je zpěv, to jsme my, takže si nemůžeme dovolit nemít kondičku a musíme na sobě pracovat pořád. Myslím, že kdo se rozhodne pro toto povolání, je od přírody člověk, který má disciplínu. Když to myslí vážně. Jinak studentům doporučuju i plán B, kdyby nevyšel zpěv, aby měli vystudované ještě něco jiného. Hned se jim líp studuje, protože nejsou soustředění jenom na to jedno. To je strašně důležité – mít něco, kdyby toto nevyšlo. Nebýt upnutý jenom na jedno, protože když to pak nevyjde, je to tragédie.

V každé době je nastolen určitý pěvecký ideál, dnes se často klade důraz na velikost hlasu. Co si o tomto trendu myslíte?

Trend takový je. Hodně vibrata a hlavně nahlas. Velké hlasy mají samozřejmě přednost, ale to měly vždycky. Ale já si myslím, že člověk v sobě musí najít něco, co je jeho silná stránka. A když jsou moje silná stránka dobré koloratury a krásná piana ve výškách, tak se nebudu snažit „řvát“ Verdiho nebo Wagnera, a zaměřím se na to, co je pro mě jednoduché a budu v tom úspěšná. Easy is right. O tom, co je velký hlas, by se také dalo diskutovat. Pro mě je velký hlas třeba i to, když je dobře posazený a nosný a je slyšet až do poslední řady. Hlavně když zavřu oči, tak podle barvy hlasu poznám, kdo zpívá, výjimečnost zabarvení a projev. To je strašně důležité. Člověk musí v sobě najít tu jinost, originalitu a prodat ji. Nesnažit se celý život zpívat něco, co se očekává.

Máte nějaký vzkaz pro studenty nebo pedagogy zpěvu?

Asi jenom, aby šli učit zpěváci, kteří mají za sebou nějakou kariéru, jevištní zkušenosti a i v padesáti letech zpívají pořád dobře a chtějí to, co umějí, opravdu předat. Často slýchávám větu: „Neumí zpívat, tak jde učit.“ Studentům bych vzkázala pouze jedno – aby si to vždycky na jevišti užili a měli ze zpěvu radost, protože když budou mít radost oni, publikum jim to bude věřit a úspěch bude zaručen.

Foto: z archivu Kateřiny Beranové, Johanna Pesendorfer, ProART festival