Theodor Šimáček: Nejsem vyloženě soutěžní typ
„Když ze sebe chcete vydat to nejlepší a jdete do toho zodpovědně a s nasazením, kolikrát si svůj výkon ‚užít‘ ani nestačíte.“
„Titul laureáta je obrovská pocta a závazek.“
„Nejkrásnější bylo, když mi tyto legendy vyjádřily podporu a popřály mi hodně štěstí a zdravý hlas do budoucna. Prý jim dělám radost.“

Ostrava je líhní hudebních talentů a tato věta není floskule. Jedním z nových příkladů může být mladý ostravský barytonista Theodor Šimáček, který letos získal na 58. Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech první cenu v kategorii Operní naděje. Student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se přitom zpěvu intenzivně věnuje pouze několik let. Cenu Magdalény Hajóssyové převzal osobně z rukou legendární sopranistky, k úspěchu mu blahopřály i další osobnosti operního parnasu jako Eva Randová a Peter Dvorský.
Vzpomínám si na vaše umístění v loňském roce, kdy jste získal druhé místo. Bylo vám už tehdy jasné, že se vrátíte?
Loni to pro mě bylo nesmírně náročné. Poprvé jsem totiž zpíval na tak velké soutěži, a ještě k tomu jsem postoupil do druhého kola, které se konalo v tentýž den co první kolo. Byl to větší nápor, než na jaký bych se mohl dopředu na sto procent připravit. Bylo to vysilující hlavně psychicky, ale stálo to za to. Nepřemýšlel jsem hned, že bych přijel příští rok. Rozhodl jsem se, že to opět zkusím, až později.

A vrátil jste se ve velkém stylu! V prvním kole jste zvolil árii z Händelovy opery Orlando a Dvořákovu Biblickou píseň č. 5. Tato volba se evidentně vyplatila! Jak se vám zpívalo?
Obě skladby interpretuji s velkou radostí a potěšením. Větší nával trémy přišel až v druhém kole, kdy se mi povedlo i takové to klišé, se kterým nesouhlasím. Jak se dnes často a rádo říká, zpívání jsem si užil. (úsměv)
Co myslíte konkrétně tím klišé? „Užívat si“ zpívání?
Přesně tak. Mám na mysli to, když vám ostatní říkají, abyste si svůj výkon hlavně užil. Je to podle mě dvousečné. Málokdo si totiž uvědomuje, jaká to je zodpovědnost, na co vše se člověk musí soustředit a jak se musí umět uvolnit i při velkém tlaku a trémě. A když chcete ze sebe vydat to nejlepší a jdete do toho zodpovědně a s nasazením, kolikrát si ten svůj výkon „užít“ ani nestačíte.
Možná je rozdíl i mezi tím, kdy jde o soutěž a kdy o běžný koncert. Je to tak?
Souhlasím. U koncertních či divadelních vystoupení si to můžete dovolit a mělo by to tak i být, ale na soutěži je ten tlak opravdu velký, je s ním spojená i obrovská tréma a pak si nemáte moc co užít… Já si třeba užívám to, jak se mnou hraje paní profesorka Magdaléna Těšíková Hrudová, má skvělá klavírní doprovazečka. Neskutečně mě baví s ní něco tvořit a je veliká radost s ní pracovat. Mluvím ale spíše o jejím výkonu, to je tedy něco jiného. Svůj výstup si zejména na soutěžích vždycky užít zkrátka nedokážu. Ale možná také proto, že nejsem vyloženě soutěžní typ. Kdoví… Nejdůležitější podle mě je, aby si výkon, který předvedete, užili diváci.

Ve druhém kole jste představil píseň Smrt a dívka od Franze Schuberta a árii Bartola z Rossiniho opery Lazebník sevillský. Mluvíte o větší trémě. Čemu ji připisujete? Možná vám i dopomohla k úspěchu, protože jste zabodoval…
Celý program, který jsem si na soutěž připravil, je mému srdci blízký, ať už je to Schubert, Rossini, Dvořák či Händel. Možná tím, že byl poměrně náročný, jsem byl tak nervózní, aby vše vyšlo. Záleželo mi hlavně na kontrastech první a druhé skladby v obou kolech. Dalo to práci každé dílo něčím odlišit a zároveň vše kvalitně zazpívat, když je každá ze skladeb jiného ražení a pro hlas jinak napsaná. To je to, co pak způsobuje tu nervozitu a obavu, aby můj soutěžní pokus, který je jeden, vyšel co nejlépe a abych právě do něj vložil všechno.
Konkrétní ztvárnění jednotlivých skladeb jste zajisté konzultoval se svými pedagogy. Kdo vám pomohl a nasměroval vás ke správnému pojetí?
Hodně dlouho jsem některé skladby studoval sám. Objevoval jsem jejich zvláštnosti a poslouchal různé vynikající interpretace. Miluju klasickou hudbu a operu, obdivuju své oblíbené pěvce. Přináší mi obrovskou radost a inspiraci, hudba je můj největší koníček. V momentě, kdy už mám nějakou představu, pracujeme s panem profesorem Němcem v hodinách. Velmi mi po technické stránce pomáhá, jsme na stejné vlně.
Rozumíte si s panem profesorem Němcem i po lidské stránce?
Moc. A máme k sobě názorově velmi blízko i co se týče ideálů zpěvu. Ví, jak mi pomoct, abych ztvárnil píseň či árii takovým způsobem, jakým bych si přál a jaký by byl zároveň pro můj hlasový fond nejlepší. Současně chci moc poděkovat za pozvání na říjnovou mistrovskou lekci u Mariusze Kwiecieńa (nedávný rozhovor s ním čtěte ZDE), které jsem se mohl zúčastnit. Moc mi pomohla, předvedl jsem mu celý soutěžní program a následně jsme na něm pracovali. Bylo to velmi přínosné. Jako kdyby najednou mnohé věci zapadly do sebe, spojila se představa mého pana profesora z konzervatoře a některé mé představy ohledně interpretace a technické stránky zpěvu a už jsem zase věděl o něco lépe, jak na to. Stoprocentně to ovšem nebudu vědět asi nikdy. Některé věci musí přijít samy od sebe a spontánně.

Je skvělé, že nad vším samostatně přemýšlíte. Myslím, že se to zračí i na verdiktu poroty. Svůj zpěv konzultujete také s přední dramatickou sopranistkou Eliškou Weissovou. Proč jste si vybral právě tuto umělkyni?
S Eliškou nás pojí blízké přátelství a rozumíme si nejen po pěvecké stránce. Když mám jakýkoliv problém, obrátím se na ni a ona mi vždy pomůže. Dost jsem od ní odkoukal a odposlouchal, hodně mi toho vysvětlila a mockrát mi pomohla, když mi bylo něco nejasné. Máme podobný přístup ke kumštu a já ji neskutečně obdivuji za to, co vše dokázala a jak na sobě maká. Je mým vzorem a velkou oporou.
Když vás poslouchám, vidím, že opernímu umění věnujete obrovskou energii. Kde se ve vás bere to nakažlivé nadšení? Zbývá vám vůbec čas na jiné zájmy?
To sám nevím, kde se to ve mně bere… (smích) Se zpěvem jsem začal vlastně až na konzervatoři, do té doby jsem si zpíval jen tak pro radost. Ale cítil jsem uvnitř v sobě obrovskou touhu zpívat. Touhu, která chtěla ven. Vystoupil jsem ve čtrnácti letech jako host na recitálu pianisty Iva Kahánka a to bylo moje poslední klavírní vystoupení. Věděl jsem, že už to dál nedotáhnu, že to nikam nepovede a rád jsem tuto dráhu přenechal jiným. A když vidím, jak mám šikovné a talentované spolužáky klavíristy, vím, že jsem udělal dobře. Jak správně říkáte, opera pro mě znamená vše. Velmi rád poslouchám archivní operní nahrávky, učím se z nich, analyzuji techniku starých mistrů a snažím se ji uchopit a uplatnit. No a ve volném čase, kterého skutečně mnoho nemám, se rád věnuji četbě.

Jste renesanční muž. Vraťme se prosím na chvíli ještě k soutěži; trochu jsme odbočili… Získal jste titul laureáta jako jedna z největších operních nadějí této republiky! Jaký je to pocit?
Je to obrovská pocta a závazek. Diplom mi předávala paní Magdaléna Hajóssyová. Obdržel jsem její cenu a k tomu zvláštní cenu za interpretaci Biblické písně Antonína Dvořáka. Mám z toho obrovskou radost a nesmírně si toho vážím. Moc mě potěšilo i osobní setkání s Magdalénou Hajóssyovou, Evou Randovou, Peterem Dvorským a jejich krásná a motivující slova.
Tomu se říká setkání s živoucími legendami! Předpokládám, že jejich pochvalná slova musela chutnat! Co vám utkvělo?
Nejkrásnější bylo, když mi vyjádřili podporu a popřáli mi hodně štěstí a zdravý hlas do budoucna. Prý jim dělám radost. Setkat se a hovořit s královnou belcanta, wagnerovskou bohyní a jedním z nejlepších tenoristů 20. století a vyjádřit jim své uznání a obdiv bylo mimořádné a speciální. Jsem za to neskonale vděčný.

Foto: archiv Theodora Šimáčka, Facebook pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, Facebook / Vildung
Příspěvky od Milan Bátor
- Paganini violoncella? Johannes Moser v Opavě dravě, brilantně a duchaplně
- Janáčkova filharmonie s venezuelským trumpetistou předvedla to nejlepší ze svého umění
- Dvojalbum s písněmi skladatelky Slávy Vorlové je objevnou sondou do minulosti
- Z hlubin dávnověku se souborem Cappella Mariana
- Houslová Kocianka bude bez předsedy a patrona Pavla Šporcla
Více z této rubriky
- Naďa Šormová: Stát nohama na zemi
- Kateřina Kněžíková: Zpívat Krále Davida je radost, divadlo mě teď tolik netěší
- Studenti v pohotovosti v předjímce Třeboňských nocturen
- Miroslav Srnka: Umění má sílu zostřit naše vnímání
- Janáček by měl radost. Festivalové pódium patřilo mladým
- Červnová varhanní hudba u sv. Jakuba
- Martin Prokeš: Jak mluvit s publikem napříč generacemi? Cestou je pestrost
- Bratři Jussenovi: Hrajeme zpaměti. Umění totiž bereme vážně
- Kühnův dětský sbor zakončí sezónu
- Třináctiletá klavíristka Magdalena Kovářová zahraje v Nelahozevsi