„Pianisté mají nevýhodu, že symfonická verze Mé vlasti je tak hodně a tak dobře známá.“

„Právě tady dospěl doprovod Davida Švece k vrcholu. Nikoli korepetice, ale nádherný, muzikální partnerský výkon, jako na tom nejlepším písňovém recitálu.“

„Po čtvrtečním vystoupení Kvarteta Pavla Haase posluchač chtě nechtě zapomene na všechny předchozí zážitky spojené s tímto dílem.“

Smetanova Litomyšl začala dvojnásobně jinak než obvykle. Odlišný program zahajovacího večera a v pozměněném termínu byl už od června známou skutečností, počasí však nakonec zmařilo jeho naplánované umístění na zámecké nádvoří, které je letos bez zastřešení. Protože šlo o komorní koncert výhradně z díla Bedřicha Smetany, tak mu nicméně přesunutí do Smetanova domu slušelo.

Secesní sál s kapacitou přes čtyři sta míst je pro město důstojným kulturním stánkem, hraje se tam divadlo, znějí hudební programy, konají plesy. Úvodní koncert festivalu tam dostal samozřejmě jinou atmosféru, než jaká by byla pod otevřeným nebem, byl v konvenčním interiéru obvyklejší a běžnější, ale v dané situaci umožnil sto procent možného. Měl tři různé části, konal se v přímém televizním přenosu a připomněl hudbu Bedřicha Smetany výstižně a zásadně. A výjimečnost získal hned v samém úvodu, kdy zazněla hymna. Také jinak. Známe ji z úvodních koncertů festivalů v symfonické podobě, tady ji zpíval Adam Plachetka, u klavíru seděl Ivo Kahánek. V duchu celého letošního netradičního festivalu to byla píseň, skoro jako v Tylově hře. Publikum stálo… a bylo zřejmé, že nejde o ledajaký koncert. Označení „národní festival“ dostává letos, soudě podle zveřejněného programu i podle průběhu prvního večera, nečekaně intenzivní a nový význam. 

První třetina patřila dvěma klavírům na čtyři ruce. Ivo Kahánek a Jan Simon se zmocnili originální Smetanovy verze básní z Mé vlasti – Vltavy a Z českých luhů a hájů. Byli stateční, obstáli se ctí. Souhra dvou klavírů je háklivá a ošemetná věc. A je asi málo skladeb pro toto obsazení, které jsou pianisticky takhle těžké, v každém z pásem zvlášť i dohromady. Sto procent tónů a akordů, opravdu plných ideálních sto procent, nezaznělo; úplně a zcela bez chyb se provedení neobešlo a není nutné poměřovat, jestli i v prvním, nebo přece jen víc v druhém partu; ale těch pomyslných zbývajících devětadevadesát procent bylo dobrých, maximálních, zajímavých. Klavír je ze své podstaty tak trochu bicí nástroj. Myslet si, že ve Smetanově hudbě, jak ji důvěrně známe z orchestrální podoby symfonických básní, bude i v hutném a zároveň omezeném zvuku dvou klavírů všechno tak poetické, roztančené, diferencované nebo monumentální, jako je v barvách a proporcích orchestru, by bylo pošetilé. Ale vyvažuje to fakt, že úprava pro dva pianisty je – a asi vždy bude – málokdy slýchaná.

Interpreti udělali vše pro to, aby vynikala hlavní témata, krásně vyzdvihávali vnitřní hlasy, pečlivě artikulovali, měli dobře zvládnuté přechody mezi oddíly a náladami básní, kouzelně zvládli tiché pasáže Vltavy, ale nemohli úplně odstranit faktory, které v masivní sazbě s mnoha výplněmi a hustými akordy činí přece jen hudbu plošší. Poetické zachycení měsíčního svitu nad řekou vyšlo v tempu i náladě krásně, ve vyjádření divokých svatojánských proudů a vpravdě symfonických vrcholů však ani dvě křídla s odkrytými víky nestačí plně k tomu, aby hudba bouřila jako od filharmonie. I širokodechá hudební báseň opěvující českou krajinu, luhy a háje, potřebuje orchestrální barvy k tomu, aby se výplně a témata ještě výrazněji strukturovaly a odlišovaly. Orchestrální podoba Mé vlasti prostě není do té klavírní úplně stoprocentně přenositelná.

Jde o svébytný žánr, dva klavíry je třeba tak poslouchat. A neporovnávat. Pianisté mají nicméně nevýhodu, že symfonická verze je tak hodně a tak dobře známá… Ivo Kahánek a Jan Simon byli dobře sehraní, stačily jim letmé pohledy, neznatelná kývnutí. Byli na devětadevadesát procent přesně „spolu“, ale měli s tím plné ruce práce. V jednom se ale lišili: druhý z nich si „postaru“ obracel stránky, zatímco ten první, mladší, hrál „moderně“ z tabletu, kde se virtuální stránky „otáčejí“ nenápadně spínačem, levou nohou. Těžko posoudit, co je těžší: bát se, že otočení manuálně nestihnu? Nebo se obávat, jestli neselže technika…?

Druhou třetinu, oddělenou malou přestavbou pódia, věnovala dramaturgie áriím ze Smetanových oper. U klavíru usedl David Švec, který je o hodně víc než doprovázejícím dirigentem. Je skutečným komorním partnerem. Adam Plachetka má světlejší charakteristický témbr, Přemyslův státnický a zároveň lyrický výstup s volně neuzavřenou meditací o lípách zazpíval zřetelně, klidně. Každý pěvec nutně vzbuzuje bezděčnou touhu srovnávat jeho podání scény či árie se známými hlasy minulosti i současnosti, jednotlivý pěvecký projev je mnohem osobitější než instrumentální sóla. Plachetkův nosný, mužný styl obsahuje dostatečný patos, není to ale typicky lyrická barytonová barva. Není to však, v případě Kecala, ani typicky zabarvený projev basový. V duetu „Znám jednu dívku“ šetřil navíc komikou: netvaroval zpěv posměšně, prohnaně a pobaveně. Ani Pavel Černoch jako Jeník ho příliš neparodoval; dvojzpěv pěkně vokálně zazpívali, ale mohli ho víc také zahrát a vyhrát… Černoch připomíná v roli z Prodané nevěsty svou dikcí Petra Dvorského, jak je zachycen na legendární Košlerově nahrávce po boku Gabriely Beňačkové; ať už jde o výslovnost samohlásek, nebo o italsky belcantové traktování melodie. Jeník mu ale padne pěkně. Rytíř Dalibor, jak ho představuje árie o svobodě, by však v ideálním případě měl vládnout ještě o něco větším a hrdinštějším hlasem. Třetí mezi pěveckými sólisty večera byla Kateřina Kněžíková: ukolébavku Vendulky ze Smetanovy Hubičky zazpívala emotivně, procítěně, upřímně, komorně. V duetu o věrném milování krásně zpívala a mile hrála. A pokud v árii „Ten lásky sen“ časem dojde ve vyjádření vnitřního zranění k ještě větší hloubce a zralosti, bude určitě skvělou Mařenkou. Právě tady dospěl doprovod Davida Švece k vrcholu. Nikoli korepetice, ale nádherný, muzikální partnerský výkon, jako na tom nejlepším písňovém recitálu.

Třetí třetina koncertu přinesla absolutní interpretační vrchol. Že je Kvarteto Pavla Haase výjimečným komorním souborem, je známo. Způsob, jakým podali Smetanův Smyčcový kvartet „Z mého života“, byl však opravdu světový. Haasovci vždy bodují emotivností, dravostí, absolutní odevzdaností hudbě. Po čtvrtečním vystoupení posluchač ale chtě nechtě zapomene na všechny předchozí zážitky spojené s tímto dílem. V jejich podání se Smetanův Kvartet e moll stává – ještě mnohem víc než dosud – zcela mimořádnou skladbou, výmluvnou, strhující. Jde o autobiografickou hudbu, ale tento soubor velmi osobní emoce zároveň povyšuje do nadčasových, obecně platných psychologických i ryze hudebních obrazů. Jejich hra působí zcela spontánně, ale zároveň je evidentně promyšlená a detailně prožitá a jde až na dřeň.

Stejně jako ventilace, ani akustika není ve Smetanově domě zdaleka ideální. Kvarteto Pavla Haase utrpělo akusticky ten večer nejvíc. Menší utlumený zvuk nicméně alespoň zapadal vhodně do konceptu intimního, opravdu komorního charakteru poslední části programu.

Violové sólo v první větě dostalo veškerý možný prostor a Pavel Nikl ho využil obdivuhodně. Plným, vášnivým a znělým tónem dal v krásném volném tempu pro celé dílo hned na začátku najevo, že půjde o vše. Haasovci vládnou nádherně jemným, ale přesto rozhodným projevem primária, Veroniky Jarůškové. Peter Jarůšek u pultu violoncella přidává suverénní, svobodně vedené basové linky, Marek Zwiebel v tomto případě nevynikal, ale dotvářel jednotný, mocný i jemný projev souboru. Kvarteto hraje až do krajností, pojímá výraz i obrysy formy kontrastně, strmě graduje, vyhrocuje… Odvážně, ale vždy s vkusem. Dosáhlo neuvěřitelně barvitých a přesvědčivých poloh v přemýšlivosti, tanečnosti, okouzlení, lyrice i v dramatických nárazech. V druhé větě, moderní, divoké i tiché, přineslo překvapivé, až dekadentně znějící momenty. Ve třetí pomalé větě se dobralo úžasné tiché chvějivosti a tklivosti. A ve finále, s hutnými dramatickými akcenty i se vzpomínkami na pěkné časy, nacházelo virtuozitu, přesvědčivé přechody do tanečnosti, zběsilá zrychlení i tiché epizody. Osudový tón, znějící do Smetanovy hluchoty, přináší pak ve skladbě zlom. K dojemnosti? Ke smíření…? Neslýchaný zážitek.

Foto: archiv festivalu