„Od začátku byly předurčeny stát se varhanami poznamenanými složitým vývojem uměleckých názorů, které měly zásadní vliv na jejich zvukovou koncepci.“

„V tomto stavu přežily stále ještě v podstatě barokní varhany následné třicetileté období, kdy řada cenných historických nástrojů podlehla neuvážené likvidaci.“

„Prakticky celé vzduchové hospodářství, které pochází z 1. poloviny 20. století, se jeví dnes jako dosluhující a vyžaduje nutnou rekonstrukci.“

Bazilika sv. Jakuba je téměř ztracena v uličkách Starého Města, ale přece je jedním z nejznámějších pražských chrámů, stále vyhledávána Pražany a nesčetnými návštěvníky ze všech koutů republiky i ze zahraničí. Každý, kdo překročí práh vzácného portálu, užasne nad překrásnou velebností vnitřku s bohatě zdobnými klenbami a také nad jedinečným barokním varhanním prospektem na západním kůru.

Založení kostela sv. Jakuba Většího s klášterem menších bratří sv. Františka spadá do počátku vlády krále Václava I., který povolal minority do Prahy roku 1232. Ti postupně vybudovali velký gotický chrám s klášterem, který byl roku 1374 slavnostně vysvěcen arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi za účasti Karla IV. Prostory chrámu i kláštera byly často místem významných událostí našich národních dějin. Roku 1311 se zde konala korunovační hostina krále Jana Lucemburského za přítomnosti jeho manželky Elišky Přemyslovny a poté i roku 1337 svatební hostina s jeho druhou ženou Beatricí. V noci 12. prosince 1378 za třpytu 500 svící v kostele odpočíval mrtvý císař Karel IV. a v roce 1577 před uložením do hrobu byl zde vystaven i císař Maxmilián.

Chrám byl však i často jevištěm politických událostí. V husitských bouřích staroměstští řezníci ubránili klášter před zničením, nicméně husité si tam zřídili zbrojnici a mincovnu. Roku 1611 podruhé dokázali pražští řezníci svou úctu kostelu tím, že jej uchránili před městskou lůzou, která hledala pasovské vojáky. V následujícím desetiletí prožili minorité období rozkvětu, konaly se tam četné církevní obřady, slavnostní promoce bakalářů a doktorů sousedící bohoslovecké fakulty a koleje. Bohužel toto nemělo dlouhého trvání. 21. června 1689 zachvátil rozsáhlý požár založený francouzskými paliči celé Staré Město. Kostel sv. Jakuba takřka do základů vyhořel a zřícená gotická klenba pohřbila veškeré zařízení, až na tři nejcennější památky chrámu: Svatojakubskou pietu, obraz sv. Antonína a sochu Trpícího Krista.

Neprodleně bylo započato s obnovou a k tomu byl povolán novoměstský stavitel Jan Šimon Pánek. Svá velká díla pro nový chrám vytvořili malíři P. Brandl, F. Voget, V.V. Reiner a sochař F. M. Brokoff. Pro stavbu nových varhan vybral tehdejší představený kláštera P. Bernard Artophaeus – sám dobrý hudební skladatel a ochránce B. M. Černohorského – jednoho z nejlepších varhanářů své doby: Abraháma Starka z Lokte (1659-1709), zvaného též Starck nebo Storch. Byl největší osobností loketské varhanářské školy. Jeho řemeslné dovednosti dokládaly už jím zbudované nástroje v Plasích, ve Zlaté Koruně, u křížovníků v Praze a na dalších místech. Byl čerstvě ženatý s bohatou, o deset let starší vdovou, takže disponoval dostatečnou finanční kapacitou i spolehlivými spolupracovníky v osobách členů své rozvětvené rodiny. Pocházel z devíti dětí a jeho bratři Václav a Ondřej se také úspěšně věnovali varhanářství.

Mistr Abrahám dokončil svatojakubské varhany roku 1705 jako dvoumanuálový nástroj s pedálem, 26 rejstříky, mechanickou trakturou, krátkou spodní oktávou a hracím stolem zabudovaným ve varhanní skříni, zvaným „Spielschrank“. Minorité za ně zaplatili 2 210 zlatých a k tomu 635 zlatých pomocníkům. Jak ukázala historie, od začátku byly předurčeny stát se varhanami poznamenanými složitým vývojem uměleckých názorů, často subjektivních, které měly zásadní vliv na jejich zvukovou koncepci.

