„Když máte kolem sebe talentované muzikanty a kolegy, tak je to velká inspirace, posouvají vás mílovými kroky.“

„Každá nota je promyšlená, nejde o nějakou spotřební nahrávku.“

„Pro dostatek uplatnění není úplně tak důležité, kde člověk žije.“

Violoncellista Tomáš Jamník stojí za letní Ševčíkovou akademií, jeho jméno se pojí rovněž s Akademií komorní hudby a s projektem domácích koncertů Vážný zájem. S houslistou Josefem Špačkem, se kterým byl v srpnu jako lektor na akademii v Horažďovicích, natočili a letos vydali CD s názvem Cesty. Zní na něm hudba od Janáčka, Martinů, Schulhoffa a Kleina. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Tomáš Jamník probírá repertoár desky, stejně jako své projekty i život v Berlíně. Avšak mluví i o chystané půlroční cestě do Spojených států. Mimo jiné tam bude pátrat po podrobnostech z odkazu Otakara Ševčíka, horažďovického rodáka, slavného houslového pedagoga, tvůrce vlastní učební metody, působícího na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Kyjevě, Vídni, USA, Praze a Písku.

Kdy se do Ameriky vydáte?

V listopadu se stěhujeme na půl roku do New Yorku. Získal jsem stipendium Fulbrightovy nadace, za což jsem moc vděčný. New York je velká výzva… Jsem pozvaný na New York University a hostem budu také na Juilliard School, kde se budu věnovat výzkumu o Otakaru Ševčíkovi, ale také asistovat ve třídě Richarda Aarona, možná nejžádanějšího profesora v Americe. Nakouknu tam pod pokličku amerického školství, což koresponduje s tím, co dělám, protože chci nejen hrát, ale i učit.

Je Ševčík v Americe pojmem?

Ševčík byl v Americe třikrát, velmi tam zapůsobil. Tak, že se za ním pak američtí studenti a studentky plavili do Evropy a putovali až do jižních Čech. Je až neuvěřitelné, koho všeho učil, jak byl slavný. Pro mě půjde o splácení dluhu této vzácné osobnosti. Cokoli tam objevím, bude možné vyvážit zlatem. Ševčík byl nejen geniální houslista, ale stále fascinující pedagog. Kdesi v New Yorku jsou v trezoru uložena čtyři jeho pedagogická díla, která nebyla vydaná. Budu se snažit je najít. Měl by to být vrchol jeho metodiky, což je komplex pokrývající spektrum od úplných začátečníků až po tu nejvyšší paganiniovskou virtuozitu.

Řekl bych, že jste příslušníkem docela silné generace. Vnímáte to podobně?

Určitě jsem rád, že jsem měl možnost své hudební začátky prožívat s kolegy, kteří mne posouvali vpřed. Tedy ano – lze to nazvat silnou generací. Díky akademiím, které jsem založil a ve kterých působím, však také vnímám nástup další silné generace. Vnímám, jaké má kvality. A jak je napřed. A tak to asi má být…! Když máte kolem sebe talentované muzikanty a kolegy, tak je to velká inspirace, posouvají vás mílovými kroky. Zároveň právě to byl také důvod, proč jsem odešel do zahraničí. Konkurence a konkurenceschopnost pro mě byla zásadní. Abych se dál posouval i v letech dalších než těch teenagerovských, tak jsem šel do ciziny. Byl to silný moment.

Stále platí, že žijete v Berlíně?

Ano, už patnáctým rokem, od dvaadvaceti. Začalo to tím, že jsem se dostal do prestižní třídy na Universität der Künste a pak hned do Akademie Berlínských filharmoniků.

V akademii jste strávil dva roky. Ale zůstal jste i potom.

Akademie Berlínských filharmoniků byla zlomem. Šlo o období těsně navazující na má studia. Podíval jsem se tehdy na svůj německý studentský bankovní účet a pochopil jsem, že musím něco udělat, abych mohl zůstat. Napůl jsem byl připraven se vrátit do Čech, ale moje žena v té době studovala v Drážďanech u profesora Ivana Ženatého. Chtěli jsme život v Německu zkusit, chtěli jsme uspět i v otázce jazyka… a tehdy přišel legendární domácí koncert, můj první, který jsem absolvoval, a díky němu jsem poznal bývalého koncertního mistra Berlínských filharmoniků. Řekl mi o Karajanově akademii. Nevěděl jsem o ní. Přiznávám, že to byla moje ignorance.

Chtělo se vám do orchestru?

Zprvu jsem se bránil. Do orchestru jsem vlastně nikdy vstoupit nechtěl, ne že bych se cítil být natolik dobrý, ale stále se mi dařilo v pozici sólové tak, že jsem o takovém kroku prostě neuvažoval. A říkal jsem si, že to nebudu nikdy potřebovat. Ukázalo se to záhy jako mýlka. Dva roky ve filharmonii byly něčím tak neuvěřitelným, inspirace přicházela ze všech směrů, že jsem se posunul technický i umělecky. Naučil jsem se například číst z listu, tedy věc, kterou jsem do té doby nebyl nucen dělat. Hned na první zkoušce ve filharmonii jsem dostal na pult part Straussovy básně Tak pravil Zarathustra, a řekli mi: hrajte! Za dva roky jsem se naučil opravdu hodně.

A uspěl jste i s jazykem?

Filharmonici mi dali najevo, že angličtina je v pořádku, ale že s ní daleko nedojdu. Byl jsem donucen rychle se naučit německy. Dovedl jsem si tehdy na úřadě zařídit povolení k pobytu, ale že bych se dokázal bavit třeba na téma Otakar Ševčík, tak to opravdu ne… Byl jsem hozen do vody – a hodně mi to pomohlo. Když jsem začal ovládat místní jazyk, snáze jsem navazoval přátelství, protože Němci hodně vnímají, jestli se chcete učit jejich jazyk, nebo ne. Naučil jsem se spoustu pojmů…

Například?

Když zůstaneme v žertovné rovině, tak v kantýně jsem brzy pochopil, co je Eintopf. Já si do té doby myslel, že to je nějaký větší zeleninový pokrm, a nedošlo, mi že to je polévka. Takže jsem si objednal polévku a Eintopf a oni mi dali dvě polévky…. Všichni okolo se mi smáli… To se pak začnete učit o to rychleji!

Zůstáváte nadále sólistou a komorním hráčem.

Ano, bylo mi sice nabídnuto místo v několika orchestrech, například v orchestru berlínského Konzerthausu, kde mě tehdy lákala osoba jejich dirigenta Ivána Fischera, kterého jsem poznal už u filharmoniků a hned jsem si ho zařadil mezi své nejoblíbenější dirigenty (ke kterým patřil také Nikolaus Harnoncourt). Iván Fischer mě uchvátil, a tak jsem si řekl, že zkusím, jaké to je hrát mimo orchestr Berlínských filharmoniků. Byl to docela šok, opravdu nesrovnatelné… Ale zůstal jsem, abych měl zkušenosti.

Protože…

Protože jako pedagog studenty často připravuji na konkurzy do orchestru, tak jsem rozhodně nechtěl vypadat jako nějaký exot, který sám v orchestru nikdy nehrál.

Máte v Berlíně dost uplatnění, nebo často směřujete za prací jinam?

Živím se téměř stoprocentně jako sólista. Mám i své různé další projekty, ale to jsou většinou věci, do kterých člověk spíš investuje, než že by z nich čerpal pro živobytí. Ale čerpám z nich energeticky i vědomostně. A musím říct, že mám štěstí, protože všechny projekty, které jsem spustil, běží dál a daří se jim dobře. Snad je to i tím, že každý z nich má na počátku jasnou myšlenku, jasné sdělení. A dost často je to něco, co na českém trhu chybělo… Hlavním dílem úspěchu je ale to štěstí, že projekty vedou spolehliví a skvělí lidé. Mezi nejnovější projekty patří založení agentury, jejímž srdcem se stala Martina Výrková. Snažíme se vzkřísit myšlenku fungující malé agentury, která zastupuje například i mladé komorní soubory – avšak v nekompromisní umělecké kvalitě. Je to běh na dlouhou trať, ale upřímně říkám, že bez této agentury bych si nyní nedokázal představit svůj hudební život. Je to velká opora, i psychická.

Kde jste vzal pro založení agentury motivaci?

Ze zkušenosti, kterou jsem prošel po svém úspěchu v soutěži Pražského jara. Vzal si mě totiž pod svou agenturu violoncellista Vladimír Leixner, což byl člověk a kolega naprosto neuvěřitelně láskyplný. Přesvědčil mě, abych se nechal zastupovat. A byl to úplně skvělý čas, agentura zprostředkovávala krásné koncerty v Čechách i v zahraničí, od něj jsem se také naučil propojení starších s mladšími, že to může fungovat. Od té doby jsem nikoho podobného, něco podobného, k čemu bych se mohl přihlásit, nenašel. Takže to byla moje motivace.

V Berlíně teď spíše jen bydlíte a vyjíždíte jinam, nebo tam máte dostatek příležitosti?

Pro dostatek uplatnění není úplně tak důležité, kde člověk žije.

Ale když někdo žije v Praze, tak také sice hraje třeba po celém světě, ale přece jenom si častěji zahraje i v Praze. Nebo když je Brňák, tak v Brně…

Máte pravdu, že leccos odhalila doba covidu, během které se česká scéna v jednom okamžiku k situaci postavila způsobem, kdy tuzemští umělci nahrazovali ty zahraniční, kteří nemohli kvůli omezením jezdit za hranice… Já jsem stoprocentně na volné noze. Vzpomínám tedy s vděčností na tuto pomoc. Sice bydlím v Berlíně, ale ještě stále patřím i sem. Znám jazyk, vím, co se tady děje…

Vaše CD se skladbami pro housle a violoncello je plodem doby covidu? Spousta lidí a souborů natáčela víc než jindy.

Plodem covidové doby je spíše jiná nahrávka, klavírní kvartety Antonína Dvořáka, které jsme nahráli s Lukášem Vondráčkem, Jakubem Fišerem a Josefem Špačkem spolu s hudebním režisérem Martinem Stupkou. Zatím vůbec netušíme, co se s nahrávkou stane – natolik byla spontánní. Album Cesty pořízené s Josefem Špačkem je spíše odrazem té skutečnosti, že jsme přátelé a často spolu hrajeme. Tak jsme chtěli tato naše umělecká potkávání nějak zvěčnit.

Tohle CD se skladbami od Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Erwina Schulhoffa a Gideona Kleina je docela odvážné!

My jsme moc nepřemýšleli nad tím, co zvyšuje prodeje a podobně. Chtěli jsme vybrat český repertoár, hudbu z naší vlasti, ve které můžeme otisknout naše zkušenosti. K dispozici jsme měli vyčerpávající autografní podklady a každá nota je promyšlená, nejde o nějakou spotřební nahrávku. A opravdu u řady skladeb to zní i o dost jinak než na jiných nahrávkách.

S čím byla největší práce?

S Gideonem Kleinem. Jeho skladba je nedokončená, druhá věta je dokonce utnutá v půli. Původní zápis je poměrně chaotický, drželi jsme se tištěné edice, ačkoliv místy jsme se přiklonili k rukopisu… Schulhoffovo dílo je zpracované docela dobře. Dalším oříškem bylo první duo Bohuslava Martinů. Je to jedno z nejhranějších duet – a je v něm tolik chyb… Neuvěřitelně mnoho. Desítky chybných not i chybějící takty. V tištěném vydání například kompletně chybí dynamika u violoncella. V autografu je přitom všecko krásně zapsáno. Vše jsme tedy poctivě napravili.

A v případě Janáčka?

Janáčka jsme chtěli natočit kvůli souvislosti s Kleinem a Schulhoffem. Klein má k Janáčkovi blízko svým hudebním jazykem, Schulhoff mu zas věnoval své duo. Volba nakonec padla na Kvartet podle Kreutzerovy sonáty, neboť nám přišlo, že se jedná o hudbu dostatečně univerzální – tento kvartet byl ostatně původně napsán jako klavírní trio. Jiří Kabát, autor námi hraného aranžmá, říkal, že kdybychom chtěli upravovat kvartet Listy důvěrné, bylo by to více problematické. Jiří pracoval poměrně intuitivně, oba nás dobře zná. Moc ho to bavilo – a nás to baví hrát. Někdo by asi mohl říct, že frajeříme, když hrajeme ve dvou, co mají hrát čtyři…

A ono nešlo o to, abyste dva zahráli všechny noty, které jindy hrají čtyři?

Ne. I když trochu taky ano. Vždyť on Pepa, který má neomezenou techniku, říkal, že je to jedna z nejtěžších věcí, co kdy hrál. A ve violoncellovém partu jsou hmaty…

…které jako by v podstatě ani neexistovaly?

No v podstatě ano.

Ale hrajete úpravu i na koncertech?

Ano, už jsme ji hráli, a vždycky s úspěchem.

Pokud bychom shrnuli vaše projekty, tak je to Vážný zájem, Akademie komorní hudby a Ševčíkova akademie?

A také jsme během covidu založili SUK, Sdružení umělců klasiky, aby budoucí generace nemusely pořád znova a znova bojovat za to samé, aby bylo jasné, že tady je scéna nezávislých umělců, kteří reprezentují českou kulturu úplně stejnou měrou jako instituce. V zahraničí se dá najít docela dobrá inspirace, jak tohle celé pojmout, včetně zdravotního pojištění umělců a dalších praktických věcí. Aby umělci na volné noze nebyli úplně mimo systém. Být volnonohař je privilegium. Ale kdo chce být na úplné špičce, tak do toho musí dávat opravdu úplně všechno a bez jištění v systému – jak ostatně covid názorně ukázal – to v dnešní době provozovat úplně nejde.

Vaše motivace k založení Sdružení umělců klasiky byl tedy covid?

Vidím nastupující generaci a vnímám, že se více než jindy obává o svou profesní budoucnost. Motivací bylo tedy ukázat, že se jednotlivci mohou spojit a společně poukázat na hodnoty, které vytvářejí. Tedy ano, covid byl spouštěč…

Přinesl vám osobně něco dobrého?

Díky izolaci jsme se v Berlíně naučili jezdit s rodinou každou sobotu na výlety, třeba k jezerům… Snažím se hledat balanc mezi pracovním a rodinným režimem. Přeji si, aby děti měly dobré vzdělání. Součástí toho je i půlrok v New Yorku, který jim dá velký rozhled. A neodpustil bych sám sobě, kdyby naše děti nemluvily dobře česky, ať už jsou ve škole v Berlíně, nebo třeba v New Yorku.

Foto: z archivu a facebooku T. Jamníka, Fb / Střecha Lucerny, Festival Americké jaro