„Hurník chce lidem pomoci, chce, aby se osmělili… a aby měli z poslechu hudby víc. Co nejvíc.“

„Z jeho textu probleskuje výzva: Proč to nezkusit? A proč to nezkusit klidně i trochu dřív…“

„Stačí načíst QR kódy – a hudba se, alespoň v mobilu, rozezní.“

Lukáš Hurník nezahálí a nezahálel. Hudbu komponuje, hudbu poslouchá a komentuje, hudbu diriguje a vysílá ji v rozhlase, o hudbě píše a mluví, učí o ní na univerzitě třetího věku… O hudbě přemýšlí jako autor, jako interpret i jako posluchač… A výsledky svých úvah a uměleckých i posluchačských zkušeností – a také výsledky dlouholetých vzdělávacích a publicistických aktivit – soustředil teď do knížky. Nezapře v ní pedagoga. Nezapře v ní intelektuála. Ani znalce a glosátora. Nazval ji Klasická hudba zvenčí i zevnitř.

V Československém a později Českém rozhlase byl Lukáš Hurník pracovně i lidsky dlouhé roky nablízku Otomaru Kvěchovi, skladateli, který už není mezi námi. Ota, jak se mu říkalo, stačil vtělit své vědomosti o skládání a hudební teorii, své zkušenosti středoškolského i vysokoškolského specializovaného učitele i své osobní názory na kompoziční práci, na proměny vkusu a na uměleckou etiku do obsáhlé knihy Základy klasické hudební kompozice. Systematicky a detailně v ní probírá vše, co s ustrojením a tvořením hudby souvisí, a v odlišně pojatých intermezzech se zamýšlí nad praktickými aspekty komponování a hudebního umění.

Knížka Klasická hudba zvenčí i zevnitř Lukáše Hurníka je od začátku do konce jiná. Neobrací se ke skladatelům, k hudebním profesionálům, ale k laikům, k „Liebhaberům“ – milovníkům a nadšencům, a to k těm již chyceným do tenat hudby, i k těm potenciálním. Hurníkově knížce jde o to, aby srozumitelně zachytila a vyložila „logiku hudebního jazyka a mechanismy, které mění melodie, rytmy a hudební barvy na lidské emoce“, slovy vydavatele, jímž je nakladatelství Grada. Lukáš Hurník lidem chce pomoci, chce, aby se osmělili… a aby měli z poslechu hudby víc. Co nejvíc.

„Orientační běh skrz hudební džungli.“ To je jeden ze šmrncovních slovních obratů, jimiž se popularizační publikace hemží. Autorovi se daří o klasice hovořit civilně, ve výstižných obrazech, zábavně a pobaveně. Jasně dává najevo, že je „uvnitř“, ale nenásilně se snaží dát najevo, že tam není s nějakými „kravaťáckými“ snoby – a že je možné vejít. Nezastírá, že sám kdysi holdoval rocku. Připouští, že mladší lidé, kteří zakládají rodiny, možná nejsou pro klasiku tou nejmasovější cílovou skupinou, ale ví, že mnozí později, ve zralém věku, cestu ke klasice najdou. A z jeho textu probleskuje výzva: Proč to nezkusit? A proč to nezkusit klidně i trochu dřív…

Pár postřehů Lukáše Hurníka, který hudbu miluje, ale možná tak trochu s trochou cynismu někoho, kdo je „uvnitř“, ale vědomě současně i „venku“: „Dirigent neřídí jen orchestr, ale i publikum.“ – „Hudba umí překonat i zákony optiky: dává nám možnost jediným pohledem sledovat současně dvě strany téže mince.“ – „Homofonie vyžaduje soustředění na hlavní hudební myšlenku, polyfonie naopak rozdělení pozornosti. Není to ovšem tak choulostivé, jako vystřídat během oběda svíčkovou a šuej-ču-žou.“ – „Přisuzovat hudbě nehudební obsah je ošidná věc. Potřebnější je vědět třeba to, že Honeggerův Pacific je napsán ve formě chorální předehry. Taková informace je pro připraveného posluchače cennější než to, kolik měl Pacific 231 hnaných náprav.“

Hurníkova knížka není jen o bonmotech. Řeší i hlubší témata, ale neustále s lehkým odstupem. „Myslím, že hudba není jen jedna. Bylo by na světě smutněji, kdyby byla. Ale ať už je jedna, nebo dvě, hlavní je, že nám to není jedno.“

Vnímat umělecké dílo je dřina, nechává se někde v textu slyšet autor. Porovnává ji s filmem, knihou. Hudba je těžší, mimo jiné proto, že nám tak strašně moc utíká pod prsty v čase. Lukáš Hurník proto nezastírá, že klasická hudba není napoprvé pro každého. Usiluje ale o to, ukázat cesty, jak se jí dostat s určitými znalostmi pod kůži. A doufá, že z jeho textu vyplyne, že by se to mělo zkoušet.