Původní dispozice:

Hlavní stroj

Gross Copula 16´

Principal 8´

Flauta offen 8´

Quintaden 8´

Gamba 8´

Octav 4´

Salicet 4´

Quintaden 4´

Copula offen 4´

Quint 3´

Super Octav 2´

Gemshorn 2´

Quint 1 ½´

Mixtura 6x 1´

Horní stroj

Copula major 8´

Copula minor 4´

Principal 4´

Octav 2´

Sesquialter 2x 1 ½´

Mixtur 3x 1´

Pedál

Subbas offen 16´

Subbas Gedeckt 16´

Principal 8´

Quinta 6´

Octav 4´

Quint 2x (Bitona) 3´

Přetahovací spojka II/I

Již roku 1754 dochází k první přestavbě, a to v osobě kralického varhanáře Františka Katzera (Kaczer, okolo 1702-1764), který údajně omezený rozsah krátké spodní oktávy rozšířil vsunutím tónů Fis a Gis a pedálovou mixturu nahradil jazýčkovým Pozounem 16´. Důvodem zásahu mohla být rozlehlá akustika prostoru a snaha o nové možnosti využití varhan. Poté nastalo zhruba stoleté období, kdy nástroj zůstal beze změn. Příčinou byly josefínské reformy, které vedly k podstatnému omezení činnosti kláštera; ten tak neměl dostatek prostředků pro jakékoliv vylepšování varhan. Teprve ve druhé polovině 19. století dochází k dalším dispozičním změnám. Ostrá Sesquialtera byla nahrazena dřevěnou Flétnou dvojitou 8´, a Quintaden 4´ jemným cínovým Salicionálem 8´. Zároveň došlo k úpravě Mixtury na II. manuálu. Za těmito zásahy zřejmě stál pražský varhanář Karel Vocelka (1813-1876). Romantizační proces pak završila r. 1906 pražská varhanářská firma Rejna−Černý, která vyměnila mírnou barokní Gambu za novou, přiměřeně říznou, a obdobně nepříliš hutný barokní Pozoun 16´za tehdejšímu vkusu lépe vyhovující Violonbas 8´. Odstranila také lomenou oktávu a vybudovala pedálovou spojku.

V tomto stavu přežily stále ještě v podstatě barokní varhany následné třicetileté období, kdy řada cenných historických nástrojů podlehla neuvážené likvidaci.

Významnou osobností tehdejšího pražského hudebního života byl virtuóz a skladatel Bedřich Antonín Wiedermann. Ten se snažil široké veřejnosti předvést rozsáhlý varhanní repertoár i bohaté zvukové možnosti královského nástroje. Činil tak nejen v Emauzích a v Obecním domě, ale často hrál i na Starkových varhanách u sv. Jakuba. Chrám byl tenkrát, i díky tehdejšímu faráři dr. J. Fialovi, centrem duchovní hudby. Působili zde výborní varhaníci Jan Nepomuk Kolář, Josef Kubáň a kvalitní sbor a orchestr vedený nejlepšími sbormistry. Wiedermann tam viděl příležitost k uskutečnění svého dávného snu velkých pražských chrámových, avšak i koncertních varhan. Takové měl možnost poznat na koncertních cestách po Evropě, v Anglii a v New Yorku. Původně jeho zájem směřoval přímo ke katedrále sv. Víta, kde navrhoval varhany s 229 rejstříky, ale nenašel podporu ani patřičné finanční prostředky.

Rozsáhlá renovace interiéru sv. Jakuba, která byla naplánována v letech 1938−1941, zahrnula tedy i přes dvě stě let staré Starkovy varhany, sice pozoruhodné, ale už méně vhodné pro provozování náročné literatury. Druhá světová válka však způsobila vážné překážky při představě o velikosti nástroje a při samotném výběru vhodné firmy. Zakázku obdržel kutnohorský varhanářský závod Jana Tučka. Wiedermann zpracoval návrh dispozice. Výsledkem byly velké třímanuálové elektropneumatické varhany se 75 rejstříky (se zachováním všech dosavadních barokních hlasů) a s velkým rozsahem klaviatur (61 tónů v manuálech, 32 v pedále). Rozšíření si vyžádalo i zvětšení varhanní skříně, na obě boční galerie chrámu byly postaveny samostatné žaluziové skříně a vše bylo ovládáno novým elektrickým hracím stolem německé firmy Laukhuff, umístěným rovněž na boční galerii. Romantická dispozice nástroje vynikala pestrým výběrem sólových hlasů v základních stopových polohách 16´- 8´- 4´.

