„Odešla z bedlivě sledovaných jevišť v sedmdesátých letech, včas, v okamžiku, kdy dávala příznivcům šanci, aby na ni vzpomínali jen v tom nejlepším.“
„Spory o ideální prvenství obou hvězd, které se opakovaly mezi jejich fanoušky, nemají řešení, srovnávání nedává smysl…“
„Je zajímavějším vášnivý hlas zářící komety proti krásnému a čistému hlasu klidně svítící hvězdy?“
Ve třetí čtvrtině dvacátého století vládly světovým operním scénám dvě sopranistky. Sokyně z nich učinil především bulvární tisk, ale pravda je, že byly rozdílné. Jako oheň a voda, jako tygřice a holubice. Každá budila pozornost a úžas jinak, každá fascinovala ve svém hlase něčím jiným. Temperamentní část publika se navždy rozdělila: jedni byli a jsou „callasiani“, druzí „tebaldiani“… Ano, těmi dvěma sopranistkami byly Řekyně Maria Callas, jejíž kulaté jubileum přinese prosinec roku 2023, a Italka Renata Tebaldi, od jejíhož narození uplynulo sto let už letos, právě dnes.
Renata Tebaldi, lyrická sopranistka, se narodila, stejně jako skladatel Gioacchino Rossini, v Pesaru na východním pobřeží Itálie. Dirigent Arturo Toscanini o jejím hlase hovořil jako o andělském. Setkali se v roce 1946 při znovuotevření milánské La Scaly, opravené po válečném bombardování Itálie. Maestrovi, který zažil jako dvacetiletý violoncellista ve stejném divadle světovou premiéru Verdiho Otella, bylo nyní devětasedmdesát a mladé pěvkyni čtyřiadvacet. Renata Tebaldi později skvěle ztvárňovala ve Verdiho Otellovi postavu Desdemony. Ale zdaleka nejen ji. Stala se jednou z největších operních umělkyň dvacátého století a vynikala zejména jako interpretka všech hlavních rolí ve Verdiho a Pucciniho operách. Zpívala na světových scénách, byla miláčkem v newyorské Metropolitní opeře. Odešla z bedlivě sledovaných jevišť v sedmdesátých letech, včas, v okamžiku, kdy dávala příznivcům šanci, aby na ni vzpomínali jen v tom nejlepším. Žila pak ještě tři desetiletí.
Renata Tebaldi, požívající respektu operních kritiků, byla vedle Marie Callasové hlavní operní divou začátku druhé poloviny dvacátého století. Známé jsou spory o ideální prvenství obou hvězd, které se opakovaly mezi jejich fanoušky. Nemají však řešení, srovnávání nedává smysl… Soprán italské pěvkyně, lirico-spinto soprano, si zachovával lyrické kvality i v partiích, jako jsou Aida nebo Tosca. Přesto se traduje, že jí v nahrávacích studiích vyzývali, aby při vrcholech árií odkláněla hlavu od mikrofonů. Existující technika asi nedokázala její zpěv zachytit ideálně.
Hlas Callasové vynikal naopak pozounově mocným hrudním rejstříkem. Její nevyrovnaná dráha, přerušená už v šedesátých letech a jen těžko obnovovaná, se uzavřela 16. září 1977. Zemřela v Paříži jako čtyřiapadesátiletá. Život Renaty Tebaldi se uzavřel v miniaturní republice San Marino, pouhých pětatřicet kilometrů vzdušnou čarou od jejího rodiště, 19. prosince v roce 2004. Byla „la voce d'angelo“, andělský hlas. I ona bývala na prvních stránkách novin. Takové hlasy, jaké měly Callasová a Tebaldiová, se dnes hledají jen těžko… Přesto se opravdovou operní ikonou dvacátého století stala nakonec pouze jedna z nich: Maria Callas… Čím to je? Je zajímavějším vášnivý hlas zářící komety proti krásnému a čistému hlasu klidně svítící hvězdy? Prosazuje se opravdu lépe síla, okázalost a turbulentní život celebrity, než méně nápadné okolnosti a projevy? A pomáhají právě tomu média?
Foto: Wikipedia, Facebook
