„Tůmova hudba, pohybující se na pomezí barokního a galantního slohu, působila velmi vstřícně.“

„Moteto poskytlo Andreasu Schollovi jako jedinému sólistovi prostor pro lahodné kantilény.“

„Koncert přinesl hudbu vědomě střízlivou, přehnaně nevystupňovanou, ale příjemně jemnou.“

Šest děl Františka Ignáce Tůmy bylo ve středu na festivalu Pražské jaro v monotematickém koncertním programu souboru Czech Ensemble Baroque a kontratenoristy Andrease Scholla intenzivní porcí vídeňské duchovní hudby. Čech Tůma tam byl v polovině osmnáctého století důležitým autorem. Jeho tvorba vyzněla v nastudování dirigenta Romana Válka jako velmi invenční a neokázalá.

V Rudolfinu zazněla poslední květnový večer od Františka Ignáce Tůmy tři moteta, jedna spíše hravá instrumentální sinfonia, Te Deum a žalm Dixit Dominus. Německý kontratenorista Andreas Scholl, který v několika posledních letech navázal se souborem Czech Ensemble Baroque úzké umělecké přátelství, byl hlavním sólistou. Během koncertu se k němu na kratší vstupy ze sboru velmi dobře přidávali Romana Kružíková, Pavla Radostová, Ondřej Holub a Jiří Miroslav Procházka. Na pódiu bylo jen o něco víc než tucet instrumentalistů a šestnáct sboristů.

Tůmova hudba, pohybující se na pomezí barokního a galantního slohu, působila velmi vstřícně. Historicky poučený přístup, odrážející se ve zvuku dobových nástrojů, v tempech i ve frázování a výrazu, jí dodával přes svižnost a místy i jemnou dravost celkově velmi střídmé, neagresivní vyznění. Takový byl i vklad hlavního sólisty. A obdobně tak vyzníval i zpěv sboru připraveného Terezou Válkovou, skromně se při koncertě zapojující do jeho řad.

František Ignác Tůma působil v kapele vdovy po císaři Karlu VI., v podmínkách, které byly za vlády Marie Terezie z více důvodů skromnější než v dřívějších časech. Neměl k dispozici ani početný ansámbl, ani italské kastráty, ani chrámový prostor velikosti katedrály. Psal pro zámeckou kapli v Hetzendorfu, pro mužské a chlapecké hlasy a několik instrumentalistů. A přesně tak zachytil koncert jeho tvorbu – jako komorně znějící, soustředěnou na detail, úspornou ve stopážích.

Te Deum, Tebe Bože chválíme, první položka programu, vzniklo ovšem pro jiného objednavatele, pro cisterciácký klášter ve Wilheringu. Však také exponuje v efektnější úloze žesťové nástroje. Začíná sborovým zvoláním bezprostředně navazujícím na výrazný tympánový vstup, ale dobírá se i jemnějších výrazových odstínů, sólových pasáží a nedlouhých recitativních ploch.

Celkem tři moteta z Tůmova odkazu představila postupně hudbu intimnější. Mottetum de tempore poskytlo Andreasu Schollovi jako jedinému sólistovi prostor pro lahodné kantilény, ve kterých se jeho hlas teprve plně vyloupl z předchozího podřízení dalším sólům. Motteto de S. Joanne Baptista, oslavující Jan Křtitele, zapojuje i sbor a žestě a končí působivým, i když stručným sborovým Alleluja. Motetto per ogni tempo vyniklo pomalu plynoucí, procítěnou, mírně naléhavou a krásně zdobenou árií Quam magnificata (Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé…).

Neméně slavnostní jako Te Deum je i Tůmova kantáta Dixit Dominus (Výrok Hospodinův mému pánu), končící slovy „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Do zvuku klarin vstupuje na samém začátku neotřele sólista, později se přidává sbor… Skladba byla po interpretační stránce jemně vystínována. Přinesla nádherně měkce zahrané pasáže dvou trombonů, kontratenoristovo sólo doprovázené pouhým continuem s krásně zřetelně melodizovanou linkou varhanního pozitivu, nabídla působivé dynamické kontrasty a v závěru malou fugu a opět zvuk klarin a tympánů. I zde tedy hudbu vědomě střízlivou, přehnaně nevystupňovanou, ale příjemně jemnou.

Roman a Tereza Válkovi se svým barokním orchestrem a sborem mají zajímavou diskografii, mimo jiné s hudbou od Františka Ignáce Tůmy, Franze Xavera Richtera a Antonína Jana Nepomuka Brossmanna, ale také od Lullyho, Händela či Myslivečka. Výborně fungují na Moravě – pořádají koncertní cyklus Bacha na Mozarta! v brněnském Besedním domě, jsou dlouhé roky rezidenčním operním a oratorním tělesem na Hudebním festivalu Znojmo a mimo jiné už rovných dvacet let stojí také za Letní školou barokní hudby v Holešově. Konečně se na ně dostalo i v programu Pražského jara.

******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý