„Pokud varhany jdu studovat, neměl bych se uzavřít myšlence stát se varhaníkem.“

„Je znát, když někdo hraje jenom koncerty nebo jenom liturgie. Funkce kladou rozdílné nároky. Za mě ideál je dělat obojí.“

„Těžko může být varhaníkem někdo, kdo má k církvi přímo odpor.“

Novým varhaníkem katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě je Ondřej Valenta. Metropolitní kapitula v říjnu minulého roku vypsala výběrové řízení a Valenta vzešel jako vítěz. Koncertní varhaník, pedagog Pražské konzervatoře, regenschori při Královské kolegiátní kapitule na pražském Vyšehradě je také spoluzakladatelem festivalu Varhanní Vyšehrad, který nadále umělecky vede. Spolu s funkcí varhaníka se ujal v katedrále též pozice zástupce ředitele kůru. Ředitelem, stejně jako hlavním dómským varhaníkem, je už víc než dvacet let Josef Kšica, se kterým se Ondřej Valenta nově o práci dělí.

Můžete veřejnosti přibližít, co všechno obnáší pozice svatovítského varhaníka? Jaké činnosti konkrétně budete vykonávat? Nebo, asi už vykonáváte…

Už vykonávám. Od 2. ledna. Hlavním mým úkolem je hrát. Zajistit hraní při mších, nešporách a jiných obřadech, případně při dalších událostech, které se v katedrále dějí.

Těch asi není úplně málo…

Pravidelných není zas tak moc, ale je řada mimořádných akcí k tomu. Ve výsledku jich tedy vlastně je hodně. V základu hrajeme při velkých mších v lodi, ale také jsou všednodenní mše v kapli, které doprovázíme na harmonium, nebo ve Svatováclavské kapli na pozitiv a i jinde.

A kromě hraní?

Jsem v pozici asistenta pana regenschoriho. Teď trochu hledáme způsob, jak přesně budeme spolupracovat, protože pan Kšica byl na všechno docela dlouho sám. Historicky funkce vždycky byla rozdělená – byl kapelník a byl varhaník. K tomuto režimu se aktuálně vracíme s tím, že kapelník, regenschori, má na starosti plánování, přípravu sboru a orchestru. Varhaník je mu k ruce při nácviku i potom při provádění. Případně k chystání materiálů, kopírování a shánění not a podobným věcem.

Dá se tedy říct, že novým angažmá přebíráte část činností Josefa Kšici…

V podstatě ano. Dosud vše oficiálně leželo na něm.

Tedy byl přetížený…

Asi se to dá říct. Je nezvyklé, aby obě pozice zastával jeden člověk a všechno spočívalo na něm. Z mnoha hledisek je to i nepraktické. Například onemocní – kdo ho nahradí? Když diriguje – musí někdo sedět u varhan. Někdy běží i více akcí zároveň… Nově to je tedy tak, že kdyby pan Kšica nemohl, mám například zastat i jeho práci se sborem.

To je tedy ona pozice „zástupce ředitele kůru“, kterou jste přijal společně s pozicí varhaníka.

Přesně tak.

Čili občas se vám nejspíš stane, že budete muset i přímo dirigovat? Zmínil jste orchestr…

V případě potřeby ano. Samozřejmě k tomu nejsem přímo vyprofilovaný. Ale všichni varhaníci jsme prošli školením. Během studia jsem se o tyto obory zajímal také nad rámec povinností. A už dříve na Vyšehradě jsem se zpěváky pracoval.

Když jsme u Vyšehradu… Opouštíte novým angažmá svou funkci na Vyšehradě?

Z velké části ano, ale na Vyšehradě zůstavám jako, dejme tomu, dohled. Organizuju tamní dění, ale už nejsem tolik fyzicky přítomný.

S vaším částečným přetrváním tam nejspíš úzce souvisí festival Varhanní Vyšehrad, který jste založil.

Ano, je to tak. Zakládal jsem ho se svou spolužačkou z AMU Michaelou Beránkovou, která studovala varhany, ale i management. Myslím, že festival měla jako „absolventskou práci“, nebo nevím, jak tomu vlastně říkají na managementu… Měli něco praktického vyprodukovat. Pro fungování festivalu máme zapsaný spolek, který ho oficiálně organizuje. Spolu s lidmi ze spolku se o Varhanní Vyšehrad snažíme pečovat.

Máte informaci, kolik lidí se ucházelo o místo varhaníka katedrály?

Žádnou potvrzenou informaci o tom nemám.

Jde mi o toto: Od jednoho varhaníka jsem se kdysi dozvěděl, že varhanických míst ve smyslu zaměstnání je po republice asi deset. Chápu, že na každé takové místo je asi docela přetlak…

Ano, míst pro varhaníky je opravdu málo. Ale zároveň mnoho varhaníků rezignovalo na to, že by se živili v oboru. Hraní třeba mají jen jako takový doplněk. Ředitel pardubické filharmonie je varhaník, ředitelka karlovarských symfoniků je varhanice, ředitel Pražské konzervatoře je varhaník, zástupce ředitele je varhaník… (úsměv) Často i lidé, u kterých bych čekal, že se třeba pokusí dostat na místo varhaníka, vlastně nakonec ten zájem nemají.

To mi přijde škoda. Aniž bych vám chtěl nějak pochlebovat, z instrumentalistů si vážím nejvíce varhaníků co do míry muzikality…

… tak já vám to tedy nebudu rozmlouvat… (smích)

… to je improvizace, hra z listu, schopnost číst generálbas, harmonizace… Vnímám nevyužité schopnosti, zahozený potenciál…

Jasně, to je složitější problém, který nejspíš souvisí s odměňováním. V běžných kostelích nejsou peníze či snaha je sehnat. Varhaníci nebývají moc dobře placení. Jde to z obou stran: Proč dávat velké peníze někomu, kdo práci vnímá jako „bokovku“? Církev je teď v situaci, kdy hledá porůznu zdroje příjmu. Musí být aktivní, aby mohla fungovat vůbec nějak. Část zodpovědnosti spočívá i na varhanících – snažit se tu hudební část kostelního provozu učinit soběstačnou. I zmiňované festivaly či koncerty jsou nějakým zdrojem příjmů, kdy máme tím pádem má alespoň na provoz varhan. Můžeme tak zajistit pravidelné návštěvy varhanáře a třeba i hudební hosty k liturgii. Nicméně, myslím si – a proto jsem se i hlásil –, že být varhaníkem v katedrále je to, co varhaník má chtít. Pokud varhany jdu studovat, neměl bych se obecně uzavřít myšlence o takovém cíli. Měl by být naším ideálem, k němu bychom měli směřovat.

U mnohých umělců mi nejde na rozum šíře jejich aktivit. Vy mezi ně patříte. Kromě nově nabyté funkce či funkcí učíte na konzervatoři, spoluvedete festival Varhanní Vyšehrad, tam jste také varhaníkem, hrajete s orchestry, natáčíte, vystupujete s triem NiTrio… Jak si mám představit kloubení všech těchto aktivit?

Je potřeba si organizovat čas a mít pochopení v rodině. Například jsme si doma zvykli, že životní rytmus máme trochu jiný než ostatní rodiny. Třeba neděle pro nás není volný den, někdy ani půlden. Vánoční nebo velikonoční prázdniny také nejsou úplně prázdninami. Musíme plánovat i volný čas s ohledem na liturgický kalendář. Co se týče dalších aktivit, všichni kolegové, kteří aktivně dělají muziku, přebíhají z místa na místo a musí být efektivní. Snažím se hlavně dostatečně dlouho dopředu plánovat, abych čas využíval smysluplně. Diář mám pořád při ruce.

Chápu, že leckterá z aktivit, co jsem vyjmenoval, je dejme tomu jen občas…

Jasně. Třeba hraní s orchestry jsou obvykle jednorázové akce. Zrovna teď náhodou hraju častěji v liberecké opeře – hraju tam cembalový part v Myslivečkově oratoriu Adam a Eva. S ostatními orchestry ale podle potřeby… Nejvíc koncertuji sólově nebo v duu a triu.

Studoval jste také klavír a zmíněné cembalo, což je nejspíše relativně častý doplněk studia varhan. Znáte mezi profesionálními varhaníky někoho, kdo hraje výlučně na varhany? Dá se říct, že podobně jako se klarinetisté učí nejprve na zobcovou flétnu, varhaníci začínají u klavíru?

Cembalo jsem studoval i jako hlavní obor. Klavír jsem měl během studia jako „obligát“, protože ano – klavír je nezbytnost. Uchazeč o studium na konzervatoři, když se hlásí na varhany, na ně vůbec umět nemusí, když zvládá dobře hru na klavír. Na varhany se pak na konzervatoři učí klidně od začátku.

O co tedy konzervatorní komisi jde při přijímacích zkouškách? O techniku?

Ano, o technickou vybavenost a nějakou obecnou muzikalitu. Například se zkouší stylem: umíte zopakovat tuto melodii? Umíte ji transponovat? Zharmonizujete ji? Takové ty základy improvizace. Je snaha zjistit něco hlavně o vnitřní výbavě a talentu, technická stránka se vypilovává v průběhu studia. Když uchazeč přijde z hudebky, kde se učil na varhany, tak má samozřejmě výhodu. Je to i častější případ. Klavír ale kdyžtak stačí a dobře se na něj navazuje. Během celého studia varhan je pak hra na klavír povinná.

Občas mě zaujme spojení „koncertní varhaník“, které používáte i vy na svých stránkách. Dá se skutečně vést tak přísný řez mezi tzv. „koncertními varhaníky“ a těmi ostatními? Jaké adjektivum mám použít pro „ty ostatní“?

Nejspíš „chrámový“ nebo „liturgický“, ale ten řez je spíš pro komunikaci s veřejností. Pro určitý přehled posluchačů koncertů nebo jejich pořadatelů. Ale je pravda, že se dá vidět i reálný rozdíl. Je znát, když někdo hraje jenom koncerty, nebo jenom liturgie. Funkce kladou rozdílné nároky. Za mě ideál je dělat obojí.

Co ztrácí člověk, který hraje jen koncerty?

Myslím, že hlavně pohotovost a představu o tom, k čemu vlastně velká část varhanní hudby slouží. Můžeme mít i přesně předepsané noty, co v kostele budeme hrát, ale i tak se vždycky přizpůsobujeme situaci pod kůrem.

Taková „malá aleatorika“…

Ano! Nějak to musí dohromady klapnout. Varhaník nesmí vyčnívat, musí se snažit cítit situaci. Jde dost o práci s časem – mít odhad pro to, kdy co má začít a skončit, co se k čemu hodí. Na koncertě si člověk sedne k nástroji a může se chvilku usebrat, než začne hrát. Může začít až tehdy, kdy se cítí být připravený. Třeba hodinu je pak prostor jenom jeho. Při liturgiích musíme i na dálku nějak reagovat a korigovat. A dobrý „koncertní varhaník“ vnímá i víc než jen sebe. Jednak prostor, když pořád odposlouchává, jak se zvuk vrací, ale i něco takového nehmotného ve smyslu nálady v publiku a v závislosti na ní volit tempa, tu víc odsadit, když to lidé unesou, a tak dále.

Jedna věc mě zajímá hodně: Varhany historicky principiálně souvisí se sakrálními prostorami, činnost varhaníků zase přirozeně s církevní liturgií. Nevím, jak to máte vy, a vyzvídat nebudu, ale dokážete si představit varhaníka-ateistu? Působí to na mě skoro jako protimluv. Stále se vyskytovat v chrámě, věnovat se liturgii, ale zároveň s kostelním děním vnitřně nemít nic společného…

Vnitřní nastavení je velmi citlivá a osobní věc. Určitě jsou varhaníci, kteří institucionálně k církvi nepatří, ale dokážou duchovno nějak vnímat. Ano, těžko může být varhaníkem někdo, kdo má k církvi přímo odpor – to skutečně asi nelze. Je třeba alespoň mít schopnost se navzájem nějak uznávat a chápat ve stylu: „Já to sice necítím, ale chápu, že pro tebe je to posvátná věc, a tak k ní přistupuju.“ Je obvyklejší, že k varhanám přijdou mladí lidé z rodin, které jsou zvyklé chodit do kostela. Takové základní přednastavení. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří přijdou do kostela kvůli varhanám.

Vy teď budete pravidelně přicházet ke svatovítským varhanám. Ale vlastně, ty hlavní chrámové teď ještě nejsou v provozu, že? Probíhá sbírka…

Ano, sbírka trvá. Samotný nástroj je však už postavený a čeká ve varhanářské dílně v Barceloně na to, až bude kůr u sv. Víta způsobilý k tomu, aby se na něj varhany postavily.

Tedy, brzy už vám – zvýrazněné „vám“ – nástroj přivezou.

Doufám, doufám. Okolo varhan je spousta úřadu, ale katedrála nástroj potřebuje. Není to rozmařilost. Současně používané varhany hrají z boku a jsou postavené do mezipatra – jsou v nevýhodné pozici vzhledem k celému prostoru. Ty nové budou přímo v hlavní lodi. Těším se na ně! Stavět by se mělo začít letos a v průběhu příštího roku pokračovat. Bude to určitě stát za to!

Foto: Kristýna Šrámková, Zdeněk Chrapek, archiv Ondřeje Valenty