„Pokud autor známé postavy, hudební umělce, nasvěcuje z trochu jiné strany, než jak jsme zvyklí je vnímat, činí tak bez snahy bulvarizovat, skandalizovat, šokovat.“

„Určité období ve svém životopise, kam patří třeba i členství v NSDAP, zamlčovaly i zapíraly takové hvězdy jako dirigent Karajan nebo sopranistka Schwarzkopfová. A v podstatě odpudivě se zachoval Carl Orff.“

„Sdělují se naléhavé a vážné věci, nejde o historky, ale o historii a o lidské osudy v ní, o detaily a souvislosti, náhody i nevyhnutelné zákonitosti, o paradoxy dějin.“

Richard Strauss na sjezdu členů Říšské hudební komory v Berlíně, 1934

Tucet příběhů, dvanáct netuctových lidských osudů. Čtyři hodiny, po které lze, nejlépe na pokračování, poslouchat audioknihu Roberta Rytiny Andělé s vlčím cejchem, je intelektuálním i uměleckým zážitkem. Podtitul Slavní hudebníci ve stínu hákového kříže napovídá mnohé. Možnost ponořit se do fabulovaného vyprávění i do přehledně interpretovaných faktů však přináší ještě víc než očekávané zajímavosti z historie. Opakovaně zaznívá úvaha týkající se svědomí a jeho posuzování, míry provinění či selhání i milosrdnosti času.

Témata, nacházená autory a médii v dějích kolem Třetí říše, nacismu, druhé světové války a Hitlera, mohou být vnímána jako trochu konjukturální: tím, jak se dotýkají kontroverzních dějinných okamžiků, zločinů a zrůdností, zbraní a bitev i nevyjasněných událostí a nenalezených pokladů, vzbuzují zájem publika naprosto spolehlivě. Na druhou stranu, připomínat si, že se takové věci už nesmějí opakovat, je potřebné… „Hudebníci ve stínu hákového kříže“ jsou tématem z hlediska peripetií a výsledků druhé světové války marginálním, ale jako cesta ke zlidštění obrazu legendárních umělců a jako prostředek k důležitému zamyšlení mají mnohem větší závažnost a důležitost, jsou prototypem podnětů pro intelektuální debatu i pro zpytování vlastního svědomí.

Robert Rytina k tématu národního socialismu a jeho propisování do osudů veřejně působících umělců konjunkturálně nepřistupuje ani trochu. A vůbec nepřehání ani druhou stránku věci. To, že by z preventivních důvodů chtěl aktivovat historickou paměť, zmiňuje decentně až v samém závěru. Zcela poctivě předkládá fakta a oživuje je pravděpodobnými příběhy, vytváří svého druhu „hrané dokumenty“. A pokud známé postavy, hudební umělce, nasvěcuje z trochu jiné strany, než jak jsme zvyklí je vnímat, činí tak bez snahy bulvarizovat, skandalizovat, šokovat. Vypráví kultivovaně a věcně. Zájem o věc, ale hodnotný, ne pokleslý, vzbuzuje právě díky tomu. Stejně tak přispívá k prevenci: osvětluje, jak zlo prorůstá i do života obyčejných lidí a dokonce i kladných hrdinů. Naznačuje, že černobílé vidění lidských selhání nemá být jediným přístupem, že je potřeba historické okolnosti a chování lidí v nich posuzovat s rozmyslem. A pro naše svědomí nenápadně klade otázky typu „…a jak bychom se zachovali my…“?

Hitler a jeho suita na koncertě Berlínských filharmoniků pod taktovkou Willhelma Furtwanglera, 30. léta 20. století

Mezi „anděly s vlčím cejchem“ jsou předmětem vyprávění tak známí hudebníci, jako Carl Orff, Herbert von Karajan, Elisabeth Schwarzkopf, Kirsten Flagstad, Wilhelm Furtwängler nebo Richard Strauss. Jsou tu však i jména, která posluchač objevuje jako zapomenutá a neznámá: například sopranistka Fania Fénelon. Na příkladu Wielanda Wagnera je důkladně osvětlen vztah rodiny Wagnerů k Hitlerovi a Hitlerův k nim a v souvislosti s Hitlerovou oblibou operety Veselá vdova i to, jak se do tenat nacismu značně nedobrovolně dostal Franz Lehár; tato kapitola má vtipný název Vdovin nečekaný nápadník… Na příkladu Johanna Heinricha Hinkela si lze při poslechu audioknihy připomenout, jak fungovala nacistická propaganda a jakými cestami se formovala kulturní politika, na jiných příkladech je možné si uvědomit, že z těch, kdo se nějak zaprodali, se někteří báli, někteří byli naivní a jiní vypočítaví, i to, že po válce při denacifikaci mnozí lhali. Určité období ve svém životopise, kam patří třeba i členství v NSDAP, zamlčovaly i zapíraly takové hvězdy jako dirigent Karajan nebo sopranistka Schwarzkopfová. A v podstatě odpudivě se zachoval Carl Orff, který svou úlohu zcela překroutil ve vlastní prospěch tak dokonale, že mu zcela uvěřili.

Znamená to však, že bychom snad neměli poslouchat Karajanovy nahrávky nebo Orffovy kantáty, že bychom s vaničkou měli vylít i to pověstné dítě a zatratit například Orffovy zásluhy o systém hudební výchovy dětí? I takové otázky audiokniha bezděky klade. Odpovědi naznačuje smírné.

Přitel Carla Orffa Kurt Huber po zatčení gestapem, 1943

Hlavním hrdinou, možná spíše antihrdinou titulu, se de facto stává Richard Strauss. V první scéně debatuje s Goebbelsem, v posledním z dialogů dirigent Furtwängler a pěvkyně Flagstad hovoří o něm. Oba umělci uvažují po zkoušce v Londýně v roce 1950 den před premiérou jeho Čtyř posledních písní nad doživotně nesmazatelným cejchem, nad mírou spoluúčasti na zločinech nacistů, dané při zpětném pohledu třeba i jen „dýcháním v jejich blízkosti“, nad pozdním prohlédnutím… Robert Rytina nejslavnějšího žijícího skladatele Hitlerova Německa podrobuje detailnímu pohledu, který odhaluje, že za přijetím funkce prezidenta Říšské hudební komory, za vytvořením hymny pro berlínské olympijské hry a za veškerou službou režimu byla zcela jistě snaha, aby pomocí svého vlivu ochránil židovskou snachu a dvě vnoučata… Což se mu podařilo.

Audiokniha v případě dvanácti hudebníků pojmenovává „temné stíny jejich činů a rozhodnutí z doby nacistické vlády nad Evropou“. Hranice mezi hlavními viníky a spoluviníky je překvapivě tenká. Ti, kdo schvalovali, umožňovali, nebo i jen přihlíželi, byli přece spoluviníky… A nebo byli spíše oběťmi…?

Sopranistka Germaine Lubin a dirigent Herbert von Karajan v Paříži, 1941

Dvanáct zhruba dvacetiminutových kapitol – ve kterých skvěle vyfabulovaný výjev, často dialogický, čte jeden herec a faktografický výklad pak druhý herec – je zarámovaných slovním úvodem a hudebním dovětkem. Je to celé čtivé, respektive poslouchá se to velmi dobře; autor i oba hlasy, patřící Miroslavu Táborskému a Martinu Zahálkovi, vtahují až nemilosrdně dovnitř. Sdělují se naléhavé a vážné věci, nejde o historky, ale o historii a o lidské osudy v ní, o detaily a souvislosti, náhody i nevyhnutelné zákonitosti, o paradoxy dějin. Autor soustředil množství vstupního materiálu, který ovšem dokázal lidsky, neučebnicově, skutečně literárně převyprávět, a to mimořádně šikovně, s nadhledem toho, který vidí spojitosti a který také – a to je nezbytné – zná hudbu a svět kolem ní. Nevypráví tu historik nebo spisovatel, ve světě klasické hudby přece jen třeba trochu tápající, ale mimořádně poučený a vzdělaný znalec.

Robert Rytina, ačkoli primárně výtvarník, grafik a nakladatel, není v hudební publicistice ani v audioknihách žádným začátečníkem. Vedle aktuálních svědectví z tuzemských i evropských operních divadel a koncertních síní, a to i pro portál KlasikaPlus.cz, se v posledních letech z výtvarného, dramaturgického i autorského hlediska podílel na vydání řady výrazných titulů. S Janem Jiráněm napsal knihu Nebojte se opery, je držitelem Zlaté desky za prodej série CD Nebojte se klasiky a z jeho pera jsou také časopisecké publicistické seriály Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu, Sto let s Leonardem Bernsteinem nebo Zapomenuté operní skvosty. Také Andělé s vlčím cejchem mají základ v tištěných kapitolách seriálu pro mezitím již zaniklé Hudební rozhledy. Byl a je to projekt velmi cenný, objevný a závažný.

Protesty proti veřejnému pěveckému vystoupení Kirsten Flagstad v New Yorku, 1947

Svou hudbou – úryvky zasahujícími jak do vyjádření dramatismu i pokory křesťanských liturgických textů, tak do zachycení elegie židovských nápěvů – proložil audioknihu velmi působivě Alexander Goldscheider. Jeho vlastní několikaminutová předmluva pak přidává celému projektu další rozměr a kontext: svědectví a apel člověka, který se narodil až po druhé světové válce, ale moc dobře ví o tom, jak i jeho širší rodinu tragicky postihl holocaust, a pod tímto zorným úhlem uvažuje o tehdejším i o současném světě.

Robert Rytina snad bude v mapování muzikantských osudů za totality pokračovat. Umí vyprávět, zaznamenávat fakta i vzdělávat. Co třeba Hudebníci ve stínu rudé hvězdy …?

********

Fotografie ze křtu audioknihy

Foto: archiv R. Rytiny, Jana Česáková Hyklová