Malinko jen možná nerozvíjí myšlenku, že by to zas taková dřina být nemusela. Co třeba zkusit jen se pootevřít a nechat hudbu prostě působit… I bez úvah nad tím, jak je udělána. Ať pracuje sama. Prostě intuice, emoce… Ale to by zase byla už „jiná opera“…

Klasická hudba zvenčí i zevnitř. Víc je v knize toho „zevnitř“. Melodie, téma, hudební formy, žánry… Jak poslouchat klasicismus, Partitura řádek po řádku, Co interpreti smějí a co ne, Co s námi dělá hudba… Tón, harmonie, barva… Pěkně seřazeno, s pomocí postřehů a bonmotů nenápadně systematizováno. Ale je tam vlastně i to „zvenku“. Odkazy na konkrétní skladby, které se dají poslechnout. Stačí načíst QR kódy – a hudba se, alespoň v mobilu, rozezní. Doba jde nezadržitelně kupředu. Zdalipak si tohle dovedli představit pánové Medek a Holzknecht, jejichž dávné poválečné setkání v Rudolfinu – s meditací na téma „co s tím“, totiž s šedivými hlavami, rozuměj převažujícími staršími lidmi v publiku – výklad otvírá…?

Tak už jen poslední citát z vtipné, chytré, netlusté, ale přece obsažné knížky: „Kulturní lidé tvoří jen statisticky zanedbatelnou část společnosti, a přesto rozhodujícím způsobem ovlivňují atmosféru, která v ní panuje. Jsou homeopatickou kuličkou uvnitř nemocného těla, hrabalovskou ´perličkou na dně´.“ – Kdyby byl Lukáš Hurník farářem, přidal by asi i biblický obraz o nemnohých Ježíšových následovnících, křesťanech, kteří mají být „solí země“. Farář není. Jelikož je ale gurmán, tak možná překvapí, že nepoužil alespoň přirovnání ke špetce soli v jídle. Přesně k tolika lidem se totiž obrací. Ale možná, že malinko přisolí i některé další. Řekl bych, že si to přeje a že s tím i trochu počítá. Právě proto zvolil styl, který zvolil.

Styl, který mimochodem občas neotřelým způsobem výkopu, navazováním nitě, argumentací i lapidárně nalezenou šikovně nečekanou moudrou pointou v něčem připomíná způsob psaní glos a povídek jeho otce Ilji Hurníka, letos na podzim stoletého, ale od září 2013, tedy už devět let, od nás vzdáleného. Měl by ze syna určitě radost.

————-

Lukáši Hurníkovi (1967), od roku 2017 šéfredaktorovi stanic ČRo D-dur a ČRo Jazz, dříve po dobu patnácti let šéfredaktorovi stanice Vltava, udělil René Zavoral Cenu generálního ředitele Českého rozhlasu za rok 2021. Digitální stanici D-dur vymyslel Hurník v roce 2005, stanici Jazz o pět let později, obě tehdy ještě z Vltavy. Na D-dur v poslední době vytvořil pořad a interaktivní web Klasika na dosah, určené pro „ty, kteří milují klasiku, ale ještě o tom nevědí…“ – Lukáš Hurník je absolventem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, spoluautorem učebnic hudební výchovy pro základní a střední školy, skladatelem, sbormistrem a celoživotním popularizátorem hudby. V rozhlase pracuje od roku 1991. „Té ceny si vážím. Vždycky jsem měl na starosti takové ty ´jiné stanice´, jejichž smysl se špatně měří poslechovostí či počtem kliků. Takže každé takové uznání naznačuje, že i nezměřitelné věci mají v tomto světě svou hodnotu.“

Foto: České sbory, Fb Filharmonie Hradec Králové, Fb L. Hurníka, Wikipedia