„Míchání jeviště a filmu je uměleckým výrazem a záměrem režisérky, ale s romantickou Gounodovou hudbou se příliš nepojí.“

„Různorodé divoké masky, opilost, kouření drog, nevázané sexuální chování ‚každého s každým‘ (chůvu v létech nevyjímaje)…“

„Nejpůsobivější na inscenaci je bezkonkurenčně hudba a její interpretace.“

Operu Romeo a Julie napsal Charles Gounod na libreto Julese Barbiera a Michela Carré jako velkou francouzskou operu. Nadčasový příběh tragické lásky inscenuje Marie-Eve Signeyrole jako boj dvou klanů filmových producentů a zasazuje ho do roku 1994, kdy byl takový film natočen v Americe. Film se prolíná inscenací, navíc Julie sama natáčí selfie a na scéně jsou dva kameramani, jejichž záběry se v reálném čase promítají na scénu. Rozdíl mezi filmem a divadlem se stírá a divák neví, kam dřív s očima.

Nejpůsobivější na inscenaci v MusikTheater an der Wien je bezkonkurenčně hudba a její interpretace. Hudební nastudování a provedení inscenace na třetí repríze 1. března 2024, která je reflektovaná – premiéra byla 23. února 2024 –, bylo špičkové. Dirigent Kirill Karabits vedl zpěváky i ORF Radio-Symphonieorchester Wien pevně a cílevědomě, dal široký rozmach hudebním frázím, kantilény klenul do vypjatých vrcholů, části v pianu zněly sladce a nadýchaně a třpytivě se chvěly ve vzduchu. K tomu jistě hodně napomohlo posazení orchestru téměř na úrovni jeviště, takže zvuk se nedusí v orchestřišti. Napětí a vroucnost láskyplných emocí střídaly části kontrastní, líčící nenávist a boj dvou znepřátelených filmových klanů. Přesto stoupající dynamické vrcholy nepřehlušily nikdy vypjaté sólové pěvecké party. Svoji pověst potvrdil i Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera. Jeho úlohou je zahájit představení sborovým komentovaným vstupem, jehož hutnost a hymnické poselství diváka zastihne v rozechvělém strnutí. O to víc kontrastovala tato introdukce s vpádem do divoké maškarní párty klanu Kapuletů u příležitosti oslav zásnub dcery Julie s hrabětem Paridem. Různorodé divoké masky, opilost, kouření drog, nevázané sexuální chování „každého s každým“ (chůvu v létech nevyjímaje), včetně lesbického chování Julie se dvěma dalšími dívkami, promítané na plátně na horizontu jeviště, to vše charakterizovalo Julii jako feministku a příslušnici „zlaté mládeže“ a její vzplanutí k Romeovi nebylo zpočátku příliš přesvědčivé. Režijně nepřesvědčovala ani obrácená „balkonová scéna“, kdy Romeo je na balkoně a Julie v zahradě, a dokonce ani tajný sňatek. Všechno ubíhalo jako nezávazná hra na kočku a myš.

Silného účinku dosáhla inscenace až po přestávce. Do hry se dostal film a rovná silnice zahalovaná mračny kouře a silné vozy, vybízející k závodům. Po provokačním kupletu je přítel Romea Stephano napaden Kapulety, poté je zabit Mercutio a Romeo se neudrží a zabije Tybalta. Vstup knížete a Romeův exil inscenaci konečně dal přesvědčivost. Svatební noc milenců se tváří naturalisticky a je naplněna sexuálním napětím, přestože jsou oba v černém prádle. Dál už děj běží nezadržitelně, svatba s Paridem, při které Julie umírá a kterou kamera nešetří a zabírá detailně. Romeo, vracející se z exilu přímo do hrobky i míjení se milenců v životě i ve smrti, až do konce. Silná výpověď má být podporována detailními záběry kamer, jejichž kameramani Céline Baril a Mariano Margarit jsou neustále na scéně a v pohotovosti a jejich práce je obdivuhodná. Otázka zní, jak dalece tyhle detaily skutečně přibližují divákovo vnímání a jestli to spíš celé nepůsobí spíš kontraproduktivně. Filmové obrazy jsou totiž přesvědčivější a silnější, než dění na jevišti, které ustupuje ze zorného úhlu diváka. Míchání jeviště a filmu je uměleckým výrazem a záměrem režisérky Marie-Eve Signeyrole, ale s romantickou Gounodovou hudbou se příliš nepojí.

Výkony pěvců jsou vynikající. Představitelka Julie, francouzská sopranistka Mélissa Petit má kulatý, plný a barevný soprán, s volnými, znělými výškami a je herecky velmi tvárná. Stejně tak její francouzský kolega, tenorista Julien Behr, vládne pevným a volně znějícím tenorem, s příjemným témbrem a jistými výškami. Tvořili spolu přirozený a herecky přesvědčivý pár a jejich hlasy se barevně ideálně propojovaly. Postava Bratra Laurenta je v programu prezentována jako klíčová, ale obsazení polského barytonisty Daniela Mirosława nebylo šťastnou volbou. Vládne světlejším barytonem, který postrádal onu osudovost a údernou plnost, kterou poslání role vyžaduje. Naopak dobrou volbou bylo obsazení chorvatského barytonisty Leona Košaviće do role Mercutia i amerického tenoristy Briana Michaela Moora do role Tybalta. Příjemné, uvolněné hlasy a mladistvá hravost silně kontrastovaly s jejich smrtí. Jas a svobodný projev přinesla na začátku druhé poloviny představení bulharská mezzosopranistka Svetlina Stoyanova v kalhotkové uličnické roli pubertálního Stephana. Zástupci starší generace byli kanadsko-italský barytonista Brett Polegato v pěvecky nevděčné roli Kapuleta a britská mezzosopranistka Carole Wilson jako chůva Gertruda, která si roli užila nejen ve starostech o Julii, ale i jako účastnice nevázaných hrátek omladiny. Knížetem Verony byl polský basista Alexander Teliga, který by rovněž potřeboval pro tuto roli nosnější a hutnější hlasový materiál, přestože se role zhostil velmi dobře.

Představení mělo spád a kdo holduje netradičnímu pojetí, ten byl jistě s inscenací navýsost spokojen. Tracionalisticky založené publikum ale odcházelo rozpačitě, přestože hudební zážitek byl excelentní a výkony protagonistů obdivuhodné.

Foto: Monika Rittershaus