Zásadní změnou rejstříkové dispozice, jakož i změnou zásuvkových vzdušnic za kuželové a mechanické traktury za elektrickou, zvukový charakter starého nástroje přirozeně zanikl. Bohužel válečná doba se podepsala i na kvalitě nového nástroje. Varhanářská firma provedla práci nekvalitně co do materiálu i řemeslného zpracování a autoři celého projektu odmítli nástroj v roce 1941 zkolaudovat. Přes veškeré otazníky nad touto rekonstrukcí je třeba si přiznat, že vznikl zajímavý, zvukově barevný romantický nástroj s jasným příklonem k francouzským varhanám, který spolu s příznivou akustikou chrámu přitahoval jak varhaníky, tak početné příznivce.

Potože svatojakubské varhany patří mezi ty s neukončeným technickým i uměleckým vývojem, neunikly další přestavbě v roce 1956. Pod vlivem německé varhanní reformy dochází i u nás k návratu k baroknímu hlasovému schématu. Velkým propagátorem těchto změn byl pedagog a přední varhanní virtuóz Jiří Reinberger. Varhanářské družstvo Organa−Kutná Hora (vzniklo roku 1948 znárodněním firem Jana Tučka a Josefa Melzera) provedlo dle návrhu odborné komise (B. Plánský, J. B. Krajs, J. Ropek, O. Novák, E. Špolc) určitou kompromisní úpravu zvukové stránky, a to ve všech píšťalových strojích; dispoziční a menzurační korekce šla ruku v ruce se zdokonalením tehdejší nedostatečné vzduchové regulace varhan. Elektrický hrací stůl byl pak v zájmu lepší sluchové kontroly přemístěn na zadní kůr. Takto upravené varhany při minimální, až zcela nedostačující údržbě absolvovaly během dalších dvaceti let mnoho varhanních koncertů, pravidelných varhanních hodinek a nespočetné množství doprovodů duchovní hudby. Koncem 70. let byl jejich stav takřka přímo havarijní, takže umělci, když za ně usedali, mnohdy nevěděli, zda vůbec dokončí svůj koncert. Bylo nutné, pokud měl být koncertní a bohoslužebný provoz zachován v plném rozsahu, rozhodnout o dalším životě svatojakubských varhan.

Dominantní postavení v českém varhanářství té doby si udržoval závod Varhany Rieger-Kloss v Krnově. Umělecký poradce závodu Bohumil Plánský vypracoval tři možné varianty řešení: úspornou opravu, nebo opravu stávajícího stavu s dispozičním doplněním nástroje; jako nejdokonalejší se jevila varianta zásadní rekonstrukce, tedy stavba nového nástroje v kombinaci mechanické a elektrické traktury, zásuvkovými vzdušnicemi a velikostí čtyř manuálů se 70 rejstříky. Komise ve složení J. Ropek, M. Šlechta, J. Vodrážka, O. Novák a J. Hercl se po zvážení všech okolností včetně omezených finančních prostředků přiklonila ke druhé variantě. Koncem roku 1982 tak vznikly varhany se čtyřmi manuály, 95 rejstříky (včetně transmisí a extenzí), s elektrickou trakturou a kuželkovými vzdušnicemi, bohužel v hlavní skříni nadále původními. Se svými 8277 znějícími píšťalami se staly největšími varhanami v celé České republice.

Dispozice velkých varhan:

PEDÁL C – g’

Podstav 32’

Principálbas 16’

Subbas otevřený 16’

Subbas krytý 16’

Burdon 16’

Viola (Trsm) 16’

Kryt tichý (Ext.) 16’ + 8’

Kvinta velká 10 2/3’

Oktávbas 8’

Flétna basová 8’

Princ. rohový (Trsm) 8’

Kvinta 5 1/3’

Superoktáva 4’

Flétna trubicová 4’

Flétna zobcová 2’

Mixtura 6x 2 2/3’

Bombard 32’

Pozoun 16’

Fagot 16’

Trompeta basová 8’

Clairon 4’

II. MANUÁL (HW) C – c’’’’

Principál 16’

Burdonflauta 16’

Prestant 8´

Principál 8’

Kvintadena 8’

Flétna barokní 8’

Gamba špičatá 8’

Oktáva 4’

Oktáva italská 4’

Flétna dřevěná 4’

Kvintadena 4’

Salicet 4’

Kvinta 2 2/3’

Superoktáva 2’

Roh kamzičí 2’

Kvinta malá 1 1/3’

Píš’tala šumivá 4-5x 2 2/3

Mixtura barokní 6x 1’

Španělská trubka 16’

Španělská trubka (Ext.) 8’

Trompeta 8’

I. MANUÁL (Pozitiv) C – c’’’’

Kopula major 8’

Salicionál 8’

Principál 4’

Kopula minor 4’

Oktáva 2’

Seskvialtera 2x 1 1/3’

Mixtura 4-5x 1’

Regál 16’

Roh basetový 8’

III. MANUÁL (SW) C – c’’’’

Tibia clausa 16’

Viola 16’

Principál 8’

Flétna dutá 8’

Flétna dvojitá 8’

Fugara 8’

Kryt zpěvný 8’

Dolce 8’

Oktáva trychtýřová 4’

Flétna koncertní 4’

Roh kamzičí 4’

Kvinta flétnová 2 2/3’

Oktáva švýcarská 2’

Roh noční 2’

Kornet sept. 3-5x 2 2/3’

Mixtura 5x 2’

Kvinta šelest 2x 1 1/3’

Fagot 16’

Trompeta harm. 8’

Šalmaj trubicová 8’

Hoboj francouzská 4’

IV. MANUÁL (SW) C – c’’’’

Kvintadena 16’

Kryt tichý 16’

Principál rohový 8’

Principál houslový 8’

Flétna harmonická 8’

Burdon 8’

Gamba jemná 8’

Vox celestis 2x 8’ + 4’

Oktáva 4’

Flétna příčná 4’

Flétna něžná 4’

Nasard 2 2/3’

Octavin 2’

Flétna lesní 2’

Tercie 1 3/5’

Larigot 1 1/3’

Flautino 1’

Plein jeu 5-6x 1 1/3’

Alikvoty 3x 1 1/7’

Roh anglický 8’

Hoboj 8’

Vox humana 8’

Klarina 4’

SPOJKY

IV/P 8’

III/P 8’

II/P 8’

I/P 8’

III/P 4’

II/P 4’

P 4’

II/I 8’

III/II 16’

IV/II 8’

III/II 8’

I/II 8’

IV/II 4’

III/II 4’

II 4’

IV/III 16’

IV/III 8’

III 4’

IV 4’

Crescendový válec, 6 volných kombinací, 2 pedálové kombinace, Chorál, Pleno, Tutti

V nové rejstříkové dispozici byly patrně obnoveny některé původní Starkovy hlasy a ponechány četné zajímavé romantické zvukové barvy podle Wiedermannových představ. Bohatě vyřezávaná Starkova varhanní skříň dostala nový cínový prospekt složený z píšťal Prestantu 8´ a Oktávy 4´ a celý kůr byl vyztužen ocelovým roštem. Byl vybudován devítirejstříkový horní pozitiv, samozřejmě i nový hrací stůl. Systém manuálových a oktávových spojek počítal s využitím I. manuálu ke hře spíše barokního repertoáru, oproti II. manuálu s možností obou žaluziových strojů pro interpretaci romantické a soudobé hudby. V pedále byl redukován počet temných 16´ rejstříků a rozšířena zvuková pyramida jak v principálovém, tak v jazykovém sboru. Ponechání starých kuželkových vzdušnic pedálu a hlavního stroje z dílny Jana Tučka však nebylo šťastným řešením. Od začátku bylo zřejmé, že způsobují nedostatečnou tlakovou stabilitu, která je zjevná především při zapojení celého nástroje.

Bazilika sv. Jakuba (20. 3. 1974 papež Pavel VI. udělil chrámu titul Bazilika Minor) se svou specifickou akustikou a svým jedinečným geniem loci v sobě nese bohatou uměleckou tradici. Svatojakubské varhany, které jsou dlouhá léta hlavním aktérem této tradice, vždy vzbuzovaly a stále vzbuzují mnohé emoce jak u varhaníků, tak u odborné veřejnosti. Vždyť kdo by si rád nezahrál na velké varhany, které svou dispozicí splňují náročné požadavky širokého varhanního repertoáru doby romantické a soudobé. Přitom nevylučují i kvalitní interpretaci barokních autorů, především Bacha a severoněmecké školy. Záleží na každém umělci, jak nabízené možnosti uchopí. Ostatně být varhaníkem je dobrodružství, protože každý nástroj je jiný a vždy nás může něčím překvapit. Já osobně jsem velmi vděčná za všechna léta strávená v tak působivém prostředí baziliky u nástroje, který zní vznešeně při liturgii a při koncertě dovede rozechvívat jak interpreta, tak posluchače. Umění je ostatně určeno k tomu, abychom mohli komunikovat s Bohem….

