Skladatel ve službě skladateli
Thomas Adès hrál v Brně Janáčka
„Janáčkovy klavírní skladby cítí jemněji, neútočně, spořádaně a skoro až impresionisticky.“
„Ani v sonátě nesáhl interpret k nejdrsnějším nebo výbušným tónům.“
„Sólista dokázal zůstat v intimním meziprostoru obklopeném rapsodičností a impresivností.“
Exkluzivní program přidal festivalu Janáček Brno 2018 britský skladatel, dirigent a také pianista Thomas Adès. Provedl v pondělí to nejpodstatnější z kompletního klavírního díla Leoše Janáčka. Skladby z vlastního rozhodnutí nastudoval a po turné, které ho z Brna zavede do Lisabonu, Paříže a Londýna, je ještě natočí.
Janáčka cítí Thomas Adès spíše jemněji, neútočně, spořádaně a skoro až impresionisticky. Je asi jedním z mála současných skladatelů, který se takto jako interpret nadchl pro hudbu někoho jiného, je zcela zřetelně výjimkou, když takto objevuje a prezentuje repertoár stojící mimo běžný střední proud, a je zajímavý, když s ním vstupuje do mezinárodního veřejného prostoru způsobem, který sám zas tak často nevolí.
Recitál se konal v sále Reduty – na stejném místě, kde Národní divadlo Brno předloni uvedlo v české premiéře Adèsovu provokativní komorní operu Powder Her Face z poloviny 90. let, zaobírající se sexuálními aférami Margaret Campbell, vévodkyně z Argyllu, které v Británii o třicet let dřív zvířily veřejné mínění jako skutečný skandál. Adès se vyprofiloval jako výrazný operní tvůrce. V roce 2003 osobitě zpracoval Shakespearovu Bouři a v roce 2015 Buñuelův surrealistický film The Exterminating Angel. Česká filharmonie pod jeho taktovkou letos na jaře uvedla poměrně brutálně znějící kompozici pro baryton, mezzosoprán a orchestr nazvanou Totentanz, Tanec mrtvých, inspirovanou německými středověkými světskými texty a nástěnnými malbami v katedrále v Lübecku, za války zničenými. Adès píše barvité skladby pro světová tělesa a festivaly a diriguje je tam, získává za ně prestižní uznání.
Tento skladatel velké zvukové představivosti, působivého hudebního jazyka a vyhraněného rukopisu, výrazná a vysoce oceňovaná postava současné světové hudby, usedl v Brně ke klavíru a téměř dvě hodiny hrál to nejintimnější, co si lze představit – tiché klavírní miniatury, osobně zabarvené skladby na pomezí přemítání a vzrušení… Začal Janáčkovým cyklem Po zarostlém chodníčku. Dokázal v něm postihnout význam drobných motivků a úryvků a jejich zdůraznění, volil ale celkově nenápadný přístup, pomalejší tempa, nízkou dynamiku a bohatší pedalizaci. Další položku programu oddělil drobnou skladbičkou Na památku, psanou zřejmě pro některý časopis. Pak následovala Předtucha a Smrt, dvě dochované části klavírní sonáty, hrávané pod názvem „1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905)“. Ani zde nesáhl interpret k nejdrsnějším nebo výbušným tónům. Hudbu ale i tak vymodeloval co do kontrastů, vývoje a formy výstižně, zajímavě a přesvědčivě.
V druhé polovině večera hrál Thomas Adès méně frekventovanou druhou řadu cyklu Po zarostlém chodníčku, o něco rozměrnější a o něco komplikovaněji vrstvené skladby, nedoplněné už – na rozdíl od desítky klavírních kusů v první řadě – o žádné poetické názvy. Zněly přemýšlivěji, také o něco protikladněji, ale i velkolepěji. Tři drobnosti – jedna sloka písně Narodil se Kristus Pán s osobitým kontrapunktem, Andante a Vzpomínka – vytvořily kratičké intermezzo, po němž už následoval jako završení janáčkovského recitálu čtyřdílný cyklus V mlhách. Nabízí krásné plochy a řadu kontrastních přechodů, strmější gradace, proměny temp a návraty k již exponovanému, nabízí osobní tón, tušený bohatý obsah, barevnou fantazijní hudbu, čas k zamyšlení… I zde dokázal sólista zůstat v intimním meziprostoru obklopeném rapsodičností a impresivností. Nenabízel nezapomenutelné kouzlení s výrazem, barvami, náladami a odstíny, ale přesto držel laťku velmi vysoko, dostatečně náročně a mimořádně vyrovnaně, s víc než jasným stylovým a interpretačním názorem, nekontroverzním, ale zřetelně osobním. Vše měl podrobně a detailně propracováno.
Dvěma drobnými přídavky byly janáčkovské fragmenty. Soustředěný, monografický, výlučný, téměř jakoby „bibliofilský“ večer právem končil uznalým potleskem. Sólistovi se podařilo vytvořit a zřetelně udržet pozornost a atmosféru, pojetím přesvědčit a nevzbudit ani stín pochybností o legitimitě svého projektu.
Nadace Leoše Janáčka Adèsovi po koncertě předala medaili. Ano, Janáček má výjimečného ambasadora a zastánce. Skladatele, který v roli interpreta umí dát veškerou svou hudební zkušenost, erudici i představivost do služby hudbě někoho jiného.
Foto: Petr Veber
Příspěvky od Petr Veber
- AudioPlus | Pavel Smutný: Vytěžme z Roku české hudby maximum
- Káťa expresionistická a expresivní. Drážďanský Janáček podle Calixta Bieita
- Ivo Kahánek: Smetana není vedle Liszta žádnou popelkou
- AudioPlus | Martin Smolka: Hudba už nejsou melodie a akordy, které se někam odvíjejí
- Jiří Bělohlávek a Česká rapsodie vlastence Bohuslava Martinů