„Jeho smysl pro sebemenší detail, aniž by přitom ztrácel představu o celku, mi jen dokresluje zcela mimořádnou osobnost výjimečně talentovaného a neméně mimořádně pracovitého umělce.“

„Ve skutečnosti byl vřelý, hodný, moudrý a přemýšlivý člověk, jehož určitá zdrženlivost byla i respektem pro druhé.“

„Velcí umělci dokážou kombinovat vysokou kvalitu s nemenší kvantitou a jejich osobní velikost spočívá v tom, že jedno není nikdy za cenu druhého.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky a podrobná a intimní svědectví, ale sestavil rovněž obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu, věnovaném nadcházejícím nedožitým šestasedmdesátým narozeninám Jiřího Bělohlávka, zpřístupňuje některé fotografie z umělcova soukromí a doplňuje je svou úvahou o vytíženosti a pracovitosti. Hovoří v té souvislosti o jeho až nadlidské celoživotní aktivitě.

Ve čtvrtek 24. února 2022 by se dirigent Jiří Bělohlávek dožil sedmdesáti šesti let. Po osmatřiceti dílech seriálu, který je věnovaný jeho vlastním vzpomínkám, ale je také plný faktických a statistických údajů spolu se vzpomínkami na jeho osobnost, nebudu shrnovat vše, co už tu bylo popsané a obrazně zachycené v knize A Life in Pictures. Dnešní úvodní fotografie je spíše navštívenkou několika dalších dílů tohoto seriálu, v nichž bude detailně zmapována jeho celoživotní aktivita.

Se směsicí neuvěření, dojetí a úsměvu si vybavuji, jak mi údaje narůstaly po stovkách a tisících a jak jim ani sám Jiří nemohl uvěřit, když dostal první verzi knihy ke svým 70. narozeninám a hleděl na vše s podobným neuvěřením, dojetím a úsměvem… Už mnohem posmutněleji vzpomínám, jak jsem mu podstatně rozšířenou knihu přivezl už po dalších narozeninách, jen tentokrát bohužel do nemocnice, kde byl operován a ležel. Měl ji na nočním stolku – a kdykoliv jsme spolu mluvili, nebo si psali, tak téměř pokaždé jakoby až nešťastně na konci dodával, že v knize zatím nenašel žádnou chybu. Jestli ji našel, mi už nikdy neřekl, ať už záměrně, či opravdu žádnou najít nestačil: zemřel 31. května 2017.

Jeho smysl pro sebemenší detail, aniž by přitom ztrácel představu o celku, mi jen dokresluje zcela mimořádnou osobnost výjimečně talentovaného a neméně mimořádně pracovitého umělce, který nikdy nepolevil ve svých tužbách a nárocích na sebe i druhé. Udržoval si svůj odstup, v principu vysvětlitelný jako součást profesního přístupu z pozice dirigenta, který beze slov s pomocí kouzelné hůlky ovládá stovky hudebníků. Ve skutečnosti byl vřelý, hodný, moudrý a přemýšlivý člověk, jehož určitá zdrženlivost byla i respektem pro druhé, aniž by je přitom zahrnoval svými verbálními a emocionálními projevy. Dokázal si tak možná o trochu snáze zachovat neochvějnou důstojnost a čest za více než půlku života v režimu, který sice vítal jeho osobní domácí i světovou prestiž, s níž šířil českou a slovenskou hudbu a dvojmo v podání českých hudebních umělců, ale nedokázal ho nikdy přimět k přináležení, natož jakkoliv demonstrativnímu. Kdo ten tlak v nejrůznějších formách nepoznal, netuší, jak zbytečná zátěž a komplikování života, pracovního i osobního, to dokázaly být; a kdoví, jak by asi postupovala jeho kariéra, kdyby mu nebyla v raných začátcích zakázána asistence u Herberta von Karajana či spolupráce s izraelskými filharmoniky a dalšími zahraničními tělesy.

V celkové retrospektivě se to jeví nepodstatné, jak dokumentuje zmíněná úvodní fotografie s doslova oslňujícím vyčíslením jeho celoživotní činnosti:

v 11.106 provedeních 1684 různých skladeb, zahrnujících 759 vydaných na 470 nejrůznějších nosičích, oddirigoval 445 oper a 3002 koncertů s 8917 skladbami.

V programech figuruje celkem 11.274 krát 837 zpěváků a 784 instrumentalistů za doprovodu 222 různých orchestrů a 132 sborů.

Ještě než jsem se do všeho sbírání a zpracování materiálů pustil, chtěl jsem jednou Jiřího upozornit na pár děl, která jsem si dokázal ideálně představit v jeho provedení. Když jsem mu nabízel několik CD, zeptal se, jak dlouho by si je mohl ponechat. Myšlenku daru nepřipustil a vysvětlil mi, že minimálně dalšího půlroku je maximálně vytížený. „Možná se ti to zdá neuvěřitelné, ale je to opravdu tak,“ dodal omluvně, když viděl můj špatně maskovaný zaražený výraz.

Neuvěřitelné pro mne bylo následné faktické zjištění, co slova „maximálně vytížený“ představovala. Když jsem kontroloval itinerář, zda opravdu mohl mít koncert v jedné zemi večer a další den stovky kilometrů v jiné, když jsem sledoval šňůry po Americe, Asii, Austrálii, Evropě, mezitím nahrávání, kombinování oper a koncertů – každý druhý by se stěží rekreoval, natož aby měl koncerty a operní představení před tisíci diváků a posluchačů. Když si navíc vzpomenu, jak v posledních letech, kdy už byl vážně nemocen, plánoval lékařské prohlídky i komplikované zákroky v mezerách mezi různými turné, tak můj obdiv přechází, přiznám se, až k nepochopení, jak to dokázal do posledních momentů zvládat.

Jedno mi však jeho až nadlidská celoživotní aktivita potvrdila: velcí umělci dokážou kombinovat vysokou kvalitu s nemenší kvantitou a jejich osobní velikost spočívá v tom, že jedno není nikdy za cenu druhého, ba naopak!

Dnešní díl doplňují stránky knihy Život v obrazech věnované jeho osobnímu, rodinnému životu:

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera