„Některá díla v době svého vzniku i v následujících letech slavila velké úspěchy a uznání a postupem let začala mizet z koncertních pódií.“

„Praha prožívala v Rudolfinu opět mimořádné okamžiky a Supraphon pohotově natočil studiově toto dílo přesně v tom obsazení jako na koncertě.“

„Český repertoár sice v něm měl vždycky skvělého tlumočníka, avšak například Národní divadlo se ho coby operního šéfa dočkalo až v poslední fázi jeho života.“

Nahrávkou rozměrné dramatické kantáty Bouře s textem Svatopluka Čecha ve zhudebnění Vítězslava Nováka připomínáme dirigentský odkaz Zdeňka Košlera. Pamatujeme ho jako operního šéfa v pražském Národním divadle v době znovuotevření po několikaleté rekonstrukci v roce 1983 s památným přenosem Libuše. Vzpomínáme na něj jako na spolutvůrce tehdejšího kompletního nastudování oper Bedřicha Smetany i jako na dirigenta koncertů České filharmonie. Vracel se hodně do Bratislavy a do Japonska. Je podepsán pod nahrávkou Prodané nevěsty s Gabrielou Beňačkovou a Petrem Dvorským a Dalibora s Evou Urbanovou a Leo Marianem Vodičkou. Jeho život se uzavřel právě před 25 lety, 2. července 1995.

Už při prvním pohledu na diskografii Zdeňka Košlera nás zaujme její všestrannost. Před námi se rozprostírá široká škála titulů od základních děl české národní hudby, přes výběr hudební literatury světového klasicismu, romantismu až k moderně dvacátého století, tam pak se zvláštním zřetelem na novodobou a současnou domácí tvorbu. Přesto se neubráníme pocitu určitého dluhu spočívajícího v plném docenění této vynikající umělecké osobnosti. S nahrávkami Zdeňka Košlera je to ovšem podobné jako s jeho vlastní koncertní dráhou.

Jeho jméno bylo u nás známé už od dob jeho vítězství v dirigentské soutěži v Besançonu v roce 1956 a zvláště pak v Mitropoulosově soutěži v New Yorku v roce 1963, která mu přinesla asistentský post u Leonarda Bernsteina v Newyorské filharmonii a otevřela mu cestu do světa. O cenu se tehdy dělil s mladým Claudiem Abbadem a už tehdy bylo jasné, že zde máme dvě budoucí velké osobnosti hudební scény s celosvětovým dosahem. Ovšem srovnáme-li jejich umělecké dráhy, cítíme dost závažný rozdíl. Na něm nesla samozřejmě výrazný podíl i tehdejší politická situace nejen u nás, ale i ve světě.

Zdeněk Košler záhy po tomto skvělém úspěchu provedl (pamětníci možná vzpomínají na skvělý přímý televizní přenos) s Českou filharmonií a ve stejné době natočil u Supraphonu první českou stereofonní nahrávku Dvořákovy 7. symfonie. O několik let dříve obohatil s významnými českými sólisty archiv téže firmy o vybrané scény z Prodané nevěsty, kterou v Národním divadle už v padesátých letech ještě coby asistent dirigoval. Všichni jsme se radovali, že vyrostla další osobnost, která se bude do značné míry věnovat především české tvorbě. A přece osud tomu chtěl jinak! Český repertoár sice v něm měl vždycky skvělého tlumočníka, avšak například Národní divadlo se ho coby operního šéfa dočkalo až v poslední fázi jeho života. Objevoval se u České filharmonie a všech našich předních těles, každý jeho koncert byl mimořádným zážitkem. Ale šéfovské místo u symfonického orchestru na něho čekalo pouze na Slovensku a v posledních letech u Českého národního symfonického orchestru, jehož vznik inicioval.

Zdeněk Košler byl známý v Japonsku, kde pravidelně hostoval, a na pódiích celého světa. Doma byl velkou osobností, ale po většinu života jen jako „pouhý“ dirigent. Je neuvěřitelné, že letos to je již pětadvacet let, co zemřel, a nám nezbývá než litovat, že vedle Prodané nevěsty, Dalibora, Tajemství a záznamu představení Libuše nenatočil kromě výběrů scén či jednotlivých árií více českého operního repertoáru. Naštěstí jeho diskografie obsahuje řadu velkolepých projektů – zvláště u Supraphonu a Opusu. Jmenujme alespoň Berliozova Romea a Julii, komplety Dvořákových a Prokofjevových symfonií, Dvořákovo Requiem a Stabat Mater, Rousselovy Evokace a další vrcholná díla světového repertoáru.

A také Novákovu Bouři! Je zajímavé, že některá díla v době svého vzniku i v následujících letech slavila velké úspěchy a uznání a postupem let začala mizet z koncertních pódií, až málem hrozilo a hrozí jejich zapomenutí. V době svého vzniku byla tato monumentální „mořská fantazie“ pro sóla, sbor a orchestr považovaná za stěžejní dílo dosavadní české hudební historie. Analyzovat příčiny onoho poklesu zájmu do jisté míry lze. Doba secese, kdy se snoubil pozdní, zvukově i harmonicky bohatě rozvinutý, zdánlivě už vyčerpaný romantismus s impulsy, jež přinášela nastupující moderna, už minula. Život se řítí rychle vpřed a rozlehlá hudební díla (kladoucí na posluchače, ale také na interprety velké nároky) budí, pokud ne protireakci, tak značnou míru nedůvěry. Navíc už od druhé poloviny minulého století nepřinášel Novákovu veledílu dobrou službu sice nádherný, ale náročný a dnes už poněkud archaický básnický text Svatopluka Čecha.

V budoucnu tomu zřejmě bude nejinak. Velkým počinem bylo nastudování Novákovy Bouře po mnoha letech před Vánocemi roku 1978. Praha prožívala v Rudolfinu opět mimořádné okamžiky a Supraphon pohotově natočil studiově toto dílo přesně v tom obsazení jako na koncertě. Nepřeháníme, tvrdíme-li, že tak zajistil této mimořádné kompozici její další život.

I po tolika letech nasloucháme Novákově Bouři jako dílu, jež si zaslouží významné místo vedle tehdejší současné tvorby světové. Volba Zdeňka Košlera pro toto nastudování a nahrávku bylo zcela ideální! Špičkový tlumočník velkých koncertních partitur a zároveň velkých, dramaticky propracovaných operních inscenací pojal složitou, hudebně nadmíru hutnou Novákovu partituru jako strhující dramatický obraz znázorňující nejen zkázu lodi při mořské bouři, ale na jejím pozadí i psychologické sondy do mysli jejích pasažérů, kteří v beznadějné situaci propadají v posledních životních okamžicích strachu, ale i erotické touze. Katarze, odehrávající se na pobřeží po katastrofě, pak přináší uvolnění, uklidnění a vyrovnání se s osudem. Obrovské hudební pasáže, jež nejen co do obsahu, ale také kvantity jsou plně rovnocenným protikladem sólových a sborových.

Zdeněk Košler měl vedle výtečného Pražského filharmonického sboru (ještě s Josefem Veselkou) a skvěle a s velkým nasazením hrající České filharmonie (v té době v Neumannově éře) tým sólistů, kteří představovali naši tehdejší interpretační špičku. Svými výkony jim jednoznačně dominují Naděžda Kniplová a Richard Novák.

První nahrávku Novákovy Bouře pořídil v roce 1956, ještě mono a pro vznikající Gramofonový klub, se stejnými ansámbly a samozřejmě o generaci staršími sólisty dirigent Jaroslav Krombholc. Košlerův snímek se mu plně vyrovná, ba v mnohém jej (i když nebereme v úvahu stereofonní verzi) umělecky převyšuje. Nezbývá než doufat, že v budoucnu přispěje k pozornosti hudebních interpretů a bude je inspirovat k eventuálním novým nastudováním.

Foto: archiv KlasikyPlus, archiv NDM, archiv ND Praha, město Skuteč

         Nahrávka Jaroslava Krombholce: