„Budiž tento večer důkazem skutečnosti, že se pomalu, ale jistě zvyšuje počet žen s taktovkou v čele symfonických orchestrů či operních domů první velikosti.“

„Do sestavy současných dirigentek, mezi jejichž smetánku Gražinytė-Tyla patří, výraznou měrou promlouvají zástupkyně bývalé východní Evropy či Skandinávie.“

„Za nimi se šikují v překvapivém množství pokračovatelky nově seskupené kolem pařížské mezinárodní soutěže La Maestra; výrazný úspěch přinesla letos našim barvám Nikol Kraft, která se probojovala až do čtvrtfinále.“

Až 18. května večer ve Smetanově síni Obecního domu v rámci festivalu Pražské jaro pozdvihne taktovkou před „svým“ Symfonickým orchestrem města Birmingham dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, bude to nesporně událost širšího dosahu.

Jistě, v prvním plánu se těšme na to, jak si v čele respektovaných birminghamských symfoniků, které v letech 1980 až 1998 vedl Simon Rattle a třicetiletá Litevka převzala roku 2016, vychutná zvolený repertoár. Úvodem zazní Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara, v němž se sóla zhostí Gautier Capuçon. A poté příznačně rozměrná Symfonie č. 6 A dur Antona Brucknera. Na tu jsem především zvědav – vždyť původně byla na programu loňské Dvořákovy Prahy, než zvolil čtyřiadevadesátiletý Herbert Blomstedt s Vídeňskými filharmoniky jiné řešení…

Zároveň ale budiž tento večer dalším z důkazů skutečnosti, kterou lze v posledních pěti, deseti, možná patnácti letech sledovat ve světě a která se, kdo ví, přibližuje i k nám. Řeč je o pomalu, ale jistě se zvyšujícím počtu žen s taktovkou v čele symfonických orchestrů či operních domů první velikosti. Tento trend, který má své kořeny v historii a své souvislosti v současnosti, je od roku 2020 korunován hojně obesílanou mezinárodní soutěží La Maestra v Paříži.

Příští rok uplyne pětaosmdesát let od chvíle, kdy výrazně uspěly dvě dirigentky, dvě zástupkyně odlišných generací. Přitom se obě mohly pyšnit i jiným druhem zdatnosti. Pařížanka Nadia Boulanger, ročník 1887, přispěla jako pedagožka k rozvoji tak různorodé skupiny skladatelů jako Aaron Copland, Ástor Piazzolla, George Gershwin, Leonard Bernstein či Philip Glass. Nicméně roku 1938 absolvovala velkolepé americké turné, během něhož stihla – kromě klavírních vystoupení či rozhlasových besed – dirigovat Bostonské, Newyorské a Filadelfské filharmoniky. Ve stejný rok uchvátila Londýn o sedmadvacet let mladší, teprve dvaadvacetiletá brněnská rodačka Vítězslava Kaprálová. Slibná skladatelka oslnila dirigováním Symfonického orchestru BBC při provedení své Vojenské symfoniety. Co všechno mohla ještě dokázat, nebýt její život tak bolestně krátký?

Z minulosti lze jistě zmínit také Nizozemku Antonii Louisu Brico (narozenou 1902) anebo spíše na operu orientovanou Američanku Sarah Caldwell (ročník 1924). Úctu si – s přesahem až do současnosti – zaslouží měrou vrchovatou též naše skvělá, jedinečná Miriam Němcová. Přesto však zůstávala profese dirigentky klasické hudby Popelkou. Důvodem nebylo nic jiného než předsudek, že přece křehká a něžná stvoření nemají v tomto povolání šanci. Pro řadu skladeb, nazvěme je robustní, se prý prostě nehodí, neboť se jich nezmocní dostatečně. A pak, dá se vůbec představit, že si poradí s často stohlavým davem vrtošivých muzikantů? V drtivé většině mužů, kteří se ze setrvačnosti ošívají, měla-li by jim žena vládnout?

Že jsou to nesmysly, násobené – ke škodě společnosti – obecným odstrkováním žen z mnoha profesí, není těžké vyvrátit. Pamatujeme, známe přece dirigenty, kteří zrovna hřmotnou postavou nevynikají, jakkoli to nejeden vylepšoval zvýšenými podpatky lakýrek či kšticí vyčesanou málem do číra. A na druhé straně sledujeme dirigentky, jako je jejich současná doyen, Američanka Marin Alsop, anebo její australská kolegyně Simone Young, které jsou jaksepatří rázné, vizuálně nepřehlédnutelné. Jedna před symfoniky v Baltimore, což byl ve Spojených státech svého času průlom, a druhá v čele hamburských symfoniků i tamní opery. Obě si dokáží zjednat autoritu před jakkoli početným seskupením. Na vlastní oči jsem to viděl například při loňském koncertu pod širým nebem v Paříži, kde si Simon Young poradila jak s Národním orchestrem francouzského rozhlasu „v plné polní“, tak se smíšeným pěveckým sborem a samosebou rovněž s pěveckými či instrumentálními sólisty. Všechny držela na uzdě, ale přitom si večer sama viditelně užívala.

Sestava současných dirigentek, mezi jejichž smetánku Mirga Gražinytė-Tyla patří, je zajímavá skutečností, která může a nemusí být náhodná. Jistěže narážíme na jména jako Speranza Scappucci, 18. února 2022 dirigující jako první Italka v milánské Scale, když do světel ramp ji o pět let dřív vysunul záskok za onemocnělého Semjona Byčkova na vídeňském Plese v opeře. Anebo Elim Chan z Hong Kongu, která jako první žena zvítězila roku 2014 v prestižní londýnské soutěži dirigentů nazvané podle své mecenášky Donatella Flick Conducting Competition. Ale výraznou měrou promlouvají do současného dění na dirigentských stupíncích zástupkyně bývalé východní Evropy či Skandinávie. Kromě Finky Susanny Mälkki, šéfdirigentky Helsinských filharmoniků, je to rozhodně Ukrajinka, haličská rodačka Oksana Lyniv. Právě ta se 25. července 2021 postarala o historickou změnu v předlouhé historii bayreuthských operních slavností, když jako první žena oddirigovala zahajovací večer. Což přítomná Angela Merkelová, jako vždy v neodmyslitelném kalhotovém kostýmu, glosovala jediným slovem: „Konečně.“

Do této výsostné společnosti žen s taktovkou se řadí rovněž Mirga Gražinytė-Tyla. Její dvě příjmení mimochodem nesignalizují její manželský stav, jak by se nejspíš dalo předpokládat. Tyla prý znamená v litevštině ticho. Když byla na Pražském jaru roku 2014 poprvé, ještě kolem ní – jak správně podotýká dramaturg Josef Třeštík – bylo ticho poměrně citelné. Tehdy zde vystoupila se souborem Kremerata Baltica, jehož šéf Gidon Kremer pro její hudební rozvoj hodně znamenal. Právě on byl prý iniciátorem jejího zaměření na symfonie „Beethovena Východu“, jak Mirga Gražinytė-Tyla nazývá polského skladatele židovského původu Mieczysława Weinberga. Nahrávka s jeho dílem jí v roce 2019 přinesla úctu a vavříny. A minimálně od té doby je dirigentka ve středu pozornosti. Odborné veřejnosti i publika.

Zatímco zmíněné ženy mají kariéru už zdárně rozběhnutou, za nimi se šikují v překvapivém množství pokračovatelky. Nově seskupené kolem pařížské mezinárodní soutěže La Maestra, zaměřené – jak název napovídá – výlučně na adeptky případné slávy s taktovkou. Což, pravda, někteří dirigenti – setkal jsem se s tím osobně – komentují se zdviženým obočím. Jako další z projevů přehnaného genderismu. Možná, že zaplaví-li kvůli strachu z nevyváženosti pozice před symfonickými orchestry ženy, ať už bude jejich um jakýkoli, dá budoucnost škarohlídům za pravdu. Zatím je ovšem jejich podíl titěrný. Pohybující se podle průzkumů z týmu La Maestry v různých zemích mezi pěti a deseti procenty, takže to na převálcování v dohledné době nevypadá.

Každopádně jsou čísla kolem této soutěže ohromující. Hned v prvním ročníku, který vyvrcholil v září roku 2020, se z celého světa přihlásilo přes dvě stě uchazeček. Nutno dodat, nelimitovaných věkem. Z finálového tuctu si vítězství odnesla indonésko-americká naděje Rebecca Tong. Také letos, při druhém ročníku, přesáhl počet zájemkyň dvě stovky. Závěrečné klání, při němž měly nejlepší dirigentky (ve věku od třiadvaceti do pětačtyřiceti let) krátký čas na zkoušku s orchestrem a pak na samotné vystoupení, skončilo triumfem Polek. Obsadily první dvě místa, když zvítězila teprve šestadvacetiletá Anna Sułkowska-Migoń a jako druhá skončila Joanna Natalia Ślusarczyk, starší o deset let. Výrazný úspěch přinesla našim barvám Nikol Kraft, která se probojovala až do čtvrtfinále mezi nejlepších čtrnáct. Podařit se takový úspěch sportovkyni, psalo se by se o tom palcovými titulky…

Místo velkých slov proto na závěr stručná informace. Devět dnů po pražském vystoupení Mirgy Gražinytė-Tyly se v Mariánských Lázních představí právě Nikol Kraft. V rámci abonentního koncertu Západočeského symfonického orchestru zazní i Koncert C dur pro violoncello a orchestr Antonína Krafta v podání sólisty Petra Nouzovského. Prostě – Nikol Kraft diriguje Krafta…

Foto: Andreas Hechenberger, Wikipedie / Bundesarchiv, Gerhard Flekatsch, Getty Images, archiv Rebeccy Tong, archiv MHF Smetanova Litomyšl