„Nemohl jsem si za svoje studium přát lepší profesory a profesorky…“

„Diváci, tedy i děti, musí pochopit, o čem opera je a kde se v příběhu nacházejí. K tomu chci přispět.“

„Čím méně se toho na představení povede, tím větší je to pro mladého dirigenta zkušenost.“

To jméno bude vhodné si pamatovat, i když… mnozí už ho znají. Zdeněk Červinka je mladým dirigentem, který má zkušenosti s Komorní filharmonií Pardubice či pražským orchestrem Prague Philharmonia. Student pražské HAMU právě v prostorách její dvorany poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz, který se však týká zejména jeho libereckého působení. Po spolupráci na uvedení Čajkovského opery Evžen Oněgin tam aktuálně připravuje o poznání roztomilejší produkci, operní pohádku Porucha na lodi Nautilus z pera skladatele Lukáše Hurníka. V Divadle F. X. Šaldy bude prvně uvedena 19. září. Tato hudební „verneovka“ měla premiéru loni v létě na Hudebním festivalu Znojmo.

Zdeňku, můžete se coby dirigent malinko představit? A jaké dosavadní pracovní zkušenosti byste „vypíchl“?

Děkuju, velice rád. Studoval jsem klavír a dirigování na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vzhledem k tomu, že na klavír hraju od dětství, jsem ho vnímal jako svůj hlavní, dominantnější obor. To se v průběhu „otočilo“; nějak jsem začal vnímat dirigování jako to „hlavnější“. Poté, co jsem na konzervatoři absolvoval, jsem se rozhodl pro další studium dirigování, a tak studuju tady na HAMU v magisterském programu.

Ohledně mých pracovních zkušeností – moc rád vzpomínám na koncert s Komorní filharmonií Pardubice, kde jsme s Matyášem Novákem provedli Brahmsův Druhý klavírní koncert a s Terezií Hledíkovou Houslový koncert Ludwiga van Beethovena – to byla úžasná spolupráce. Orchestr je fantastický. Dokonalá spolupráce byla také s Prague Philharmonia, což je opravdu orchestr výjimečných kvalit. Udělal jsem s nimi sérii edukativních koncertů, kdy poslední koncert byl v Rudolfinu. Skvělý zážitek… 

Co se týká opery a divadel, v podobném režimu jako na libereckém Oněginovi, kdy jsem byl asistentem dirigenta, jsem spolupracoval s opavským divadlem na inscenaci Jakobína, potom taky v Plzni na Smetanově Hubičce i Candide od Leonarda Bernsteina. Opera je mně osobně velice blízká, v divadlech se skutečně cítím jako doma.

Zajímalo by mě, co přispělo k tomu přerodu z klavíristy na dirigenta.

Mě taky! (smích) Ne, ale vážně. Stalo se to nějak přirozeně s příležitostmi, které ke mně přišly, spoluprací s různými orchestry a sbory. Postupně jsem stále silněji cítil, že se chci vydat touto cestou.

Musím říct, že během svých studií, už od úplného začátku, jsem měl neuvěřitelné štěstí na učitele. Na ZUŠ v Nymburce, kam jsem chodil poměrně dlouho, mě vedla skvělá paní učitelka Stanislava Sýkorová. Dále na konzervatoři potom Kristina Kasíková a Irina Parker na klavír a Hynek Farkač na dirigování. Nemohl jsem si za svoje studium snad přát lepší profesory a profesorky. Asi i díky tomu, že v obou oborech jsem měl opravdu to nejlepší, se věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly. Rozhodně nijak nelituju.

Kdybychom měli říct, ve kterém hudebním oboru je největší konkurence, nejspíš bychom oba řekli klavír… Říkám si, jestli, a do jaké míry, k vašemu přerodu přispěl i tento fakt…

To je pravda, jenže když člověk na konzervatoř jde, tak takhle úplně nepřemýšlí, protože by rovnou radši šel dělat něco jiného. (úsměv) Nicméně v dirigování konkurence také je a příležitostí pro dirigenty je ve výsledku možná ještě méně, než pro klavíristy, jak vystihuje věta: „Kéž by bylo tolik orchestrů, kolik je klavírů…“

Nejspíš je mi dirigování nakonec bližší, mimo jiné, režimem práce. Je to kooperace s kolektivem muzikantů, práce na hudbě – což je u klavíru samozřejmě taky, ten proces vytváření něčeho téměř „z nuly“…

Jak jsem říkal, vždycky jsem měl rád operu. Už když jsem v Opavě začínal. Když mě pak můj pedagog Zbyněk Müller, který je v Liberci hudebním ředitelem, začal zvát na různá představení a zkoušky do Národního divadla v Praze, uvědomil jsem si, že tohle prostředí je mi blízké – opera i divadlo jako takové. Opravdu se tam cítím velmi dobře. 

V Liberci jste vlastně na Oněginovi asistoval přímo Zbyňku Müllerovi.

Ano. Než mě oslovil s touto nabídkou, už léta předtím, když jsem u něj studoval na akademii, mě zval na představení a na zkoušky. Dlouhodobě jsem mu, věřím, dával najevo, že si takových příležitostí vážím a zájem o operu mám.

19. září má v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéru „operní pohádka“ skladatele Lukáše Hurníka s názvem Porucha na lodi Nautilus. Čím je tato hudební „verneovka“ z vašeho pohledu jiná než klasické tituly typu Lazebníka sevillského? Které specifické nároky Hurníkův opus na vás jako dirigenta klade?

V lecčem je to vlastně dost podobné. Minimálně v tom, že by opera, a ta komická obzvlášť, měla primárně sloužit k pobavení. Jiná je v očividných věcech, jako je libreto v jiném jazyce, také délka – máme jen dvě jednání, každé má pětadvacet minut. Nejzásadnější rozdíl je nejspíš ten, že se jedná o „operu pro několik generací“ – jak sám autor uvádí – a jednou z nich jsou i děti. A myslím, že když se vám nepodaří upoutat děti, tak se vám nepodaří upoutat nikoho jiného. (úsměv) Ne, že bych podobný úkol dostal poprvé – s PKFkou to byla již zmíněná série edukativních koncertů pro děti – ale přece jen se jedná o opravdu specifickou disciplínu. Leckdy je to téměř jistě těžší než dělat operu pro dospělého diváka.

Jestli na mě tato opera klade nějaké specifické nároky? Snad to být maximálně věrný autorovi. S režisérkou Eliškou Mervartovou (rozhovor ZDE) myslíme na to, že musí být tato inscenace primárně srozumitelná a pochopitelná pro děti.

Přemýšlím… Pobavení nebo zaujetí dítěte a udržení jeho pozornosti je nejspíš víc v rukou režiséra než dirigenta. Říkám si, jak přesně může dirigent přispět k dětskému zaujetí.

Máte samozřejmě pravdu, že do větší míry tohle břemeno leží na režisérovi, režisérce, ale vždycky ve spolupráci s dirigentem. Z mojí strany jde o to hudebně prezentovat partituru nejlépe, jak dovedu. A například vytáhnout z ní nějaké zajímavé barvy a nástroje, třeba flexaton. U bicí soupravy je vůbec spousta zajímavých zvuků, které mohou děti upoutat.

Co já mohu udělat, je hlavně snažit se, aby bylo zpěvákům co nejlépe rozumět. Opera je v češtině a je opravdu potřeba, aby byl text srozumitelný. Diváci, tedy i děti, musí pochopit, o čem opera je a kde se v příběhu nacházejí.

Porucha na lodi Nautilus není tak úplně nový titul. Premiéra se konala loni ve Znojmě v rámci tamního festivalu. Víte o nějakých korekcích nebo změnách, které toto dílo doznalo na základě zkušenosti z prvního uvedení?

Nějaké změny určitě byly, ale v zásadě, co je mi známo, spíše dílčí a kosmetické, možná drobně v instrumentaci. Určitě bych nemluvil o tom, že naše připravovaná inscenace je nějaká „druhá verze” opery.

A ty malé změny inicioval, předpokládám, skladatel.

Patrně ano.

Světovou premiéru dirigoval Patrik Červák – od něj nyní přebíráte štafetu. Byli jste nebo jste aktuálně nějak v kontaktu ve smyslu předávání si zkušeností? Připadá mi, že případná konzultace s někým, kdo dílo už provedl, může mít hodnotu…

S Patrikem nakonec konzultace neproběhla vzhledem k tomu, že jsem v kontaktu s režisérkou Eliškou Mervartovou. Myslím si, že je opravdu velká výhoda, když na věci participuje někdo, kdo už s ní má zkušenost. Naší inscenaci dělá dost podobně jako ve Znojmě, jen možná s drobnými změnami na základě zkušeností z premiérového uvedení. Krom toho má Eliška vhled nejen režijní, ale i hudební.

Eliška vám dokonce nějakým způsobem tlumočí hudební požadavky, co byly tehdy na stole?

Úplně takto ne. Ale byla svědkem těch znojemských provedení, tak ví, zda někdy byl někde trochu problém.

Občas se mluví o tom, kdo má navrch u vzniku operních inscenací – jestli dirigent, nebo režisér. Říkáte, že Eliščina opětovná participace je výhoda. Nehrozí, že Eliška, jako zkušenější v rámci tohoto díla, bude mít zároveň navrch v případných režisérsko-dirigentských dilematech či „třeních“?

To je samozřejmě velmi dobrá otázka, která by se dala rozebírat dlouho. Já bych řekl, že v posledních desetiletích se vztah režiséra a dirigenta hodně vyvinul. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, to nechám na jiných.

Spolupráce s Eliškou je podle mě naprosto bezproblémová, vzájemně si vyhovíme. Je velmi vstřícná a dostatečně zkušená na to, aby věděla, že pokud já potřebuju, aby zpěváci nějak stáli, aby se na jevišti něco dělo, nebo naopak raději nedělo, Eliška ze svých požadavků buď ustoupí, nebo najdeme společné řešení.

Ještě mě zajímá: Říkáte, že se vztah režiséra a dirigenta v posledních deseti letech vyvinul. Kam?

Bohužel se věci vyvíjí tak, že v dnešní době má režisér mnohem větší slovo a je, co se týká inscenace, mnohem větším pánem. To samozřejmě vůbec nebrání dirigentovi v tom, aby jeho hudební nastudování bylo excelentní a v naprostém souladu s partiturou. Bezproblémová spolupráce ale není asi vždy samozřejmost a nějaké to tření, o kterém jste mluvil, vznikat může. Nicméně vždy platí, že hudba byla složená až jako poslední díl operní skládačky, a je to tedy, podle mého názoru, díl úplně nejdůležitější. Neříkám, že má vládnout nad režií, v ideálním případě by měly být v souladu a na stejné úrovni. Dnes, obecně řečeno, převažuje slovo režiséra a jeho vize. Což by samo o sobě ještě nevadilo, ale tření vzniká ve chvíli, kdy režisérovo pojetí neodpovídá aktuálně znějící hudbě – to se dnes děje příliš často.

Máte na mysli spíše německé divadlo, nebo některé jeho projevy už pronikají i do Čech?

Záleží na konkrétním divadle, na konkrétní inscenaci, konkrétním režisérovi. V Německu, no… 

… jsou tím trošku známí…

… ale nejenom tam. Je škoda, když hudba a režie nespolupracují.

Občas jdou přímo proti sobě…

Tak. 

V roli Salmy se představí Veronika Kaiserová, držitelka poslední Liberecké Thálie. Porucha na lodi Nautilus tedy s kvalitou obsazení nešetří. Můžete potvrdit, že vokální úlohy v ní nejsou nejsnazší?

Zpěváci v Liberci jsou velmi kvalitní. Veronika Kaiserová je samozřejmě výborná, podobně tak všichni ostatní. Je pravda, že některé pěvecké úlohy nejsou úplně jednoduché; leckdy opera na zpěváky klade nemalé nároky, třeba intonační. Občas najdeme překvapivé, moderní harmonie…

Skladateli se myslím povedlo dobře vyvážit to, že opera promlouvá moderním jazykem, na druhou stranu je pro všechny generace pochopitelná a srozumitelná. Jde o představení primárně určené pro rodiny s děti, takže na zpěváky jsou nároky i herecké, dramatické – podobně jako v operetě, kde opravdu nestačí jenom dobře zpívat.

V inscenaci hrají i děti – je to tak?

Je tam jedna dětská role. V opeře účinkuje jedna holčička, která hraje Mantíka. Překvapivá postava, malinká, velmi inteligentní chobotnička, která se zjeví a nikdo moc neví, jakou bude hrát roli. Upřesňovat nebudu, každý ať se přijde podívat. (úsměv)

V Liberci se dirigentsky staráte také o zmiňovanou operu Evžen Oněgin. Dokázal byste zformulovat, co vám Oněgin dal ve vztahu k Nautilu?

V první řadě bych řekl, že pro mladého, začínajícího dirigenta je vůbec ta možnost podílet se jako asistent dirigenta na inscenaci Evžen Oněgin fantastická příležitost; s každým oddirigovaným představením člověk sbírá nové zkušenosti. Čím méně se toho na představení povede, tím větší je to většinou zkušenost. Během zkouškového procesu i představení se člověk pozná jednak se zpěváky, ale i s orchestrem. Když potom přijdu do divadla s vlastním nastudováním, už do velké míry přicházím do známého prostředí. To je určitě výhoda.

Které další projekty vás v nejbližší době čekají?

Když v Liberci skončím s nastudováním Nautila, tak asi v obdobném stylu, jako jsem byl na Evženu Oněginovi, mě čeká spolupráce s plzeňským divadlem na inscenaci Psohlavci, opeře od Karla Kovařovice. A pak je plánovaný můj magisterský koncert, který proběhne ve spolupráci se Severočeskou filharmonií Teplice a mimo jiné s výborným houslistou Danielem Matejčou. Uvedeme například Bartókův druhý houslový koncert. Moc se těším.

Facebook X E-mail WhatsApp