Mé působení u svatojakubských varhan se datuje od roku 1991, kdy jsem začala pravidelně hrát při bohoslužbách. A jak tomu bylo i v dobách minulých, kdy minorité v osobě svého představeného podporovali hudbu, tak i tehdy tomu bylo stejně. Pater Oldřich Prachař, který se spolu s bratřími vrátil v roce 1990 do obnoveného kláštera, byl a stále je nadšeným příznivcem veškerého hudebního dění. Jako tehdejší představený kláštera podporoval od začátku samostatnou produkci koncertů a jeho myšlenkou bylo i založení společenství Svatojakubského Audite Organum. V té době ještě hrával u sv. Jakuba vynikající Jiří Ropek, pedagog a skladatel. V době normalizace byly jeho varhanní půlhodinky pro mnohé nejen duchovním zážitkem, ale i určitou formou protestu proti tehdejšímu režimu.

V devadesátých letech se situace pomalu proměňovala. Varhanní koncertní život se doslova živelně rozpoutal ve všech kostelích v centru Prahy, agentury rozšiřovaly svou působnost i dramaturgické počiny. Minorité projevili přání být sami pořadateli hudebních produkcí ve své bazilice, a tak se nabízela jedinečná možnost uspořádat mezinárodní varhanní festival. Jeho první ročník se konal v roce 1996 a letos v létě se uskuteční pětadvacátý ročník. Během jeho trvání se za hracím stolem vystřídala plejáda skvělých varhaníků z celého světa. Velká většina z nich nástroj využila ve všech jeho možných barevných kombinacích, dala vyniknout jeho přednostem a ocenila připravenost varhan. Tím myslím jejich technický stav a ladění. O to všechno se léta staral varhanář Vladimír Turnwald a díky němu se dařilo – a doufám, že ještě pár let se bude dařit v osobě jeho pokračovatele Václava Vály – udržet varhany schopné náročných produkcí, jakou festival bezesporu je. Ostatně zvuk varhan uplynulých let je zaznamenán na řadě rozhlasových snímků a také na několika CD nosičích.

Nyní se dostáváme k citlivé budoucnosti svatojakubských varhan. Prakticky celé vzduchové hospodářství, které pochází z 1. poloviny 20. století, se jeví dnes jako dosluhující a vyžaduje nutnou rekonstrukci. Vzdušnice v hlavní skříni jsou z nekvalitního dřeva, stejně tak způsob provedení je dnes už zastaralý, stále častěji dochází k nejrůznějším závadám a únikům vzduchu. Totéž je i u vzduchovodů. Hlavní měch z původních starých varhan je popraskaný ve dřevě a jeho okožení je ve špatném stavu. Následkem úniků vzduchu se při delší hře v tutti projevuje vzduchová nedostatečnost kolísáním zvuku. Starší jazykové rejstříky (například pozoun, fagot, bombard) jsou svoji vahou sesedlé, a tak intonačně neodpovídají požadavkům. Některé píšťaly dřevěné a kovové, které byly při minulých opravách pozměněny, mají špatný ozev a jsou i poškozené vlivem častého ladění, občas je doprovází dokonce různé pazvuky. Tyto a další „neduhy“ vyžadují stále větší úsilí při údržbě varhan.

Již před deseti lety jsme založili Nadační fond Sancti Jacobi Organum a tím jsme zahájili sbírku. Z ní se podařilo financovat modernizaci hracího stolu, který se svými šesti volnými kombinacemi byl pro koncertní činnost už zcela nevyhovující. Díky paměťovému zařízení Setzer (O. Heuss, montáž R. Ponča-Krnov, 2011) je varhaníkova příprava komfortnější a při vystoupení je pak daleko samostatnější. Další dárci se však nenašli. Až předloni jsme opět rozvířili diskuzi ohledně řešení stavu varhan… Všechny rekonstrukce svatojakubských varhan ve 20. století se odvíjely v závislosti na finančních prostředcích. Bude tomu tak i při té, která nás v dohledné době čeká, nebo se nám podaří uskutečnit projekt hodný místa mimořádného významu…?

Foto: Zdeněk Chrapek, praha.minorite.cz, Fb Audite Organum, Wikipedie, archiv autorky