středa, 21 srpen 2019 15:30

Kensuke Ohira: Oddělovat od sebe hudbu a Bacha nemůžete

Autor:

„Nástroj firmy Mühleisen je největší v Bádensku-Württembersku. Miluji ty varhany!“

„V osmnácti jsem byl pokřtěn a zcela jsem podlehl fascinaci hudbou a bohoslužbami.“

„Varhanní koncert je v Japonsku druhem zábavy, rozhodně za hranicí původní myšlenky pouhé kostelní hudby.“

 

3

 

Je titulárním varhaníkem hlavního luteránského kostela ve Stuttgartu a žádaným koncertním umělcem, uplatňuje se i jako dirigent a sbormistr. Studoval na univerzitě v Tokiu a od roku 2010 jako stipendista japonského ministerstva kultury na Vysoké hudební škole ve Würzburku. Úspěšnou kariéru odstartoval Kensuke Ohira vítězstvím v prestižní soutěži Johanna Pachelbela v Norimberku v roce 2016. Výsledkem pak bylo i profilové CD natočené na varhanách J. Ch. Wiegleba v Ansbachu. V Evropě hraje klasiky i japonské autory, v Japonsku naopak uvádí soudobá západní díla, naposledy Varhanní koncert francouzského skladatele Thierryho Escaiche. Ve čtvrtek je Kensuke Ohira čtvrtým v řadě protagonistů Mezinárodního varhanního festivalu pořádaného společenstvím Audite Organum v chrámu sv. Jakuba v Praze. V RozhovoruPlus se dotýká tohoto hostování, ale také japonské hudby, křesťanství a své fascinace Bachovými skladbami.

Kde jste teď opravdu doma? Jen v Evropě, nebo částečně ještě i v Japonsku?

Žiji ve Stuttgartu a jsem varhaníkem v kostele Stiftskirche, hlavním chrámu evangelické zemské církve ve Württembersku. Je to moje hlavní práce, denně hraji při dvojích bohoslužbách. Nicméně moje žena Mami Nagata je varhanicí koncertní síně v Himejdži a i celá moje rodina je v Tokiu, takže mě s Japonskem ještě spojuje mnohé a mnohé.

Jaké jsou varhany, na které většinou ve Stuttgartu hrajete?

Naše varhany, nástroj firmy Mühleisen z roku 2004, jsou největšími varhanami ve spolkové zemi Bádensku-Württembersku. Mají jedenaosmdesát rejstříků a 5366 píšťal. Nástroj má čtyři manuály a je schopen nádherných barev… Miluji ty varhany!

 

5

 

To není stejný kostel, ve kterém působil jako kantor Helmuth Rilling, viďte?

Ne. Helmuth Rilling byl varhaníkem v Gedächtniskirche. Ale jeho proslulý sbor Gächinger-Kantorei zpívá pravidelně i v našem kostele – a vztahy s jím kdysi založenou Bachovou akademií máme opravdu hluboké.

Takže se znáte? Setkal jste se s Helmuthem Rillingem?

Bohužel doposud ne.

Mimochdem – jak hluboce vy sám obdivujete Bachovu hudbu?

Studoval jsem v Tokiu u Masaaki Suzukiho a jeho způsob muzicírování se souborem Bach Collegium Japan je mi velmi blízký. Když jsem přišel do Německa, do Würzburgu, založil jsem Bach-Kantaten-Club a byl jsem od roku 2010 do roku 2015 jeho hudebním ředitelem. Teď pravidelně hraji v rámci projektu souboru Stimmkunst „Bach:vokal”, vedeném kantorem našeho kostela Kay Johannsenem. Jistě – je to i pro mě velice důležitý autor. Oddělovat od sebe hudbu a Bacha prostě nelze…!

 

4

 

Vezete do Česka také japonskou varhanní hudbu, kterou české publikum nezná. Je kulturně „tradiční“, nebo jsou její autoři křesťané?

Není to tradiční klasická hudba, původní evropská hudba. V Tokiu máme řadu velkých koncertních síní a v nich varhany postavené Evropany. Mezi Evropany a Japonci existuje oboustranná výměna – a mnozí japonští skladatelé píší nové varhanní skladby. Jsem rád, že máme i vlastní japonskou varhanní hudbu a že máme své vlastní opravdu známé autory, jako jsou Takemitsu, Miyoshi nebo Hosokawa.

V jakém náboženství jste vy sám zakotven? Co vás ovlivnilo a ovlivňuje?

Původně jsem, pokud se týká rodiny, neměl žádný křesťanský základ. Když jsem ale chodil na střední školu, dostal jsem se do kontaktu s varhanní hudbou a navštěvoval jsem biblické hodiny a bohoslužby v kostelech. To vše na mě silně působilo, a tak jsem dál a hlouběji objevoval křesťanskou víru a bohoslužby. V osmnácti jsem byl pokřtěn. A začala moje fascinace Bachovou velikonoční hudbou, jako jsou Matoušovy pašije

A jak jste dopěl k tomu, že byste chtěl - a že budete - hrát na varhany?

Měli jsme na střední škole možnost začít se na ně učit hrát. Každý den byla bohoslužba. Moje škola byla jediná, která tohle umožňovala. A já jsem zcela podlehl fascinaci hudbou a bohoslužbami.

 

2

 

Jak jsou na tom v Japonsku obecně varhany a varhanní koncerty?

Máme obrovské množství koncertních síní a koncertní dění je v Japonsku velkým tématem. Varhanní koncert je v Japonsku druhem zábavy, velmi populární a známou záležitostí. Rozhodně za hranicí původní myšlenky pouhé kostelní hudby. Ale Japonci stejně tak dokáží ocenit čistou kvalitu chrámové hudby. Pokud se koná koncert, v jehož programu jsou tři Bachovy kantáty, tak se koncertní síň zaplní třemi tisíci posluchačů.

Na kterou skladbu ve svém pražském programu byste chtěl obzvlášť upozornit?

Asi na svou úpravu Mendelssohnovy Páté symfonie zvané Reformační. Překomponoval jsem při příležitosti pětistého výročí Martina Luthera v roce 2017 orchestrální verzi do verze varhanní. A na své CD “Urlicht - Sinfonische Orgelmusik” jsem tu hudbu natočil v katedrále v Hildesheimeru. Moc se těším, že mohu na proslulé varhany u svatého Jakuba zahrát právě chorál „Ein feste Burg“ z Mendelssohnovy symfonie. Věřím, že se bude líbit.

 

8

 

V Praze hrajete poprvé?

Ano – a jsem natěšený! V roce 2012 jsem po Praze absolvoval „varhanní putování“, tehdy se svým spolužákem a kamarádem Janem Doleželem. Provázel nás varhaník Pavel Černý. Byl to tehdy úchvatný a inspirující zážitek, který podpořil a prohloubil můj zájem. Takže se vzpomínkou na tehdejší zkušenost se teď moc a moc těším na svou druhou návštěvu Prahy.

 

Foto: Audite Organum, kensuke-ohira-com.webnode.com, wikipedia

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.