KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vilém Vlček: Schumann je pro mě ohromně náročný z hlediska dýchání english

„Schumannova hudba je tak mnohoznačná; člověk se s ní může velmi dobře identifikovat.“

„Výzva je zprostředkovat hudbu tak, aby ji pochopili i lidé, kteří ji uslyší poprvé.“

„Na svém prvním koncertě jsem hrál Miniaturu od Martinů.“

Koncem dubna se portál KlasikaPlus.cz spojil s výborným a obdivuhodně rychle zrajícím violoncellistou Vilémem Vlčkem, kterého právě čeká vystoupení na festivalu Pražské jaro. Rozhovor se týkal zvoleného repertoáru a plánované nahrávky kompletního díla Bohuslava Martinů pro violoncello a klavír. V odpovědích umělec zodpovědně váží každé slovo, jeho myšlenky jsou svěží a plné ideálů.

Rozhovor uskutečňujeme online formou, protože nejsi v Praze. Kde se právě nacházíš?

Teď jsem doma, v Basileji.

Myslel jsem, že už tam máš pomalu končit. Není to tak?

Zatím jsem dokončil první magisterské studium, teď dělám druhé. Nedávno jsem začal, takže mám před sebou ještě rok a půl. Ale jak se znám, ani tím má studia končit nebudou.

Viděl jsem, že v Berlíně teď vyučuješ jako asistent na Universität der Künste. Jak to tam vypadá?

Jezdím tam v průměru jednou za měsíc na dva až tři dny a od rána do večera učím. Ale celkově to je hodně flexibilní, snažíme se to co nejlépe koordinovat s panem profesorem, aby studenti měli hodiny co nejpravidelněji. Takže třeba na začátku května tam budu dvakrát na několik dní a potom asi měsíc a půl vůbec.

Pojďme se přesunout k tvému pražskojarnímu recitálu. Pojí vás s klavíristou Denisem Linnikem něco hlubšího, když už spolu hrajete delší dobu?

Je to jeden z těch lidí, díky kterým průběžně reviduji a mnohdy přehodnocuji své hudební názory. Má velmi vyvinutou schopnost vidět skrze text a vnímat spojitosti, které na první pohled nejsou zřejmé, ale přitom jsou důležité pro pochopení struktury skladby. A stejně důležité pro mě je, že naše společná hra mi neumožňuje přepnout do „autopilota“. Denis je velmi spontánní a zároveň dokáže všechny své okamžité hudební nápady vždycky velmi čitelně a jasně zahrát. Na pódiu se tak mohu velmi snadno rozhodnout, jestli půjdu s ním anebo naopak proti němu.

Jak jste pro koncert vybírali repertoár?

Konzultovali jsme to s panem Třeštíkem (pozn. red.: dramaturgem festivalu) a ten nám dal velmi volnou ruku. Výsledkem je program, co tvoří zajímavý a intenzivní celek a který jsem si už dlouho chtěl zahrát. Tři ze čtyř skladeb jsou pro mě nové a moc mě těší je objevovat.

Brittenovu sonátu jsem ještě nikdy neslyšel. Jak bys mě/nás na ní nalákal? 

Je to hudba náročná, temná, originální a nesmírně obohacující. Na její vznik měl nepochybně velký vliv Mstislav Rostropovič. Nejsem žádný expert na Brittena, ale myslím si, že je to jedna ze skladeb, podobně jako třeba Peter Grimes, kde skladatel dává nahlédnout, co se děje v něm samotném. V Česku je tato skladba zatím poměrně málo hraná, ale v zahraničí se z ní už pomalu stává standardní součást cellového repertoáru.

A ta skladba, kterou neumím vyslovit?

