„Režisér se snažil dělat vše pro to, aby jevištní dění bylo věcné, bez emocí.“

„Paradoxně lze říci, že mu v jeho záměru vyhověl i dirigent.“

„Romantickou operu hrát neromanticky nelze.“

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina. Příběh tohoto mladého ruského šlechtice režie Ivana Krejčího posunula blíže k současnosti, hudební nastudování Zbyňka Müllera je s režijním pojetím v souladu. Přes některé skvělé výkony pěvců produkce zůstala za očekáváním. Premiéra se uskutečnila 6. listopadu.

Po několika taktech předehry se zvedá opona, vidíme mírně zvýšené pódium zaujímající téměř celou jevištní plochu. Je ohraničeno rampou z ledkových světel, na konci pódia se do výšky asi tří metrů tyčí stěna z dřevěných desek. V popředí vlevo sedí na lehátkách dvě ženy, jedna v dlouhých bílých šatech, druhá v jakémsi velmi volném domácím oděvu. Ovívají se vějíři, je tedy horký letní den. Divák možná trochu zapochybuje, zda se opravdu bude hrát opera, zda nepřišel na představení některé z Čechovových her, zvláště poté, co se na jeviště přišourá starý sluha, evokující postavu sluhy Firse z Višňového sadu. Ale to už začíná úvodní pěvecký kvartet. Dámy na lehátkách jsou statkářka Larina a chůva Filipjevna. Po počáteční nejistotě, v jaké že době se děj odehrává (dlouhé bílé šaty Lariny?), se už divák zorientuje: jsme ve 20. století či snad dokonce v současnosti, protože další postava, Olga, má velmi odvážnou, téměř průhlednou minisukni. Její sestra Taťána naproti tomu černé šaty, střihem připomínající uniformu chovanek klášterní školy.

Po úvodní scéně se po stranách pódia rozestaví sbor, oděný do bílých jednoduchých šatů, snad pracovních. Divák neznalý děje opery si musí položit otázku, proč tam přišli a koho mají představovat. Dámy na pódiu totiž na jejich příchod nijak nereagují. Sbor si odzpívá své a odchází. V dalším výstupu přichází Lenský a uvádí svého souseda Oněgina. Snad aby arioso Lenského nevyznělo příliš lyricky, zcivilněl jej režisér stylizovanou hrou badmintonu. Že tím představiteli Lenského značně ztížil jeho pěvecký výkon, na to režisér nepomyslel. Bez opony přechází děj do dalšího obrazu, slavné dopisové scény. Žádná ložnice, ale abychom pochopili, že je noc, spustí se na jeviště veliký svítící měsíc.

Následující obraz je uvozen dámským sborem, tentokrát v tmavých šatech, pouze ve velmi skromném pohybovém aranžmá. K Taťáně přichází Oněgin, oděn v županu. Vždyť Lenský ho uvádí jako souseda! Bydlí tedy zřejmě ve vedlejším apartmá. Tři obrazy proběhnou bez většího vzrušení, s pocitem nudy a v očekávání, co bude následovat, odchází divák na první přestávku.

Čtvrtý obraz lokalizoval režisér na jakousi mysliveckou oslavu po úspěšném lovu. Úlovky z lovu, zcela realistické, až naturalistické, jsou umístěny na velkém stole v pozadí jeviště. Sbor (pánové v lesnických uniformách, dámy v zelených šatech jednotného střihu, přizdobených kožešinami) je cudně aranžován za touto velkolepou dekorací. Jako dárek k svátku Taťány je angažován bavič v křiklavě oranžovo-červeném obleku a klobouku, s výrazně nalíčeným obličejem (Triquet). Po hádce Lenského s Oněginem a výzvě na souboj přechází děj opět bez výraznější změny dekorace do dalšího obrazu, k souboji jsou užity současné revolvery. V předposledním obraze je pro ukázku polonézy angažován baletní pár, jehož výkonu z obou stran pódia přihlíží sbor, tentokrát oděný jako „lepší společnost“. Nezúčastněně sleduje jednání sólistů, Greminovu árii i setkání Taťány s Oněginem. Poslední obraz je naštěstí oproštěn od novátorských řešení, probíhá tak, jak jsme to na jevišti již mnohokrát viděli.

Režisér Ivan Krejčí se svěřil se svým pohledem na Čajkovského operu: „Čajkovský Puškinovo dílo krásně zhudebnil, byť z mého dnešního pohledu příliš romanticky.“ Je-li to jeho názor, pak lze pochopit, že se snažil dělat vše pro to, aby jevištní dění bylo věcné, bez emocí. Paradoxně lze říci, že mu v jeho záměru vyhověl i dirigent. Provedení hudebního ředitele liberecké opery Zbyňka Müllera bylo vlažné, bez výraznější agogiky i dynamických změn, bohužel s mnohými falešnými tóny a rytmickými nepřesnostmi v orchestru. Až v závěrečném obraze jakoby pěvce i dirigenta přemohla síla Čajkovského hudby, aby její dramatičnosti šli vstříc. Režisérovo odromantizování vzalo za své a závěrečná scéna konečně přinesla emoční prožitek. 

Slovenská sopranistka Tatiana Hajzušová disponuje hlasem příjemné barvy, technicky dobře zvládnutým, pro roli Taťány přece jen poněkud subtilním. Její výkon, byť byl prost dramatičtějšího výrazu, zaslouží respekt. Barytonista Jiří Rajniš ml. se může přes svůj věk vykázat obdivuhodnou mezinárodní kariérou. Proto bylo samozřejmě jeho vystoupení v titulní roli provázeno velkým očekáváním. Pěvcův výkon však nevyzněl tak, jak se předpokládalo. Jeho hlas zněl poněkud matně, což však mohlo být zaviněno i nevhodnou scénografií (scéna Martin Šimek), kdy zvuk se rozptýlil do látkového vykrytí jeviště. Po herecké stránce se patrně snažil dostát požadavkům režie, bylo však těžko uvěřit, že by jeho neuctivé a ledabylé chování vyvolalo v Taťáně citové vzplanutí. Příjemným překvapením byl naopak výkon Jolany Slavíkové v roli Olgy. Zaujala znělým mezzosopránem zajímavé barvy i hereckou přirozeností, vytvořila věrohodnou postavu poněkud frivolní Taťániny sestry. Do role Knížete Gremina (v této inscenaci mu byl upřen aristokratický titul) byl přizván renomovaný slovenský basista Gustáv Beláček, který odvedl očekávaný profesionální výkon. Spolehlivou Larinou byla také Stanislava Jirků, do role chůvy Filipjevny byla přizvána Yvona Škvárová. Jaroslav Březina jako Triquet se pravděpodobně snažil vytvořit svoji postavu herecky i hlasově v intencích režie, jeho jindy příjemný hlas však tentokrát zněl velmi ostře. Podivnost jeho postavy byla již zmíněna výše. Příjemným tenorem zaujal Jakub Makarovič jako Předzpěvák.

Obsazení Dušana Růžičky do role Lenského bylo omylem. Pěvcův hlas během let působení v liberecké opeře nabyl dramatičtější barvy, naturální způsob tvoření tónu však pěvci neumožňuje reprodukovat part Lenského s potřebnou lehkostí a přirozenou zpěvností.

Jevištní akce sboru byly redukovány na pouhou dekoraci k jednání protagonistů, které bylo situováno na zmíněné pódium. Za tímto řešením lze vysledovat záměr soustředit se pouze na hlavní dějové situace, nelze se ale také ubránit podezření, že se režisér k tomuto řešení uchýlil proto, že si prostě se sborem neví rady (sborová a taneční folklorní scéna v prvním obraze byla škrtnuta). Nicméně téměř koncertní postavení sboru bylo ku prospěchu hudebnímu provedení, sbor zpíval intonačně čistě a vyrovnaně ve všech hlasových skupinách (sbormistr Tadeáš Tulach). 

Přesun děje opery do jiné doby, event. do současnosti není na českém operním jevišti nic nového. Už po druhé světové válce takto naložil s Kouzelnou flétnou v pražském Národním divadle Bohumil Hrdlička, o dvacet let později Václav Kašlík inscenoval svoji dnes už legendární Carmen. Při takovém posunu je však třeba zvážit, zda by se příběh opery mohl v současnosti odehrávat, zda by postavy v dnešní době jednaly tak, jak to napsal autor. Není bohužel pravděpodobné, že by dnešní Taťána poslala své vlastnoručně napsané vyznání lásky Oněginovi prostřednictvím vnuka své chůvy. Spíše by mu poslala e-mail. A konflikty mezi muži se už déle než sto padesát let formou souboje na pistole neřeší. 

Pokud by režisér chtěl děj posunout do jiné doby, musel by pro takové skutky aktérů nalézt nový výklad. Toho si byl vědom i ruský režisér Dmitri Černjakov, když v roce 2006 inscenoval Evžena Oněgina ve Velkém divadle v Moskvě a děj posunul kamsi do stalinského Sovětského svazu. Souboj se v jeho inscenaci samozřejmě nekonal, Lenský zahynul nešťastnou náhodou už během hádky. 

Režisér Krejčí uvedl, že jeho snahou bylo přiblížit Čajkovského Oněgina zpátky k Puškinovi. Těžko říci, v čem mělo toto přiblížení Puškinovi spočívat. Posunem kostýmů a reálií do současnosti i různými „inovacemi“ se inscenace Puškinovi nepřiblížila, romantický příběh se stal naopak zcela nevěrohodným. A také se ukázalo, že romantickou operu hrát neromanticky zkrátka nelze.

Foto: ze zkoušky - archiv DFXŠ a Petra Svojšová Photography