„Cestu k Wagnerovi jsem si vyhledal postupně.“

„Pokud už si člověk troufne na Tamburmajora ve Vojckovi, pak se může vrátit i k romantičtějšímu Wagnerovi.“

„Pěveckou náročnost wagnerovských rolí dělá jejich délka – a také hutnost orchestru, který zpěváky nešetří.“

Pražské Národní divadlo připravilo do Fora Karlín na čtvrtek a neděli koncertní provedení Wagnerova Zlata Rýna – prvního večera operní tetralogie Prsten Nibelungův. Vystoupí v něm pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera vedle tuzemských sólistů také respektovaní zahraniční wagnerovští pěvci – lotyšský basbarytonista Egils Silins jako Wotan, německý basbarytonista Thomas Gazheli v úloze Albericha, nizozemský tenorista Arnold Bezuyen jako Mime, rakouský basista Karl-Heinz Lehner v roli Fasolta… a jako Loge se představí Štefan Margita, v jehož kariéře má právě tato role profilové místo. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus vzpomíná, jak k Wagnerovi před lety postupně hledal cestu, a přimlouvá se, aby Praha měla na repertoáru celý Prsten Nibelungův. Samozřejmě scénicky.

Jaká byla vaše cesta k Richardu Wagnerovi? Dorůstal jste k jeho hudbě dlouho? Jak jste to měl s Wagnerem jako začínající hudebník?

Špatně…! Ale vztah k Richardu Wagnerovi byl dokonce až na druhém místě. Nejdřív jsem totiž musel hledat cestu i k Janáčkovi. To mně také chvíli trvalo… První věcí, kterou jsem od něj zpíval, to jsem byl ještě začátečník, se stala Glagolská mše. Nebyl jsem tehdy úplně nadšený. Říkal jsem si, že pro tenor psal Leoš Janáček hodně těžkou hudbu. Zdála se mi nezpěvná a zabijácky vysoko…

Janáček už dlouho patří k vašim nejtypičtějším a nejčastěji zpívaným autorům. Kdy jste na jeho hudbu začal měnit pohled?

Cestu mi otevřel Semjon Byčkov, který mě angažoval ve Florencii na festival Maggio musicale Fiorentino na Lacu v Její pastorkyni. Hned při první zkoušce, kterou jsme s ním měli, říkal, že si přeje, abychom Janáčka zpívali jako Pucciniho… A tak s námi také pracoval…. První moment, kdy jsem si Janáčka vlastně už zamiloval!

Teprve pak přišla na řadu cesta k Richardu Wagnerovi?

Ano. Začala díky panu doktoru Pavlu Ecksteinovi, dramaturgovi Národního divadla, který se byl podívat na představení Prokofjevovy opery Vojna a mír v Paříži, ve kterém jsem zpíval. Byl z představení nadšen a říkal mi tehdy jako první, že si myslí, že bych měl zpívat Wagnera. Logeho ve Zlatu Rýna, v prvním večeru tetralogie Prsten Nibelungův.

A stalo se?

Ano, poprvé jsem tuhle roli zpíval v San Francisku, jen doktora Ecksteina jsem tam už nemohl pozvat – mezitím zemřel… Jsem rád, že jsem zpíval svého prvního Wagnera v cizině. Dirigoval Donald Runnicles, režii měla Francesca Zambello – a oba mi s rolí velice moc pomohli. Pak se to nějak rozběhlo… Ostatně, Prsten se pořád někde hraje. Další bude pro mě v Chicagu. Takže jsem si cestu k Wagnerovi postupně vyhledal. Zpíval jsem menší roli v milánské La Scale v Tannhäuserovi – a teď mám novou nabídku na Erika v Bludném Holanďanovi.

Takže Zlato Rýna je vaše číslo jedna z Wagnera?

Ještě víc u mě vyhrává Valkýra.

To říkáte také jako posluchač? Pokud má vůbec smysl oddělovat posluchače od zpěváka…

Ano.

A líbila se vám jeho hudba, ještě než jste ji začal zpívat?

Před lety jsem už měl nabídku na Erika. Byl jsem zrovna někde v cizině, kde Bludného Holanďana zrovna hráli, tak jsem šel na představení. A role mě tehdy moc nechytla… Příliš se mi nelíbila. Zdála se mi podobná roli Tamburmajora z Bergova Vojcka… Pak jsem ale ve Vojckovi zpíval – a Alban Berg mi k Wagnerovi vlastně také trošku pomohl. Prostě jsem si říkal, že pokud už si člověk troufne na Tamburmajora, tak že se pak může „vrátit“ i k tomu romantičtějšímu Wagnerovi… Loni jsem byl opět v San Francisku ve Zlatu Rýna, kde už běží celý Prsten Nibelungův. Byly na programu postupně čtyři cykly, a tak jsem měl vždycky dost času jít se podívat na zkoušky i na představení zbylých částí – Valkýry, Siegfrieda a Soumraku bohů. Využil jsem tu možnost a zůstal pokaždé na celou operu. A nejvíc mě opravdu chytla Valkýra. Fenomenální muzika…!

Ve Zlatu Rýna si zazpíváte dostatečně?

Pro ty, kdo zpívají Wotana, není Zlato Rýna žádná velká výhra, moc zpívýání tam nemají. Ve Zlatu Rýna mají hlavní část večera Alberich a Loge. Takže si krásně zazpívám, ano. Je škoda, že mi toho Wagner nenapsal víc. Postava Logeho prochází celým cyklem, vzpomíná se na něj, mluví se o něm…, ale zpívání není už bohužel žádné. Škoda.

Takže zatím jste měl zatím role jen ve dvou Wagnerových operách?

Ano, v Tannhäuserovi a opakovaně ve Zlatu Rýna.

Zdála se vám jeho hudba v začátcích těžká?

Ano, posluchačsky těžká. Dlouhá. Říkal jsem si, že těch několik hodin na představení nevydržím. Bylo tedy výborné, že Zlato Rýna, kterým jsem začal, trvá jen asi dvě a půl hodiny. Ani Tannhäuser není úplně nejdelší. Kdybych si měl v té době sednout na Soumrak bohů nebo na Valkýru, nevydržel bych… Ale těžká se mi Wagnerova operní hudba zdála i pro sólisty. Obdivoval jsem je, kolik zpívání tam mají… A jak to mohou vydržet… Pokud by začínající zpěvák začal Wagnerem, tak velice brzy skončí, protože začne forzírovat a ublíží si.

Dělá pěveckou náročnost rozsah rolí?

Ano, jejich délka – a také hutnost orchestru, který zpěváky nešetří. Ti, kteří zpívají vzadu, krkem, jak se říká, se nedostanou přes orchestr a jejich hlas ani není moc příjemný pro publikum, i když jim samotným se zdá, že se jim zpívá příjemně. Důležité je, a o to se snažila i moje paní profesorka, aby byl hlas naopak posazený, jak se říká, vepředu.

Jak hledíte na koncertní uvádění oper? A konkrétně Zlata Rýna?

Protože se Prsten Nibelungův v Praze vlastně neuvádí, je to pro publikum výhra. A věřím, že vedení divadla dojde k tomu, aby se Prsten jednou zase celý a scénicky nastudoval. Do Prahy patří. Až se otevře Státní opery, měla by tam každý rok přibýt jedna část, po čtyřech letech bychom tam pak měli Prsten na repertoáru kompletní. Všechna světová divadla, zvláště německá, ale zdaleka nejen ona, Wagnerův Ring na repertoáru mají.

A co čeká vás osobně do té doby, než se tak třeba stane?

Tichon v Janáčkově Kátě Kabanové v Metropolitní opeře, účast na Musorgského Borisi Godunovovi ve Washingtonu, Strausova Elektra ve Valencii, Loge ve Zlatu Rýna v Chicagu… Dostal jsem také nabídku na Billyho Budda do Říma a v jednání je Stuttgart… Vědí, že jsem to teď tady u nás dělal.

Co takhle Brittenův Peter Grimes? Nelákal by vás?

Ve Stuttgartu právě tuhle operu také zvažují.

A co vás čeká v Praze?

Za rok návrat Brittenova Billyho Budda. A snad se vrátí na repertoár i Janáčkova pera Z mrtvého domu. Spolupráce s Danielem Špinarem byla krásná. Myslím, že jednou skončí jako operní režisér

Foto: Národní divadlo a Patrik Ratajský