„Čtyři miniatury zazněly přehledně, s mnoha detaily, v zažité souhře.“

„Koncertů pro zobcovou flétnu v české hudbě mnoho není, možná jde dokonce o vůbec první.“

„I toto dílo je neoklasicky zřetelné a přehledné, je výrazně vymodelováno, má náboj.“

Skladatel Pavel Trojan uspořádal komorní koncert, jehož hlavním bodem bylo představení jeho nového Koncertu pro zobcovou flétnu. Zazněly při té příležitosti také jeho další dvě kompozice. Spojením s výstavkou grafických listů akademického malíře Karla Demela se z privátního večera uprostřed přátel fakticky stal klasický příjemný salon.

Trojanova hudba je invenční, klasicky tvarovaná, stručná. Dechové trio č. 2 pro dva klarinety a basklarinet, zahrané konzervatoristy Jindřichem Králem, Gabrielou Matouškovou a Václavem Chaunem, mělo rozměr a charakter instruktivní skladby, ale nijak schematické – a rozhodně zamýšlené už pro vyspělé hráče. Každá ze čtyř vět vychází z výrazně a jedinečně strukturovaného motivku – první v pomalejším tečkovaném rytmu, druhá z rychlého rozkladu, figury směřující nahoru a hned dolů; třetí z široce rozkročeného odtahu a poslední ze skotačivé melodie. Čtyři miniatury zazněly v rychlém sledu přehledně, s ukázkově tvořenými tóny všech tří interpretů, s mnoha detaily v dikci a artikulaci, v zažité souhře.

Skladatelova dcera, sopranistka Anna Pokorná, zazpívala s autorem u klavíru docela vypjaté Agnus Dei z jeho Missy brevis a předtím také árii od Händela a Ave Maria z Verdiho Otella. Největší pozornost se soustředila samozřejmě na novinku, skutečnou premiéru. Koncertů pro zobcovou flétnu v české hudbě mnoho není, podle Jakuba Kydlíčka, objednavatele a interpreta Trojanovy skladby, jde možná dokonce o vůbec první moderní koncert svého druhu. Na výzvu vznikla kompozice, v níž zvukově nenápadný nástroj dostává pěkné dílčí úkoly. Nejen v kadenci, ale vlastně v celém průběhu. Hráč je veden k virtuozitě, musí uplatnit různé způsoby tvoření tónu, vynalézavá glissanda, mikrointervaly a různě znějící vibrata, v jednu chvíli do hry zpívá. Ve svižném finále hraje na sopraninovou flétnu. I toto dílo je neoklasicky zřetelné a přehledné, je výrazně vymodelováno, má náboj. Zaznělo v podobě s klavírem, hrála Aneta Majerová.

S Pavlem Trojanem vedla KlasikaPlus před koncertem rozhovor Na skládání mám teď víc času….  Provedení potvrdilo, že zobcové flétně dokáže zručný skladatel svěřit a nechat provést i náročnější materiál a výraz. Skladba zatím nemá dokončenou orchestrální podobu, nemá totiž pro takovou podobu zatím žádnou objednávku či příslib provedení. Ostatně právě živý koncert mohl před dokončením autorovi ještě napovědět nějaká možná řešení. Klavírní part, jak nyní zazněl, dává tušit, že koncepce díla nesleduje jen zcela idylické zvukové řešení: jsou tu kontrastní plochy s dramatičtějšími nárazy – a bude zajímavé jednou sledovat, kam se idea posunula, kam až budoucí invenci hotová materie pustí…    

Foto: Eliška Zlatohlávková