Efeu! To je skladba od Thomase Demengy, violoncellisty a skladatele, který zároveň učí u nás na škole v Basileji. Napsal ji pro soutěž Emanuela Feuermanna v roce 2010. Slovo Efeu zde nese dva významy, v němčině znamená břečťan, ale je to i zkratka jména Emanuel Feuermann. Sám skladatel říká, že se odkazoval víc na Feuermanna, jednoho z naprosto zásadních cellistů první poloviny 20. století. Zemřel v necelých čtyřiceti letech, tedy hodně mladý, a s odkazem na to je ve skladbě citován i Bachův chorál Alle Menschen Müssen Sterben. Zároveň se ale nedokážu zbavit představy břečťanu. Efeu je jedna z těch skladeb, při jejímž poslechu mi před očima vyvstává neuvěřitelně konkrétní programní příběh. Nestává se mi často, abych vnímal jasnou strukturu příběhu skladby, ale tady mám v hlavě úplný minifilm. 

Pokud jde o toho Schumanna, na stránkách festivalu se píše, že Fantazijní kusy tě vždycky fascinovaly pro jejich zdánlivou neuchopitelnost. Proto by mě zajímalo, co se ti při hře těchto skladeb honí hlavou? Necháváš se ovládnout chaosem, excentričností, nebo se naopak snažíš nějak racionalizovat, rozlousknout hudební jazyk, aby byl snáze pochopitelný?

Protože je Schumannova hudba tak mnohoznačná, člověk se s ní může velmi dobře identifikovat. Promlouvá v náznacích a fragmentech a jen málokdy nabere jasnou formu. To je pro mě neuvěřitelně atraktivní, ale zároveň i frustrující. Například v prvním kusu cítím něco, co se týká nás všech: máme potřebu vyjádřit, co cítíme, zažíváme a chceme být vyslyšeni. Jenomže nevíme, jak to vyjádřit, sdělit, a proto nikdo není schopný nás doopravdy slyšet, plně pochopit. Celý kus je prodchnutý tímto úsilím. Ale to už asi zní hodně ezotericky…

Ne, to je zajímavé! Princip tajemství a nejednoznačnosti je přece nesmírně důležitý. Ale není pro interpreta nepohodlný? A je vůbec žádoucí, aby se interpret cítil pohodlně?

Ne, já myslím, že pohodlí je na pódiu dost nebezpečná věc! Jakmile člověk zpohodlní, měl by si buď měl dát menší pauzu od koncertů, nebo změnit repertoár. Každopádně pro mě osobně je Schumann ohromně náročný z hlediska dýchání. Úplně prakticky – pro mě je velká výzva udržet kontrolu nad svým dechem a neuvádět se do stavu hyperventilace. Ta hudba je velmi motivická, fragmentovaná a jako hráči máme často různá gesta asociovaná právě s dýcháním, takže v praxi potom hrozí nebezpečí, že člověk bude dýchat mělce a nepravidelně. Důsledkem pak je ztráta kontroly a přehnaný pocit stresu. Kdybych se nechal hudbou plně ovládnout i fyzicky, paradoxně by ji to začalo blokovat.

Tento střet se mi u tebe líbí. Snažíš být praktikem, pojmenuješ si, jak věci fungují, ale zároveň nechceš, aby ti u toho hraní bylo pohodlně. Pokud jde o tu hyperventilaci, v té je i nějaká míra výrazovosti – co je hyper, to není pasivní. Dovedu si představit, že člověk naopak může mít i obavu, aby to v sobě úplně nepotlačil.

Z mého pohledu je potřeba najít zlatý střed. Příliš intenzivní prožívání začne blokovat fyzické expresivní prostředky. Ideální stav je být plně ponořen v hudbě, ale zároveň si zachovat volnost maximálně efektivně zprostředkovávat hudební sdělení. Alespoň tak si to představuju; nikdy jsem se do toho stavu zatím nedostal, ale nevzdávám to.

Které Schumannovy skladby ještě patří mezi tvoje oblíbené?

Dichterliebe, Märchenbilder. A pak Kreisleriana. Nevím, jestli ji miluju, ale je fascinující.

Na programu máš ještě Janáčkovu Pohádku. To je ta skladba, kterou už jsi hrával dřív?

