„Písně nejsou něčím, co bych se snažil zpívat jiným způsobem, ale zároveň jsou samozřejmě mnohem intimnější.“

„Uvažovat nad textem, ne ho mít jen jako prostředek pro zazpívání melodie.“

„Čím jsem starší, tím víc oceňuju pozdější nahrávky, kde je cítit víc obsahu. I když už třeba hlas někde dělá kompromisy…“

Adam Plachetka chystá na 24. ledna 2025 narozeninový koncert v pražské O2 Aréně. Do té doby ho však mimo jiné čeká vystoupení na festivalu Janáček Brno v operách Věc Makropulos a Příhody lišky Bystroušky a k tomu 9. listopadu festivalový písňový večer. Program je nazván podle ústředního Smetanova cyklu Večerní písně. Za doprovodu pianisty Davida Švece má pak obdobný „Liederabend“ ještě v Šumperku a Olomouci a 16. prosince v pražském Rudolfinu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak ke koncertním písním interpretačně přistupuje a jak s klavíristou program vybírali a koncipovali. Ale dává nahlédnout i do toho, co doma s manželkou zpívají malým dcerám.    

Poslední dobou je možné vás vedle opery a písní slyšet občas i v muzikálovém nebo swingovém repertoáru. Je ještě nějaký další žánr, který v budoucnu přidáte?

Nevylučuji nějaké další výlety do crossoveru, ale nejsou úplně na pořadu dne. Písním se věnuju rád a věnoval bych se jim rád častěji, kdyby ovšem byly písňové večery populárnější… Pořadatelé často bohužel raději zvolí jinou variantu, protože písně mají užší okruh publika. Jsem proto rád, že se vůbec projekt Večerní písně podařil – jednak natočit, jednak k němu dokonce uspořádat miniturné, při kterém daný repertoár může znít live. 

A třeba k operetě nesměřujete? 

Neberu ji jako něco nového mezi žánry, o kterých mluvíme… Ale když už se ptáte, určitě mohu říci, že zanedlouho vyjde operetní CD natočené s rozhlasovými symfoniky, s mojí ženou Kateřinou a s dirigentem Robertem Jindrou. Přichystali jsme je z podnětu Radioservisu jako naše druhé společné CD. 

Mimochodem, co vlastně máte na mysli, když hovoříte o crossoverech…? 

Lednový koncert v pražské Aréně se nabízí jako možnost. Máme přichystánu mimo jiné jednu společnou věc s Vojtěchem Dykem, inspirovanou Pavarottiho posledním CD: něco, do čeho se hodíme oba. Vojta se občas teď na pole klasiky pouští, takže i on bude rád, že naše společné zpívání bude nastaveno směrem kompromisním pro oba. 

Narozeninový koncert v Aréně je ohlašován jako velká událost. Bude jí i pro vás samotného? 

Určitě ano. Jde o projekt, jaký člověk nechystá každý den. Svým způsobem ohlédnutí. A oslava, jak doufám, nejen pro mě, ale i pro příchozí publikum. Po prvním koncertě v Aréně v roce 2020 jsem prohlásil, že se tam určitě nehodlám vrátit před čtyřicítkou, určitě i z důvodu, aby se nezdálo, že už dělám jen takovéhle věci… Když se potom ozvali, že mi těch čtyřicet bude, a jestli něco vymyslíme, dal jsem si dárek… Snažíme se dramaturgii udržet podle toho, že budu v květnu slavit jubileum. Půjde o podobný formát jako poprvé, ale výpravnější, zajímavější, jednotnější. Moc se těším. Čeká nás po stránce produkční velké sousto. Jelikož se všechno připravuje do jinak prázdné haly, je a bude ještě stále co připravovat a upravovat. 

V kalendáři máte v lednu také Vídeňskou státní operu s Mascagniho a Leoncavallovou hudbou… Jak to vypadá s Metropolitní operou v New Yorku?

Nejbližší účinkování tam mám až v květnu, skoro na konci sezóny. Mozartovu Figarovu svatbu. Pak bych měl mít na začátku příští sezóny dvě na sebe navazující produkce, ale o těch nemohou blíž mluvit, protože program sezóny nebyl zatím zveřejněn. 

Nicméně opětovné návraty.

Zatím ano. 

Přinášejí písně s klavírem, které chystáte pro festival Janáček Brno, pro vaše danosti – a teď mluvím o velké postavě i o velkém hlase – nutnost se trochu krotit? 

Písně se samozřejmě zpívají jinak než Wagner, ale zároveň – když si dělám výlety jinam, mimo klasiku, mimo operu – říkávám: jsem přesvědčen, že technika je jen jedna. K ní musí zpěvák mít cit, vědět například, kde a jak frázovat… Aby nebyl jako slon v porcelánu. Písně tedy nejsou něčím, co bych se snažil zpívat jiným způsobem, ale zároveň jsou samozřejmě mnohem intimnější. A Večerní písně mají i v rámci písní znatelně klidnější a odpočinkovější atmosféru. Neznamenají ovšem zpívat jinak. Spíše uvážlivěji.

Kdo s nápadem na Večerní písně vlastně přišel? 

David Švec – s tím, že existuje řada i neznámých písňových cyklů s večerní tematikou. Relativně dost jich mají Fibich, Foerster, Novák… Když jsme si je přehrávali a řešili, jak recitál profilovat, došli jsme k závěru, že nejlepší bude držet se jen básníka Vítězslava Hálka a jeho sbírky Večerní písně. Antonín Dvořák na jeho texty napsal jedenáct celých písní a k tomu jeden fragment. Nejznámější Večerní písně jsou od Bedřicha Smetany… Má je i Fibich… A jako určitý bonus jsme přidali píseň Noc byla krásná od Josefa Suka, která také zhudebňuje Hálkovu báseň. Výběr vyšel asi na tři čtvrtě hodiny.

Nebyl pro vydavatelství vzhledem k tomu, že CD mívají obvykle náplň na hodinu i víc, příliš krátký?

Potěšilo mě, když řekli, že jsou vlastně rádi, že kratší stopáž nevadí, protože dnes už stejně lidé víc poslouchají věci online a klasická CD na trhu tak neletí. Líbilo se jim, že jde od dramaturgicky ucelenou věc. Vystavěli jsme tak současně rovněž ideální koncert bez pauzy. Pokud někde pořadatelé pauzu chtějí, pak jsme nuceni výběr něčím doplnit. Pro pražský koncert jsme první polovinu obohatili německými písněmi s večerní tematikou. Máme tam Schuberta a Strausse jako příklady, jak se na téma „večer“ dívají jinde. Přijde mi to jako zajímavé srovnání, které nám ale v Brně neprošlo. Na festivalu Janáček Brno trvali na doplnění domácí tvorbou pro Rok české hudby. A protože jsem na festivalu už v minulosti zpíval s orchestrem Dvořákovy Biblické písně, které by se mi sem hodily, ale oni nechtěli, abych je opakoval, doplnili jsme program pro Brno Dvořákovými Cigánskými melodiemi.

Zpíval jste něco z „večerního“ repertoáru už před dvěma desetiletími za studií, na konzervatoři? 

Tam jsem spíš zpíval Biblické písně a Cigánské melodie. A relativně dost Schuberta. Večerní písně mě nějak minuly, ale samozřejmě že je člověk zná, i když je sám nezpívá. 

Vnímáte teď rozdíl mezi nahráváním Večerních písní ve studiu a jejich zpíváním na koncertech?

Ve studiu má člověk noty, na koncertě ne… Písní i textu v nich je hodně. Musel jsem se v poslední době tomuto projektu znovu hodně věnovat, abych všechna slova dostal do hlavy. Jde sice o relativně kratší písně, málo jich přesahuje tři minuty, ale slov je tam opravdu dost. A písní je v programu čtyřiadvacet…

Máte přístup k žánru písně – obecně – s postupem let jiný než kdysi? 

Samozřejmě, že se člověk vyvíjí. A jak prochází životem, začíná vnímat věci plastičtěji. U sebe pozoruji rozdíl v tom, kam si dovolím zajít. Na začátku mi šlo nejvíc o to, aby všechny tóny byly přesně tam, kde mají být, ale čím jsem starší, tím víc – a inspirovaly mě v tom i mé crossoverové výlety – dávám důraz na text. Chci nabídnout co nejvíc barev, a to třeba i za cenu, že někde je nějaký tón kvůli výrazu plošší nebo méně „hezký“. V tom jsem se určitě posunul. A mimochodem, zajímavé také je, jak se s věkem mění uši. Když vezmu jako příklad Dietricha Fischer-Dieskaua, před lety se mi nejvíc líbily jeho nahrávky z mládí. Hlas tam byl čerstvější, šťavnatější. Čím jsem starší, tím ale naopak víc oceňuji pozdější nahrávky, kde je cítit víc obsahu. I když už třeba hlas někde dělá kompromisy… Proto se snažím dávat písním hlubší obsah; uvažovat nad textem, ne ho mít jen jako prostředek pro zazpívání melodie. 

Kdo koho vlastně vede? Vy klavíristu, nebo klavírista vás? Vím, že odpověď nemůže být černobílá, ale přesto se ptám: David Švec víc slouží, nebo víc vede? 

Umí úžasně doprovodit, ale ani se nebojí říct, když něco cítí jinak než já. Myslím, že regulérně je to tedy v odpovědi na vaši otázku padesát na padesát. Zpívá se mi s ním krásně právě proto, že se jen o málo věcech musíme nějak déle bavit. Většinou cítíme, že se vzájemně posloucháme a vnímáme; a pokud se někde rozcházíme, tak se snažíme zjistit, kdo má víc pravdu, čí přístup bude vhodnější použít. Ale popravdě – takových míst a okamžiků je opravdu hodně málo. Spíše fungujeme opravdu organicky… Ona hudba mnohé sama nabízí, když jí člověk naslouchá. Nakonec se pozná, kde zpěvák udá tempo klavírní předehry, nebo naopak kdy atmosféru a rytmus nastolí klavír… 

Dovolíte nahlédnout do soukromí? Když zpíváte dcerám – a navazuji na svou otázku zmiňující velkou postavu a velký hlas –ؘ tak se krotíte? Broukáte si s nimi jenom…? 

Víte, my si vlastně operu doma moc nezpíváme. Když si s dcerami zpíváme, tak hlavně jejich písničky. A ty člověk opravdu nechce zpívat jako Wagnerova Wotana. S dcerami vlastně zpíváme oba relativně málo. Ony už si zpívají svoje věci samy – a my je ne vždycky dobře známe… Ale koledy u stromečku zpíváme!

Foto: Facebook a archiv Adama Plachetky, Ilona Sochorová, NdB / Jakub Jíra, MHF Třeboňská nocturna