„Byt obou umělců byl v domě, kde prožili víc než půlstoletí, v šestém patře.“

„Přistěhovali se s velkým štěstím do Prahy v situaci, kdy měli být vystěhováni z Plzně do Sudet.“

„Třetí pamětní deska, ta pražská, je podle Aleše Březiny poslední.“

Čtyřiašedesát let. Přesně tak dlouho žila v domě ve Slezské ulici v Praze cembalistka Zuzana Růžičková, jejíž život se uzavřel v roce 2017 ve věku devadesáti let. Pamětní deska odhalená nyní na domě připomíná i jejího manžela, skladatele Viktora Kalabise, který zemřel jako třiaosmdesátiletý o jedenáct let dříve.

Aktu odhalení pamětní desky se zúčastnilo i v dešti několik desítek osob. Roman Bělor, ředitel festivalu Pražské jaro, zavzpomínal na dlouholetou práci Zuzany Růžičkové pro mezinárodní interpretační soutěž organizovanou společně s festivalem. A připomněl i její charakteristický humor, se kterým komentovala dění kolem sebe.

„Všichni jste znali paní profesorku Růžičkovou a věřím, že většina z Vás i doktora Kalabise,“ konstatoval muzikolog Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů a předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové. Nehovořil proto o faktech z jejich života, ale citoval z pamětí umělkyně. Byt obou hudebníků byl v šestém patře. Přistěhovali se s velkým štěstím do Prahy v situaci, kdy měli být kvůli její matce, v očích komunistů židovské kapitalistce, vyhnáni z Plzně do Sudet. Ale prvních deset let strávili manželé ve stejném domě v mnohem menším vedlejším bytě a Růžičková popisuje, jak museli mít po nastěhování matrace na spaní pod koncertním křídlem…

Cembalistka Zuzana Růžičková se narodila roku 1927 v Plzni. Přestože její cesta za hudebním vzděláním byla přervána druhou světovou válkou, během níž prošla několika koncentračními tábory, vystudovala nakonec pražskou Akademii múzických umění. V roce 1956 zvítězila v mnichovské soutěži ARD a poté dále studovala hru na cembalo v Paříži. V jejím odkazu mimo jiné figuruje unikátní kompletní nahrávka Bachových děl pro klávesové nástroje.

V roce 1952 se provdala za skladatele Viktora Kalabise, rovněž absolventa AMU. Vedle kompozic se připomínají jeho zásluhy o Nadaci Bohuslava Martinů i to, že patřil k zakladatelům mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Ve Slezské ulici č. 107 společně žili a tvořili až do smrti.

Pamětní desky mají také v Jindřichově Hradci, odkud pocházel Viktor Kalabis a kde trávili letní měsíce, a na konzervatoři v Plzni, kde se Zuzana Růžičková s válkou poničenýma rukama učila znovu hrát na klavír. Autorem výrazné připomínky s nepřehlédnutelnými stylizovanými hudebními motivy, za níž stojí Nadační fond nesoucí jména obou umělců, stejně jako dvou desek předchozích, je Václav Fiala. Ta třetí, pražská, je podle Březiny poslední.

Foto: Petr Veber