Tři věty o přijetí pro klarinet a orchestr od Ondřeje Štochla napotřetí – po dvou odložených uvedeních tuto hudbu publikum ve světové premiéře uslyší ve Dvořákově síni Rudolfina v úterý 28. června od 19:30 hodin. Sólový part v novém díle přednese klarinetista Karel Dohnal. Dalšími skladbami posledního koncertu této sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu budou díla Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Diriguje Pavel Šnajdr. Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava.

Večer uvede ikonické Debussyho dílo, Preludium k Faunovu odpoledni. Desetiminutovou symfonickou báseň inspirovaly verše Stéphana Mallarméa. Bůh Faun, patron lesů, pastvin, stád i pastýřů a lovců, odpočívá v horkém letním odpoledni na břehu moře, píská si na flétnu a vzpomíná na své lásky.

Následovat bude odkládaná premiéra skladby Tři věty o přijetí od Ondřeje Štochla. Z hlediska formy se jedná o třívětý klarinetový koncert, myšlenkově je skladba hudební úvahou o pojmech, které mají souvislost jak s vytvářením hlubších citových vazeb, tak s obtížností přijetí sebe sama. Ondřej Štochl vnímá skladbu v kontextu své dosavadní tvorby jako přelomovou – jako projev dozrání vhodných hudebních prostředků pro vyjádření daného tématu. I proto, že slovo „přijetí“ pro něj souvisí s láskou v nejobecnějším slova smyslu.

„Sólista Karel Dohnal se na pódium vrátí i po přestávce, tentokrát v První rapsodii pro klarinet a orchestr Clauda Debussyho,“ uvádí SOČR. Debussy svou nedlouhou skladbu napsal coby člen vedení Pařížské konzervatoře pro potřeby školy jako zkušební kus pro poslední ročník. Brzy však přesáhla původní určení a stala se bestsellerem klarinetového repertoáru, tím spíše, že Debussy nedlouho po premiéře nabídl ještě atraktivnější verzi, tentokrát s orchestrem. Jde o hudbu plnou okouzlující svobody, o které se hovoří jako o rozmarné, poetické, svůdné, hravé, zasněné. Za zdánlivou technickou jednoduchostí se přitom skrývá nezbytnost dokonalého zvládnutí nástroje.

„Hudba Maurice Ravela se dostává k hranici rafinovanosti, vždy jde ale o čistý, jasný a přesný projev s vybroušenou formou.“ Těmito slovy charakterizoval o generaci staršího skladatele Bohuslav Martinů. Ravel se jako Francouz s baskickými předky ochotně nechával strhnout i exoticky zabarvenými španělskými vlivy. Zcela jasné jsou kořeny inspirace k orchestrální suitě Španělská rapsodie. Hudba zkomponovaná v roce 1908 vstoupila velmi záhy do mezinárodního repertoáru.

Slovo autora Ondřeje Štochla:

Mnoho už bylo napsáno o přirozenosti, potřebě lásky v lidském životě. Ať je pro někoho podstatou všeho, či pro jiného „jen“ hybnou silou, která umožňuje dosažení nových duchovních hodnot, vybízí dnes k obecnějšímu zamyšlení. Dostávají třeba děti dost lásky? Nebo si jen v jejich přítomnosti projektujeme vlastní citové potřeby? Umíme milovat blízké lidi? Nebo plníme jejich přání pro vlastní dobrý pocit? A co podstatného chybí lidem, kteří jsou třeba oblíbení, pořád s někým, a přece sami? Dovolím si touto skladbou čistě subjektivní, pocitovou reakci, bez argumentů či odvolávání se na ten či onen spis, i když inspirace samozřejmě přiznávám a netajím.

Skladba volně navazuje na starší dílo „Jin – nostalgie a naděje“ a drobnou skladbičku „Advent – o příchodu anděla JIN“. Andělé Jin, lidé, kteří vás vždy chtějí slyšet, porozumět, vcítit se, jsou dnes velmi vzácní. Nenápadní, ale tak vnímaví, že setkání s nimi je pravý advent. Dovedou a chtějí dohlédnout i do těch zákoutí lidské duše, kam nevidí nikdo jiný, a hlavně, umějí vás přijmout i s tím, co vidí, ať je to cokoli. Když si takového Anděla všimnete, může vás samotné dovést k přijetí – s chybami, slabostí, bez hodnocení i snahy měnit či zdokonalovat. To, co by mělo nepodmíněně dostávat každé dítě, co by mělo být obyčejné, a proto je to čím dál vzácnější. Je to civilizační problém, vzory i podmíněné reakce okolí poznáváme daleko dříve, než bychom měli, často ještě dříve, než se poprvé nadechneme. O to větší zázrak (a delší cesta) je poznat, co je nepodmíněnost přijetí druhým, jiného člověka i sebe sama. Nástrahy na takové pouti jsou štěstím, které musíme pochopit…

Má skladba odráží několik fází takové cesty. Jsou v ní úvahy vlastní i inspirace úvahami jiných (za všechny uvádím Červenou knihu C. G. Junga – když pominu vše ostatní, co toto dílo postihuje, nevím, jestli bylo o přijetí sebe samého napsáno něco lepšího), osobní prožitky a introspekce. Možná i zase o něco hlubší pohled na vlastní jazyk a jeho sémantiku akordů i barev. Jednoduše – otisky andělů JIN, těch blízkých, jimž mám být za co vděčný.

Foto: Vojtěch Brtnický, Karel Šuster, Ivan Korč