Ne, Schumanna jsem hrál dřív. Pohádka je pro mě také nová. Když vyjdeme z toho, že hudba je jazyk, forma komunikace, že sděluje a popisuje různé lidské stavy, je to už jenom krok od něčeho inherentně verbálního. Speciálně u Janáčka, který je známý tím, jak pracoval s dikcí a melodikou jazyka. Mě osobně ohromně baví hledat způsoby, aby hudba skutečně mluvila, překročit hranice abstrakce. Navíc konkrétně u Pohádky je krásné si uvědomit, že pohádky jsou typicky útvarem pro děti. Když dítě nebude rozumět tomu, co se děje, tak o děj ztratí zájem. Z mého pohledu jde o dobrý trénink právě v jasnosti komunikace. Je to nedosažitelný ideál, ale snažit se jej dosáhnout je velká zábava.

Když už se bavíme o repertoáru, někde jsi zmínil, že tě čeká nahrávání sólového CD. Je to stále ještě v pohybu?

Ano. Je to velký projekt, který mě nyní velmi zaměstnává. Bude to pro Supraphon, a sice dvě CD kompletního díla Bohuslava Martinů pro violoncello a klavír. 

Opět s Denisem Linnikem?

Ano. Natáčet máme v prosinci a únoru a bude toho hodně – sonáty, variace a skoro třicet menších skladeb. 

Vznikl ten projekt skrz tvoje vítězství na soutěži Rahn Musikpreis s prvním violoncellovým koncertem Martinů?

V tomto projektu se slévá celá řada menších i větších pramínků. Svoji roli zde hraje v neposlední řadě i lokace – jsem Čech, který žije v Basileji. A samozřejmě jako snad každý další Čech hraju Martinů od dětství. V mém případě to platí doslova – na svém prvním koncertě, který si jasně pamatuji, jsem hrál Miniaturu od Martinů. To jsem byl ještě v „přípravce“.

A které ze skladeb, co plánujete natáčet, už máš na repertoáru?

Je toho hodně. Sonáty, variace, pár arabesek, několik pastorel… Nikdy jsem nehrál žádná nokturna, ariettu jsem také nehrál. Výzva je, zprostředkovat tu hudbu tak, aby ji pochopili i lidé, kteří ji uslyší poprvé. Teď jsem v procesu hledání a doufám, že se mi podaří nalézt interpretaci, která bude přístupná, ale ne banální, a za kterou se budu ochotný postavit.

U těch Miniatur ale koneckonců může být prostor na nějaký prvek zábavy. Kromě toho, když si zrovna nevíš rady s jednou, můžeš zatím sáhnout po druhé nebo třetí…

Souhlasím. Ale zůstává otázka, jak ta CD strukturovat, aby fungovala na poslech jako celek. Hudební jazyk Bohuslava Martinů je ve vší své originalitě často poměrně hutný, a tak hrozí, že se posluchač zasekne někde u třetí pastorely ze šesti, protože už toho na něj bude moc.

Foto: Tomáš Rasl, Piotr Markowski, ArtDialog festival, archiv Klasiky+

Zbyněk Pilbauer

Zbyněk Pilbauer

Klavírista, učitel

Narodil se v Habřince, ale od dětství žije v Praze. Studoval hru na klavír na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy ve třídě Hany Dvořákové a následně u Martina Kasíka na Hudební a taneční fakultě AMU, kde studoval i hudební kritiku. V rámci programu Erasmus+ měl možnost strávit jeden semestr na Royal Birmingham Conservatoire a mimo školu si rozšířil znalosti na mistrovských kurzech u špičkových umělců (např. Lilya Zilberstein, Grigorij Gruzman, Saleem Ashkar). V současné době u Martina Kasíka pokračuje v doktorském studiu na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ve volném čase nejraději čte literaturu všeho druhu od odborné po poezii, dále se zabývá třeba správou YouTube kanálu Slavic Spoon se zaměřením na českou klavírní literaturu. Pod stejným uživatelským jménem také přispívá do Petrucciho hudební knihovny skeny not české literatury od Myslivečka po Schulhoffa. Nejdražší mu je hudba Franze Schuberta a Josefa Suka.



Příspěvky od Zbyněk Pilbauer



Více z této rubriky