„Pro divadlo napsal Wolfgang Rihm celkem dvanáct děl.“

„Rihmovy opery často řeší nadčasové problémy naší současnosti.“

„Většinu svých oper napsal Rihm na objednávku operních divadel nebo festivalů.“

Když 27. července tohoto roku zemřel v Ettlingenu ve věku 72 let německý skladatel Wolfgang Rihm, odešel jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů současnosti. Patřil k velkým německým operním komponistům 20. a 21. století, jakými byli Bernd Alois Zimmermann (1918–1970), Hans Werner Henze (1926–2012), Karlheinz Stockhausen (1928–2007), Aribert Reimann (1936–2024) a Manfred Trojahn (*1949), z nichž pouze posledně jmenovaný je ještě naživu.

Podíváme-li se na hrací plány německých divadel, zjistíme, že se pravidelně věnují současné tvorbě a uvádějí i díla, která již byla dříve uvedena v jiných divadlech a patří k moderní operní klasice. To by jistě mohlo být inspirující i pro naše operní scény.

Wolfgang Rihm ovšem nebyl jen operním skladatelem, je autorem mnoha skladeb pro orchestr, psal i vokální a duchovní díla, písně, komorní skladby i filmovou hudbu. Narodil se 13. března 1952 v Karlsruhe, kde také studoval na hudební škole. Aktivně se zúčastnil proslulých darmstadtských kurzů Nové hudby, od roku 1978 zde jako docent vyučoval. Vychoval celou řadu významných žáků. Svými více než 450 skladbami patřil k nejproduktivnějším skladatelům současnosti. Během svého života obdržel celou řadu nejrůznějších cen a vyznamenání, např. již v r. 1974 získal cenu města Stuttgartu za skladbu Morphonie, v r. 1981 Beethovenovu cenu města Bonnu, v r. 1986 cenu Rolfa Liebermanna za operu Hamletmaschine, v r. 1998 čestný doktorát univerzity v Berlíně, v r. 2014 bavorský Maxmiliánův řád pro vědu a umění a celou řadu dalších. V roce 1985 byl jmenován profesorem skladby na Vysoké hudební škole v Karlsruhe.

Pro divadlo napsal Wolfgang Rihm celkem dvanáct děl. Vedle oper je to i balet (Tutuguri) a díla pro moderní hudební divadlo, která nelze vždy jednoznačně označit za operu. Ostatně proti tomu svou jevištní tvorbou celý život bojoval. Odmítal operu v klasickém slova smyslu a snažil se vytvořit díla, reprezentující moderní hudební divadlo. Jako opery označil pouze své dvě prvotiny – komorní opery Faust a Yorick a Jakob Lenz. Ostatní díla jsou označena jako hudebně-divadelní kus, pokus hudebního divadla, noční scéna nebo operní fantazie. Často vedle základního literárního nebo divadelního díla, podle kterého je opera napsaná, používal i další inspirační zdroje.

Přestože Rihmovy opery vznikly na literární díla minulosti (často na antické náměty v různém zpracování), mají většinou přesah do naší doby a tím jsou aktuální pro dnešního diváka, protože řeší nadčasové problémy současnosti. Divadlu se věnoval prakticky po celý svůj život. Rihmovy opery, ve kterých často užívá i mluvené slovo, jsou velice náročné na provedení, ale náročné jsou i pro diváka v hledišti. Opakovanou návštěvou nebo poslechem jednoho díla do něj však snadněji pronikneme a s každým dalším kontaktem objevíme jeho jedinečnost.

První opera, kterou napsal, je komorní a trvá necelou hodinu. Jmenuje se Faust a Yorick a byla poprvé uvedena 29. dubna 1977 v Mannheimu. Rihm ji napsal na libreto Frithjofa Haase podle stejnojmenné hry Jeana Tardieua. I další Rihmova opera je komorní. V pětadvaceti letech napsal podle povídky Georga Büchnera operu Jakob Lenz, která měla světovou premiéru 8. března 1979 v Hamburku. Autora proslavila a zařadila ho mezi nejvýznamnější operní skladatele 20. století. Stala se jednou z nejhranějších soudobých oper, neboť prošla prakticky všemi německými operními divadly. Do roku 2000 byla nastudována zhruba padesátkrát (Stuttgart, Osnabrück, Freiburg, Zürich, Berlín, Lipsko, New York, Vídeň, Kolín, Antverpy, Tokyo, Riga, Londýn, Mannheim, Klagenfurt).

Opera klade ovšem velké nároky na provedení. Pěvecký part Lenze obsahuje vedle pěveckých míst i tzv. Sprechgesang (stylizovanou mluvu) i čistě mluvené části. Inspirace opery Bergovým Vojckem je patrná. V hudbě se mísí tonální a atonální elementy, najdeme v ní sarabandu i německý ländler, slyšíme i stylizovaná moteta a madrigaly. Tři sólisty doprovází komorní orchestr. Libreto k opeře napsal Michael Fröhling, který vyšel z Büchnerovy povídky Lenz, ale rozšířil ji ještě o další literární díla, například o dopisy jeho přátel. Premiéru v Hamburku dirigoval Klauspeter Seibel, režie byla svěřena Siegfriedu Schoenbohmovi a v titulní roli vystoupil Richard Salter. Jakob Lenz je také zařazen mezi vybrané opusy 20. století v knize Bernda Feuchtnera Opera 20. století ve stovce mistrovských děl.

Úspěch Jakoba Lenze podnítil Rihma k další operní tvorbě. Jeho následující dílo Die Hamletmaschine mělo premiéru 30. března 1987 v Mannheimu. Vzniklo podle stejnojmenné hry Heinera Müllera. Premiéru nastudoval dirigent Peter Schneider a režisér Friedrich Meyer-Oertel, mezi pěvci premiéry najdeme jména jako Kurt Müller-Graf nebo Gabriele Schnaut.

Většinu oper napsal Rihm na objednávku operních divadel nebo festivalů. Tak pro Německou operu v Berlíně napsal operu Oedipus podle Sofokla, která měla premiéru 4. října 1987. Sofoklovo dílo do němčiny přepracovali Friedrich Hölderlin, Friedrich Nietzsche a Heiner Müller. Premiéru nastudoval Christoph Prick a režisér Götz Friedrich. V Hamburku měla 9. února 1992 premiéru další skladatelova opera Die Eroberung von Mexico (Dobytí Mexika). Dirigoval Ingo Metzmacher, režii měl Peter Mussbach. I tato zhruba dvouhodinová opera se zařadila mezi nejvýznamnější operní díla Wolfganga Rihma. Její oficiální podtitul zní „Musiktheater“, neboli „hudební divadlo“, což je velice výstižné pro formu tohoto díla. Předlohu našel skladatel, který sám vypracoval libreto, v díle Antonina Artaudema La conquète de Mexique (Dobytí Mexika) z roku 1932, ale vycházel i z dalších materiálů.

Obsazení opery vyžaduje sólisty na jevišti (role Montezumy je napsána pro dramatický soprán), smíšený sbor (ale zároveň i mluvený sbor) je nahraný na magnetofonovém pásu a zároveň ještě v orchestru zpívá vysoký soprán, alt a mluví dva herci. Významné bylo uvedení této opery na Salcburském festivalu v roce 2015, kde režiséra Mussbacha vystřídal jiný významný německý režisér Peter Konwitschny a kde hlavní roli Montezumy zpívala Angela Denoke. Bo Skovhus zpíval roli Corteze. Na pozadí historického příběhu odehrávajícího se mezi Aztéky a španělskými dobyvateli ovšem Rihm poukazuje na všeobecně platné pravdy a v různých formách opakované historické skutečnosti. Vedle dvou zmíněných nastudování byla opera uvedena nejen v řadě dalších německých měst, ale i v Innsbrucku, v Mexiku a v Madridu.

V letech 1993/94 pracoval Rihm na díle nazvaném Séraphin, které nese podtitul Versuch eines Theaters – Instrumente/Stimmen – nach Antonin Artaud. Dílo je určeno především pro experimentující režiséry a stalo se reprezentativním dílem tzv. totálního divadla, v němž se příběhy nevypravují, ale vytváří se prostor pro obrazy, těla a pohyb. Zde se Rihm nejvíce vzdálil tradičnímu obsahovému divadlu. Sám se o díle vyjádřil jako o „hledání divadla, divadelní formy, která mi není známá.“ Světová premiéra se konala 7. září 1994 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Když se dirigent Kent Nagano ptal Wolfganga Rihma, zda nemá nějakou krátkou operu, která by se dala hrát před Straussovou Salome, navrhl mu skladatel monodrama Das Gehege (Obora) podle hry Schlusschor (Závěrečný sbor) Botho Strauße, poprvé uvedené v Mnichově 1. února 1991 (Rihm použil pouze třetí jednání Straussovy hry). Dílo, v podtitulu označené jako „noční scéna“ tak vzniklo na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově, kde poprvé zaznělo 27. října 2006 v nastudování Kenta Nagana a režiséra Williama Friedkina. Hlavní roli vytvořila Gabriele Schnaut, němou roli Anděla smrti ztvárnil tanečník Todd Ford.

Z roku 2005 je Penthesilein monolog podle Heinricha von Kleista. Spolu s operou Das Gehege a Aria/Ariadne z roku 2001 se tyto tři krátké monology mohou hrát pod společným názvem Drei Frauen (Tři ženy) jako celovečerní dílo. V této podobě zazněly v roce 2009 ve švýcarské Basileji.

Na zámeckých hrách ve Swetzingenu zaznělo 2. května 2009 monodrama Proserpina pro soprán, sbor a komorní orchestr na námět podle Johanna Wolfganga Goetha. Hlavní roli vytvořila Mojca Erdmann, pod hudebním nastudováním je podepsán Jonathan Stockhammer a režií Hans Neuenfels.

Na objednávku Salcburského festivalu vznikla „operní fantazie“ Dionysos, kterou vyvrcholila Rihmova operní tvorba. Skladatel ji napsal podle předlohy Friedricha Nietzcheho. Dionysos měl světovou premiéru 27. července 2010 po více než patnáctiletém tvůrčím procesu. Operu nastudoval expert na soudobou hudbu Ingo Metzmacher (dirigoval již jiná Rihmova díla) a režii měl Pierre Audi. Odborný časopis Opernwelt označil toto dílo za „premiéru roku“ (myšleno je první uvedení díla vůbec). Dionysos je opera s autobiografickými prvky a zároveň také skladatelovou první komickou operou.

Vzhledem k tomu, že naše operní scény dosud díla Wolfganga Rihma ignorovaly (doufám, že mám správné informace), jsou opery tohoto velkého skladatele 20. a 21. století u nás zcela neznámé. Naštěstí většina jeho oper je nahrána na CD nebo DVD, a tak se zájemci mohou alespoň touto cestou s nimi seznámit; většinou se jedná o záznamy původních premiér.

Jakob Lenz je znám ze záznamu inscenace v divadle La Monnaie v Bruselu na labelu Alpha-Classics. Opera Hamletmaschine vyšla na dvou CD firmy Wergo jako live záznam ze světové premiéry v Mannheimu v roce 1987. I Oedipus existuje jako záznam světové premiéry v Deutsche Oper v Berlíně, tentokrát na DVD firmy Arthaus. Dobytí Mexika vydala firma CPO na dvou CD také jako záznam světové premiéra díla v Hamburku v roce 1992 (dirigent Ingo Metzmacher). Operu Das Gehege nahrál Kent Nagano pro firmu Capriccio v roce 2011 se sopranistkou Rayanne Dupuis a Německým symfonickým orchestrem v Berlíně. Dostupný je i videozáznam z premiéry Dionysa ze Salcburku z roku 2010, který vydala firma Euroarts. Existují ještě některé starší záznamy Rihmových oper, které nejsou v současnosti prodejné.

O Rihmovi vznikla monografie z pera hudební publicistky Eleonory Büning nazvaná Über die Linie (tak se také jmenuje Rihmových sedm děl pro sólové nástroje s orchestrálním doprovodem nebo bez něj). Velká kapitola o jeho operní tvorbě je skladateli věnována v jedinečné knize Opera ve 20. století, kterou pod vedením nedávno zesnulého Udo Bermbacha napsala řada renomovaných autorů (Verlag J. B. Metzler, 2000).

Závěrem jedno malé povzdechnutí. V roce 2016 uvedla úspěšně brněnská Janáčkova opera operu Powder Her Face britského skladatele Thomase Adèse a o rok později operu finské skladatelky Kaiji Saariaho L´amour de loin. Zdálo se, že Janáčkova opera bude pokračovat v inscenování oper zahraničních skladatelů současnosti. Bohužel se tak nestalo (mezi tato díla se asi nedá počítat světová premiéra opery slovenské skladatelky Ľubici Čekovské Here I am, Orlando).

Je potěšitelné, že Opera Národního divadla v Praze uvedla Ščedrinovu Lolitu a Ligetiho operu Le Grand Macabre a na příští sezonu (červen 2025) je ohlášeno opožděné nastudování opery Ariberta Reimanna Lear (měla premiéru již v roce 1978). Čas na splácení dramaturgických dluhů – významných oper cizích skladatelů 20. století, ale i oper zcela současných – rozhodně nastal. Bylo by nespravedlivé, kdybychom uvádění takových oper požadovali jen po Národních divadlech v Praze a v Brně.

foto: archiv K+, archiv Kenta Nagana / Bernd Schwabe