„Bylo logické, že jako první zazněla Smetanova skladba, a bylo velmi sympatické, že to byla symfonická báseň Valdštýnův tábor.“

„Z příjemného vokálního projevu výrazněji, k opravdovému prožitku, vystoupila Jana Kurucová v nádherně pomalé a niterné písni Urlicht.“

„Daniel Raiskin začal nacházet nové a nové vzruchy a detaily. Ve výsledku interpretoval notoricky známou skladbu velmi zajímavě.“

Česká hymna a český premiér, Slovenská filharmonie, ruský dirigent, sólisté z Čech a Slovenska, tři slavní autoři narození na našem území… Takový byl na zámeckém nádvoří úvodní koncert 64. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl, který bude v nadcházejících čtyřech týdnech desítkami koncertů a dalších programů obracet pozornost k východočeskému historickému městu, ve kterém se má už za dva roky připomínat kulaté dvousté výročí narození Bedřicha Smetany.

Těmi třemi autory, tvořícími třemi skladbami program prvního koncertu letošní Smetanovy Litomyšle, byli Bedřich Smetana, Gustav Mahler a Antonín Dvořák. Smetana, stavěný kdysi Zdeňkem Nejedlým z ideologických důvodů proti Dvořákovi; Mahler, jemuž v Rakousku původ z českých zemí nepřiznávají úplně ochotně; a Dvořák, jehož hudba na litomyšlském festivalu v minulém století ze setrvačnosti příliš nezněla a na zahajovací koncert by se tehdy ani nedostala… Tím dirigentem byl Daniel Raiskin, narozený v Rusku, s manželkou z Ukrajiny, který však žije na Západě a který v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prohlásil, že Rozhodnutí opustit před dvaatřiceti lety rodnou zem bylo správné. Slovenská filharmonie, jejímž je šéfdirigentem, přijela do Litomyšle po několika desetiletích. První festivalový koncert byl tedy obtěžkán řadou souvislostí, ale není třeba je zveličovat: vyzněl samozřejmě a bezproblémově, hudbou samou.

Bylo logické, že jako první zazněla Smetanova skladba, a bylo velmi sympatické, že to byla symfonická báseň Valdštýnův tábor. Ze tří děl tohoto žánru napsaných koncem padesátých let ve Švédsku, kde několik roků působil, je to báseň nejzajímavější, a to jak invencí, tak strukturou. Stejně jako další dvě, ani tato ovšem není v běžných programech tuzemských těles skoro přítomna. Byla proto radost ji slyšet ve všech epických momentech i náladách, včetně finálních pochodových tónů, třebaže provedení bylo až dost opatrné. Z pozdějších zralých smetanovských idiomů už je něco přítomno a vůbec není třeba se pohoršovat nad tím, že autor v symfonické tvorbě teprve sbíral zkušenosti. Škoda, že jak zde, tak potom v dalších číslech večera, zaznívaly menší i hodně slyšitelné nedokonalosti ve hře žesťových nástrojů, které srážely nejen dojem z hudby, ale vrhaly trochu rozpačité světlo na celé těleso. Omluvou by snad mohly být jen zrádnější podmínky hraní na čerstvém, tedy vlhčím vzduchu.

Výběr osmi písní z Chlapcova kouzelného rohu Gustava Mahlera svěřil festival dvěma hlasům: sopranistce Janě Kurucové a barytonistovi Adamu Plachetkovi. Střídali se, vzácně zazpívali i společně. Texty a jejich zhudebnění nabízejí řadu poloh, zachycují bolestné milostné problémy, filozofující přemítání, naivní představy i vojenská témata. S Raiskinovým doprovodem i v přístupu obou sólistů převážila bezstarostnější poloha. Existují interpretace jdoucí víc do hloubky a výrazněji postihující určitou rozervanost, pro Mahlerův styl poměrně často charakteristickou. V tomto případě zůstaly písně u příjemného vokálního projevu, z něhož výrazněji, k opravdovému prožitku, vystoupila jen Jana Kurucová v nádherně pomalé a niterné písni Urlicht, známé z umístění ve Druhé symfonii.

Dvořákova Novosvětská symfonie byla po přestávce z jiného světa, Slovenská filharmonie hrála jako vyměněná a Daniel Raiskin začal nacházet nové a nové vzruchy a detaily. Ve výsledku interpretoval notoricky známou skladbu velmi zajímavě. Dvořákova hudba zněla v artikulaci, v agogice, dynamice a gestech jemně a pozorně, v žádné větě nesklouzla k ploché a prázdné hlučnosti. S tématy a jejich opakováním naopak přicházela krásná pozastavení. Largo dostalo pěkně ztišené, výrazně pomalé parametry, v případě kontrastujícího rozpohybování nebylo tempo přehnané a brzy přišel návrat. Přechodové pasáže a momenty vůbec vycházely dirigentovi jako pečlivě ošetřené, velmi dobře zvládnuté. I další větou pokračovala symfonie v podrobném propracování, včetně přesných smyků a neméně přesných úderů tympánu. Ve finále bylo možné si povšimnout nenahodilého tvarování hlavního tématu, jemných nuancí, kouzelných epizod i opětovně nevyhrocovaných temp… V akustice auditoria na zámeckém nádvoří s tisícovkou míst se dirigentovi dařilo navozovat překvapivě komorní zvuk a vytvářet téměř intimní atmosféru. Novosvětská vyzněla tento večer neotřele, rozhodně ne pouze provozně. Tedy opravdu festivalově.

*******

Foto: František Renza