„Nejméně dva roky už je zavřeno – bez jasného slova, proč – a dokdy tomu tak bude.“

„Brzké prohlášení Bertramky za národní kulturní památku by mělo logicky být i zájmem Mozartovy obce.“

„Uvědomuje si vůbec spolek, že ho tahle památka svým mezinárodním i národním významem přesahuje, že není jen jeho?“

Pražská Bertramka, místo spojené od osmnáctého století s mozartovskými tradicemi Prahy, by se mohla letos stát národní kulturní památkou. To je k nedělním Mozartovým narozeninám dobrá zpráva. Psali jsme už v AktuálněPlus: Konečně. Ministerstvo kultury vidí takový status jako výhodu a pomoc pro případ jakýchkoli problémů. Ať už by problémy měl majitel s potřebnými financemi, nebo naopak stát s majitelem kvůli nedostatečné péči o objekt.

Zatím se zdá, že jako výhoda bude z hlediska státu aktuálnější druhý důvod. Mozartova obec reprezentovaná veřejně dvěma badateli – předsedou Tomislavem Volkem a tajemnicí Miladou Jonášovou, pokud známo, o nějakou větší podporu z veřejných zdrojů nežádá, ale péči také velkou nevyvíjí. Ano, periodicky opadávající omítka na hlavním schodišti je dávným problémem kvůli vodě. Loni na podzim se pod vedením mistra štukatéra po roce uskutečnilo další kolo dílčí opravy, jak ukazují fotografie na webu. Při ministerské návštěvě ovšem zaznělo, že opět bez trvale uspokojivého výsledku. Ale schodiště není podstatou problému. Rekonstrukci by asi potřebovala vila zásadnější. Hlavně proto, aby mohla být konečně zase zpřístupněna, a to navíc důstojně.

Že se historický dům už bezmála před deseti lety vrátil majiteli, který o něj v době komunismu pod tlakem přišel, je samozřejmě spravedlivé a správné. Stálo to osmnáct let soudních tahanic. Poté se však bohužel ukázalo, že tento spolek v moderní době zřejmě není schopen ani zásadní finanční rozvahy týkající se profesionálního provozu, oprav a stálé péče, ani realizace nutných kroků. A se vší pravděpodobností ani sehnání financí. Nejméně dva roky už je zavřeno: bez jasného slova, proč – a dokdy tomu tak bude. Kvůli omítce určitě ne. A stesky na malou návštěvnost objektu, na malý zájem turistů? Nezaměňuje se příčina a následek?

Kdyby šlo o bezvýznamný soukromý dům v zahradě, nebylo by asi třeba si ho všímat. Aby prvořadou mozartovskou památku bylo možné navštěvovat, aby plnohodnotně sloužila hudebnímu životu i posilování historického povědomí a zdravého vlastenectví, aby sloužila vzdělávání a byla samozřejmou součástí sítě kulturních zařízení a lákadlem pro zahraniční turisty, to je ovšem legitimním zájmem veřejnosti a státu. Proto Městská část Praha 5 iniciovala prohlášení za národní kulturní památku. Proto se ministerstvo rozhoupalo ke zrychlenému postupu. Udělit památce nejvyšší možnou ochranu navrhne vládě mimo své legislativní plány, aby se věc uspíšila. „Stav není utěšený. Bertramka potřebuje zcela určitě co nejdříve další finanční prostředky, aby tady nedošlo k větším škodám,“ řekl minulý týden ministr Antonín Staněk v televizi.

Mozartova obec se stala majitelkou Bertramky v lednu 1929, tedy přesně před devadesáti lety. Spolek byl založen o dva roky dříve především proto, aby existovala organizace, která by vykoupila nejvýznamnější pražskou mozartovskou památku od Mezinárodní nadace Mozarteum, do jejíhož majetku přešla roku 1925 jako dědictví. A podařilo se.

Letošní uvažované brzké prohlášení Bertramky za národní kulturní památku by proto určitě mělo logicky být i zájmem Mozartovy obce. Vždyť vysvětluje svou úlohu „strážce kultu Mozartova génia“ docela jasně a sebevědomě. Překvapuje proto vyjádření Tomislava Volka pro Českou televizi: „Je zbytečné měnit status. Dneska je to historická památka – a dělat z ní národní? Tomu neodpovídá. Stavba vypadá velice jinak než za Mozarta.“ Ministr kultury se naopak domnívá, že ještě důležitějším faktorem je v tomto případě „Mozartův odkaz, fakt, že tu skutečně byl“. Je to podle něj „místo s geniem loci“. Ano, toho je na Bertramce přítomno opravdu hodně. Je snad problém v tom, že to není pro vědecky uvažujícího docenta dostatečně průkazná veličina? Možná. A nebo je to strach ze sankcí…?

„Průvodcovské služby lidí, kteří nejsou členy Mozartovy obce, nepotřebujeme. Přednášky pořádáme sami. I to je poslání Mozartovy obce – poučený výklad na úrovni aktuálních vědeckých poznatků o zvláštním postavení Prahy v životě a díle Mozartově,“ nechali se před rokem slyšet oba badatelé. Psali tehdy i o tom, že „pochopení života a díla mimořádného genia není snadné“, o tom, že „existují celé vrstvy publika, které velice ochotně naslouchají výmyslům o všelijakých ´nízkostech´ velikánů“, a že mezi interprety se nacházejí „tací, kteří chtějí získat ohlas publika různými aktualizačními deformacemi Mozartova díla“. Takto „postižená národní kultura“ podle obou muzikologů potřebuje odborně poučené lidi, fungující jako korektiv takových deformací. Závěr? „Mozartova obec tak činí též na svých webových stránkách, kde dokonce pro ty nejkřiklavější podřadnosti zřídila i takzvaný pranýř.“ A douška: „Členství je výběrové. Mimo jiné i proto, že bylo podniknuto množství pokusů o takzvané nepřátelské převzetí Bertramky.“

Největším problémem je – a je třeba to opakovat –  že výbor Mozartovy obce zřejmě žije mimo realitu. Představitelé spolku sice do hloubky rozumějí Mozartovi, ale evidentně do stejné hloubky neuvažují o tak současných, komplikovaných a delikátních věcech, jako jsou fundraising, partnerství nebo mecenášství. Nadále visí ve vzduchu otázky, na které nikdy nezazněla jasná odpověď. Podařilo už se konečně navázat kontakty s nějakými rozhodujícími sponzory či dárci? Má někdo koncepci obnovy památkového objektu a vizi jeho využívání? Uvědomuje si vůbec spolek dosah odpovědnosti, kterou zde má? To, že ho tahle památka svým mezinárodním i národním významem přesahuje, že není jen jeho? Chtějí ji vůbec plně otevřít?

V souvislosti s nedávnou návštěvou ministra kultury na Bertramce zaznělo, že „…status národní kulturní památky umožňuje předkupní právo státu.“ Stalo se tak jen náhodou…?

Foto: Petr Veber