„Výklad není v tomto případě bezradný, ani provokativní, ale je nečitelný a bolestivě neadekvátní.“

„Kdyby celá inscenace vypadala jako druhé dějství, nebylo by co namítat.“

„První a třetí dějství je statické. Zbytečné a zcela hloupé jsou tanečnice, které cvičí prostná.“

Její pastorkyňa v inscenaci Divadla Stanislava Moniuszska z Poznaně není ten pravý Janáček. Hudebně přece jen cosi charakteristického a silného chybí a scéna a režie popuzují neustálou přítomností zbytečně přidaných tanečnic. Navíc je rozdíl poetiky prvního a třetího dějství a poetiky dějství druhého tak propastný, že jde vlastně o dvě opery. Představení na festivalu Janáček Brno 2018 mělo přiměřený úspěch, ale nezdá se, že by se zrovna na toto hostování mělo výrazněji vzpomínat.

Sobotní večer v brněnském Janáčkově divadle ukázal, že se dá i tak nádherná opera, jako je Jenůfa, pokazit. Alvis Hermanis, lotyšský herec, režisér, dramatik a scénograf může klidně patřit mezi deset nejvlivnějších evropských divadelních osobností, ale nezaručuje to, že nemůže sáhnout vedle. Je samozřejmě žádoucí, aby se i odkazu klasika Janáčka dostávalo nových podnětů a výkladů, ale existují jak vydařené, logické, překvapivé a neotřelé inovace, tak inovace překombinované, excentrické a divné. Režijní a scénografická koncepce, celý výklad Jenůfy, není v tomto případě bezradný, ani provokativní, ale je nečitelný a bolestivě neadekvátní. Hermanisův styl je často spojován s takzvaným postdramatickým divadlem. Pokud má tento vágní pojem znamenat například nevíru v text a příběh, pak je zřetelné, že setkání tohoto divadelníka s Janáčkovou operou je od začátku omyl. Dílu tak realistickému, folklorem inspirovanému, operně veristickému, romanticky vášnivému a moderně novému, dílu z řeči vycházejícímu, lze těžko upírat příběh. A pokud by snad v tomto případě slovo postdramatický neukazovalo zrovna tímto směrem, ale třeba kamsi k divadelnické etudě, pak se to prostě nepovedlo.

První a třetí dějství jsou folklorem vizuálně nabité. Opona na scéně je značně secesní, s folklorní ornamentikou; kostýmy jsou až marnotratně či dokonce absurdně bohaté a vypadají ve své nepravděpodobnosti jako nějaká fantaskní kombinace moravského, ruského a tureckého venkova, evropské renesance a indiánské kultury. Ale pohyb postav je stylizovaně strojový, děj se neděje, ale naznačuje, stejně tak vztahy. Je to statické a nepříliš nápaditě. A zvláště zbytečné a zcela hloupé jsou tanečnice, které cvičí prostná na uzavřeném pozadí, více méně do rytmu hudby. Pořád a pořád. Neodstranitelně. Že je potom scéna rekrutů jen jakýmsi postmoderním živým obrazem, stejně jako drama přerušené svatby v samém závěru, je přinejmenším velká škoda, možná ale i ignorance. Nedá se v tom při nejlepší vůli najít nic podnětného, vzrušujícího, objevného ani zábavného. Pokus, který se prostě k Janáčkovi nehodí.

Druhé dějství je bez varování úplně jiné. Víc kontrastní divadelně být snad už nemůže. Syrové, realistické, moderní, civilní prostředí. Podrobně zahraný výjev z vesnické domácnosti kdesi ve střední nebo východní Evropě, s detailním zařízením místnosti, se současným oblečením, chováním a gesty, se zamrzlými okny… Samo o sobě je toto dějství (až na ony tanečnice, které se přece jen na chvíli objeví za okny) dobře vymyšlené a dobře zahrané. Kdyby takhle vypadala celá inscenace, nebylo by co namítat. Byla by strhující, dramatická, ze života, pasovala by na hudbu. Kroje nejsou nutné, Janáček by samozřejmě mohl být předložen takto moderně. Dohromady to ale se stylizovaným zbytkem opery nedává smysl, snad opravdu jen jako divadelnická schválnost či etuda. Ukázat během jednoho večera různé, zcela protichůdné způsoby, jak lze inscenovat klasiku? Ale kvůli takové demonstraci řemesla se do divadla – na takto pravdivou operu – přece nechodí.

V Její pastorkyni je mnoho míst, která mohou chytit za srdce, míst tak vášnivých, jako je vzrušená mluva, míst, v nichž se Janáčkovi podařilo novátorsky vlámat do operních hudebních konvencí. Míst mrazivých i dojemných. Z orchestřiště, od dirigentského pultu od Gabriela Chmury, však příliš podobných podnětů nevycházelo. Druhé dějství dramatický spád a nerv hudebně docela mělo, i když si lze představit i vyhrocenější pojetí, první a třetí však – v souladu s postávajícími aktéry a s podivnými pohyby tanečnic, tedy s jakýmsi experimentem na scéně – vyznívalo nezajímavě, bez dramatických podnětů, bez vyhmátnutí a zdůraznění Janáčkova jedinečného stylu, navíc z orchestru moc hlasitě.

Hlavní dvojici – Jenůfu a Lacu – ztvárnili Ilona Krzywicka a Titusz Tóbisz. Ona s pěkným lyrickým i posmutnělým výrazem, častěji ale překrývána orchestrem. On, vysoký a mohutný, silově ovládaným hlasem. Podobně zpíval Števu Piotr Friebe. Z kompletně polského obsazení, které se kupodivu slyšitelně potýkalo s češtinou, přece jen vyčnívala Češka Eliška Weissová jako Kostelnička. Nebylo jí sice chvílemi plně rozumět, ať už vinou dirigenta a orchestru, akustiky na uzavřené scéně, nebo výslovnosti, ale vytvořila divadelně přesvědčivou postavu, zejména ve druhém přirozeně vedeném dějství postavu impozantní, plně v interpretačních tradicích udržovaných tuzemskými dramatickými umělkyněmi. Celou operu však úplně ovlivnit nemohla.

Foto: Divadlo Stanislava Moniuszska, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp