„Pro Pražské jaro připravil Ton Koopman tři Bachovy kantáty, každou hodně jinou. Provedl je poučeně a životně, přes svůj věk energicky, i když ve výraze střídměji.“

„Kantáta Herr Jesu Christ, wahr’ Mensch und Gott zanechala výrazný dojem přemýšlivým nábojem a jímavou sopránovou árií, která je středobodem díla.“

„Gratulační kantátu oživil slavnostní pochod, znějící nejprve za scénou a pak plynule doprovázející obřadný příchod sboru a hráčů na pódium.“

Koncert Amsterdamského barokního orchestru a jeho sboru na Pražském jaru obsahoval tři Bachovy kantáty. Jednu vánoční, jednu téměř postní a jednu světskou – gratulační. Krásně rozvrstvená dramaturgie. K tomu Ton Koopman, který za programem stál a vedl ho – legenda. Úplně stoprocentní a strhující dojem hosté nicméně nezanechali. Ale i tak šlo v Rudolfinu první červnovou neděli večer o krásný koncert.

Prezentovat Nizozemce Tona Koopmana jako osobnost, která je spojena s kantátami Johanna Sebastiana Bacha víc než kdokoli jiný na světě, je od Pražského jara trochu nadnesené. Ano, s Amsterdamským barokním orchestrem a sborem natočil v letech 1995 až 2005 na 67 alb všechny. Mezi těmi, kdo se staré hudbě věnují v parametrech historicky poučené interpretace, je letos osmdesátiletý varhaník a dirigent legendou. Všechny Bachovy kantáty, i když bez použití dobových nástrojů, jako první dirigent nicméně natočil s Bach-Collegiem Stuttgart a sborem Gächinger Kantorei už dávno před ním, mezi roky 1970 a 1985, Helmuth Rilling. Loni devadesátiletý hudebník s autentickým celoživotním zázemím v luterské církvi byl ve své době nazýván v nadsázce „bachovský papež“. Pro Bachův jubilejní rok 2000 se pod jeho uměleckým vedením objevila dokonce kompletní nahrávka celého Bachova díla na 172 CD. A s Bachovými kantátami se popasoval i John Eliot Gardiner se svými tělesy – sborem Monteverdi Choir a orchestrem English Baroque Soloists. Jejich živě natočený „Bach Cantatas Complet Box“ tvoří 56 CD.

Ton Koopman je ovšem nezpochybnitelnou autoritou. Starou hudbu interpretuje s hlubokým odborným a historickým vhledem a s neméně hlubokým emocionálním zázemím. A vedle kantát má ve své diskografii i komplet varhanních děl Johanna Sebastiana a k tomu i kompletní varhanní a kantátové dílo Dietricha Buxtehudeho.

Co připravil pro Pražské jaro? Tři Bachovy kantáty, každou hodně jinou. Radostnou vánoční kantáta Unser Mund sei voll Lachens BWV 110 (Naše ústa nechť jsou plna úsměvů) uvedenou v Lipsku poprvé na Hod boží roku 1725, dále kantátu ze stejného roku Herr Jesu Christ, wahr’ Mensch und Gott BWV 127 (Ježíš Kristus, člověk a Bůh) určenou v luteránském liturgickém roku na poslední neděli před velikonoční postní dobou a po přestávce světskou kantátu Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten BWV 207 (Vzhůru zní tóny radostných trubek) určenou ve 30. letech 18. století k oslavě jmenin saského kurfiřta Friedricha Augusta II. Provedl je se svými soubory poučeně a životně, přes svůj věk energicky, i když ve výraze střídměji.

První polovina koncertu se dvěma duchovními kantátami představila Bacha jako autora chrámové hudby určené pro evangelické bohoslužby ve dvojím světle – jako hudebníka schopného vyjádřit radostné emoce patřící ke křesťanskému prožívání vánočních svátků, připomínajících narození Vykupitele, i jako hudebníka upřímně se vžívajícího do kontemplativního zbožného rozpoložení směřujícího už k vážnému prožívání Velikonoc jako nejdůležitějších křesťanských svátků, připomínajících oběť Spasitele určenou každému člověku. V obou případech jako hudebníka teologicky orientovaného, se samozřejmostí věřícího, ale souběžně s tím samozřejmě i skvěle technicky vybaveného a hudebně nekonečně nápaditého.

Kantáta Unser Mund sei voll Lachens, začínající hlaholem tří klarin, měla pěkné rozvrstvení dynamiky, i s častými náhlými kontrasty, zajímavé členění na tutti pasáže, v recitativech s protějškem tichého continua, ve kterém jinak vstoje dirigující Koopman usedal ke svému pozitivu. Závěrečný chorál je netypicky krátký… Kantáta Herr Jesu Christ, wahr’ Mensch und Gott s dlouhým klidným sborovým úvodem zanechala výrazný dojem přemýšlivým nábojem, přítomným až do samého konce, a jímavou sopránovou árií, která je středobodem díla – a také tak vyzněla… Gratulační kantátu Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten oživil Koopman slavnostním pochodem, znějícím nejprve za scénou a pak plynule doprovázejícím obřadný příchod sboru, hráčů na dechové nástroje a tympánisty s bubnem na pódium. Poté se střídají recitativy, hybnější árie a rozverný duet; kantátu, mající v sobě stylově o hodně víc z italské hudby, než vykazují Bachovy chrámové skladby, uzavírá shrnutí jejího holdovacího poselství v podání sól – alegorických postav – a sboru.

Sopranistka Ilse Eerens vokální zvuk po celý večer korunovala, kontratenorista Maarten Engeltjes byl v podstatě bezchybný, tenorista Tilman Lichdi měl malé výkyvy, ale Klaus Mertens, zasloužilý matador světa staré hudby, už celých sta procent nedosáhl… Po celý večer se v orchestru tvořeném dvěma tucty muzikantů skvěle uplatňovali hobojisté i hráčky na flétny, střídající flétny dřevěné příčné a zobcové. Nenápadně dokonalý byl gambista. A tři hráči na klariny obsáhli kultivovaným způsobem dominující slavnostní forte i měkká podbarvující piana.

Hovořit o třiadevadesátiprocentním dojmu, tedy ne o stoprocentním nadšení, je nadsázka, ale je v ní reálně obsažen posluchačský zážitek, ve kterém chybějí parametry „strhující“ – ty, které jindy dávají ochotně zapomenout drobným nedostatkům. V případě tohoto koncertu zůstávají v paměti vedle kompozičně i interpretačně krásných míst také detaily: pár nahodilých nedokonalostí v technice a nepodařeností v intonaci u sólistů, místy matnější dojem ze sedmnáctičlenného sboru a celkově jakoby chybějící absolutně elektrizující napětí, kterého je ovšem bez debaty potřeba v každém okamžiku… Avšak určitě víc než devadesát procent bylo krásných a podařených. Po doznění světské kantáty – a zejména po zopakování její poslední, mimořádně pozitivní a chytlavé části jako přídavku, jak se to dělává s hity v muzikálech – se dokonce nejevilo zcela nemožným nějaké to procento k dosavadním třiadevadesáti ještě přidat…

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp