Alan Gilbert: Spolupracuju jen s režiséry, kteří mají respekt k partituře
„Vzhlížím k panu dirigentu Byčkovovi, udělal u vás ohromný kus práce.“
„Nielsenova Pátá symfonie v sobě má hluboce zakořeněnou lidskost, nese silný protiválečný apel.“
„Mou vlast považuji za jeden z největších dosažených úspěchů v klasické hudbě.“

Patří k nejvytíženějším dirigentům dneška. Zastává post šéfdirigenta orchestru NDR Elbphilharmonie v Hamburku, hudebního ředitele Královské opery ve Stockholmu, hlavního hostujícího dirigenta Tokyo Metropolitan Symphony a čestného dirigenta Královské filharmonie ve Stockholmu. Obdržel dvě ceny Grammy a renomé si vydobyl i jako dlouholetý šéfdirigent Newyorské filharmonie. Ve světě je uznáván i jako úspěšný propagátor díla dánského skladatele Carla Nielsena… Alan Gilbert 18. prosince debutuje s Českou filharmonií. Na programu je nepříliš známá, avšak o to působivější tvorba právě tohoto dánského pozdního romantika. Jeho předehru Helios a Symfonii č. 5 doplní Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll v podání Kirilla Gersteina.
Jste jedním z nejvytíženějších a nejžádanějších dirigentů. Jak to zvládáte?
Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem mohl dirigovat různé orchestry s velice různorodým repertoárem. Čili když jsem před nějakými třiceti lety začínal, opravdu to bylo stresující – mnoho hudebních děl jsem neznal, musel jsem studovat partitury od rána do večera. Nyní však mám s hudbou dostatečné zkušenosti a znalosti, k orchestrům se vracím jako ke starým přátelům a díky tomu není má práce až tolik stresuplná. Čímž samozřejmě nechci říct, že nestuduju partitury. Každopádně v tomto ohledu je můj nadcházející koncert v Praze neobvyklý, už se mi nestává často, abych s nějakým orchestrem debutoval. Abych svou práci zvládal, snažím se nacházet správnou rovnováhu mezi soukromým a profesním životem. Mým dalším štěstím je, že mám rodinu, která mě plně podporuje. Řídíme se například pravidlem, že nebudu od rodiny déle než na dva týdny, a pokud je nějaké angažmá delší, rodina cestuje se mnou. Nicméně jsem založením spíše flegmatik, stresovat se není moc v mojí povaze.

Každopádně, když toho je na vás moc, jak si čistíte hlavu?
Hodně čtu, zejména romány. Také hodně sleduju zprávy; přiznejme si, že s tím, co se děje ve světě, vám to na štěstí moc nepřidá, spíše naopak. Ale jsem rád v obraze světového dění. Rád se dívám na filmy a pak dělám takové ty rodinné věci kolem domu – tam se vždycky najde nějaká práce – nebo chodím na procházky s naším psem. Když jsem sám v hotelovém pokoji, tak si obvykle čtu.
Když už jste zmínil Českou filharmonii, povězte nám, jak ji vnímáte.
Vzhlížím k panu dirigentu Byčkovovi, udělal u vás ohromný kus práce. Česká filharmonie je samozřejmě špičkové světové těleso, vlastně nechápu, proč je můj debut takto opožděný. V Praze jsem již vystupoval s Newyorskými filharmoniky a byl to skvělý zážitek. Moc se těším, až stanu před vaší krásnou filharmonií.

Snažil jsem se ve vašem repertoáru najít nějaký vzorec nebo linii, ale nepodařilo se mi to. Zdá se, že dirigujete téměř všechno. Jak se s takovou rozmanitostí repertoáru vypořádáváte?
Obdivoval jsem už mnohé hudebníky a všichni měli jedno společné: schopnost plynule přecházet z jednoho repertoáru do druhého, cestovat napříč styly a staletími, od jazzu přejít k baroku a od baroka ke Stravinskému. Já sám se cítím dobře na rozhraní stylů. Nikdy jsem netoužil, abych byl uznáván jako odborník například na Beethovena nebo Smetanu. To se odráží i v hudbě, kterou poslouchám rekreačně, mám rád třeba Elvise a samozřejmě jazz. Za svůj vzor považuji Leonarda Bernsteina – moc se to o něm neví, ale jako dirigent měl neuvěřitelný hudební záběr. A navíc, přední světové orchestry mají obdobně bohatý repertoár, takže pokud je chci dirigovat, musím s nimi držet krok.
Mimo dirigování jste vystudoval i hru na housle. Stále ještě hrajete?
Ano, jsem aktivní houslista, i když samozřejmě ne tak aktivní, jako dirigent. Ale s kolegy z orchestrů, se kterými pracuji jako dirigent, si občas rád zahraju, zejména komorní hudbu. Možná to bude znít trochu hloupě, ale vůbec nechci skrývat fakt, že jsem houslista. Je vždycky milé na chvíli uprchnout do světa hudby na druhé straně dirigentského pultíku. Pro dirigenta je přirozeně dobré, když si aktivně může osahat zvuk, se kterým potom pracuje.

Kdy jste se poprvé seznámil s hudbou Carla Nielsena?
Poprvé jsem slyšel jeho Čtvrtou symfonii na koncertu v New Yorku, dirigoval ji Herbert Blomstedt a zanechala na mně neobyčejně silný dojem. Je zkomponována v duchu středoevropské romantické tradice, ale má úplně jiný zvuk. V USA se Nielsenova hudba bohužel téměř nehrála a ač ho Bernstein sám obdivoval, jeho symfonie neuváděl. Když jsem po několika letech začal pracovat ve Stockholmu, zjistil jsem, jak je tam Nielsen populární – i když to byl Dán. Publikum bylo zvyklé ho pravidelně slýchat a vyžadovalo si ho. Načež jsem si v New Yorku uvědomil, že tamní filharmonie má pro Nielsena ideální zvuk, a tak jsme započali dlouholetý projekt, během nějž jsme nahráli celé jeho dílo.
V Praze budete dirigovat jeho Pátou symfonii. Povězte nám o ní něco.
Pátá symfonie je velice mocná, má v sobě hluboce zakořeněnou lidskost, nese silný protiválečný apel a vůbec se staví na odpor vůči jakémukoliv násilí. Díky tomu je dnes bohužel mimořádně aktuální.

Jací další skladatelé by si zasloužili více pozornosti nebo přímo znovuobjevení?
To je těžká otázka. Na světě existuje ohromné množství hudby a ještě větší množství hudby, která byla napsána a nehraje se. Nevím, proč někteří skladatelé upadají do zapomnění. Někdy to samozřejmě je nedostatkem talentu, ale jindy prostě jen nemají štěstí najít toho správného emisara, který by jejich hudbu začal uvádět. Nepovažuji se za objevitele zapomenuté hudby, od toho jsou tu jiní. Rád bych ale upozornil na spoustu neobjevených žen-skladatelek, které zůstaly neprávem zapomenuty kvůli svým mužským kolegům. Ty by stály za nějaký systematický průzkum a mnohé z nich za znovuobjevení.
Dirigujete jak symfonickou hudbu, tak opery. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Na to existují dvě odpovědi. Jednoduchá a krátká odpověď je že žádný. Pak je delší a komplikovanější odpověď, kterou se pokusím alespoň krátce nastínit. Opera existuje na divadle, kde je specifická akustika i atmosféra a samozřejmě i provoz. Já celou tu divadelní mašinérii zbožňuju – od scény, přes kostýmy, světla až po rekvizity. Když v opeře vyprávíme nějaký příběh, každý lidský hlas své má přirozené tendence ke specifickému toku. A různí pěvci mají tyto toky různé. Já jako dirigent je nemůžu nutit, aby zpívali nepřirozeně, aby mi to lépe zapadalo do mé koncepce – to je věc, kterou u symfonické literatury nemusím řešit. V opeře tedy musíme být daleko flexibilnější, instrumentalisté se musí přizpůsobovat vokalistům a ti se zase mohou poučit opačně. Nakonec všichni jsme hudebníci a jde nám o totéž – i v symfonickém repertoáru vyprávíme příběhy, ty ale nejsou tak jasně vymezené. Při poslechu symfonie si bude jeden člověk představovat strom, zatímco jeho soused třeba slona, a to je naprosto v pořádku. Musíme mít neustále na paměti, že lidský hlas má svou přirozenou krásu a tvar a také že čas v opeře pokaždé plyne trochu jinou rychlostí. Některý pěvec třeba chodí po jevišti pomaleji nežli jeho kolega, případně mu něco upadne, musí to sebrat, já na to musím reagovat tím, že na chvíli zmírním tempa nebo že udělám delší pauzu – a tyto praktické věci ovlivňují tok hudby v opeře, kdežto v interpretaci symfonií se jimi nemusím zabývat. Nevím, zda se mi dostatečně podařilo formulovat odpověď na vaši otázku, každopádně jak opery, tak symfonickou hudbu dělám stejně rád.

Kdo by měl v opeře mít poslední slovo? Dirigent, nebo režisér?
Na tuto otázku v podstatě neexistuje správná odpověď. Já mám za to, že musí pracovat bok po boku. Samozřejmě se snažím jít na ruku všem rozumným režijním požadavkům, je to prostě věcí kompromisů. Zároveň ale chci spolupracovat jen s režiséry, kteří mají respekt k partituře. Ta totiž nebyla napsána jako doporučení, ale je jasně daná. Pokud za mnou přijde režisér, který například řekne, že v nějakém místě potřebuje více času, aby mohl dohrát scénu a chce po mně, abych hudbu nějakým způsobem natáhnul, říkám jasné ne. Když jste naladěni jeden na druhého a máte pro dané dílo jasnou společnou vizi, žádné konflikty by neměly vůbec vznikat; vzniká to, čemu Wagner říkal Gesamtkunstwerk. Ale třeba konflikty nevznikají čistě proto, že si vybírám dobré režiséry.
Jste rád, že jste dirigentem, nebo jste toužil být něčím jiným?
Pocházím z rodiny lékařů a původně jsem si myslel, že se také jedním stanu. Stejně to má i moje manželka, i ona měla být původně lékařka, ale nakonec si vybrala violoncello. To nás také svedlo dohromady. Nemůžu ovšem říct, že jsem si vybral hudbu, to ona si vybrala mě, protože když jsem ji začal dělat, konečně jsem se cítil ve své kůži; přišlo mi to celé naprosto přirozené. Samozřejmě to není jednoduché, dirigenti vedou do veliké míry osamělé životy, na svých bedrech nesou ohromnou tíhu zodpovědnosti a jsou na ně upřeny zraky všech. Co mě se na tomto povolání ovšem líbí je, že se člověk nikdy nenudí a že stimuluje širokou škálu svých schopností: fyzických, emocionálních, společenských, filosofických, duševních a mnohých jiných.

Jaký máte vztah k hudbě od českých skladatelů?
Já českou hudbu naprosto zbožňuju, všechno, co jsem dělal, jsem si užíval. Její pastorkyňa je mistrovské dílo, Káťa Kabanová je naprosto neuvěřitelná, nesmírně se těším na další Rusalku, tu budu připravovat příští podzim ve Stockholmu. Takto bych mohl jmenovat jedno dílo za druhým. Anebo, ach bože, Glagolská mše. Ani se nemůžu dočkat, až ji budu zase dirigovat. Mou vlast považuji za jeden z největších dosažených úspěchů v klasické hudbě. Způsob, jak je celé dílo cyklické, jak se v něm mísí historie a příroda, je prostě okouzlující. Vaše kultura je jednou z nejhudebnějších vůbec, hudba, která byla napsána ve vaší zemi, je velice humánní a proniká až do srdce. Vysoké mínění však mám i o českých hudebnících. Trochu jiné je to ovšem s češtinou. Když jsem poprvé dělal Příhody lišky Bystroušky, tak jsem se snažil do vašeho hutného jazyka proniknout, leč marně, jeho zvuk je příliš odlišný od toho, co znám, a to jsem měl možnost uvádět i mnoho ruských oper.
Kdybyste mohl pozvat jakéhokoliv skladatele z historie na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili?
To není jednoduchá otázka, ale asi bych si vybral Mozarta. Jeho dílo v sobě totiž až zázračně kombinuje naprostou nenucenost s technickou dokonalostí. Na první poslech totiž jeho hudba působí jako něco triviálního, ale když ji začnete studovat, zjistíte, že je nesmírně intelektuální. Už jen způsob, jakým transformoval motivy a jak opakoval hudební myšlenky, by vydal za dlouhé učené povídání. U některých skladatelů máte naopak pocit, že tvořili v potu a krvi a jejich symfonie jsou doslova vydřené. Já netvrdím, že Mozart napsal tu nejdokonalejší hudbu na světě, ale takové snoubení lehkosti a brilance u jiného skladatele nenacházím. Takže bych s ním rád probral to, zda mu ty nápady chodily do hlavy samy a jsou opravdu tak prosté, jak je vnímáme, anebo zda je za každou skladbou ohromné množství technických náčrtů a zkoušek, o nichž nevíme. Určitě by to bylo zajímavé povídání…

Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa
- Lukáš a jeho Jana
- Do Státní opery se vrátila primadona
- Bez hudby je člověk smutný, na operu jít je nutný!
- Košický Král Roger zůstal stát na půli cesty
- Lukáš Vasilek: Jana z Arku člověka chytne hned napoprvé
Více z této rubriky
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Petr Dvořák: Moravská filharmonie si musí udržet svou míru autonomie
- Ingeborg Radok Žádná: Snažím se o transparenci a férovost
- Olga Bezsmertna: Když zpívám Strausse, připadám si jako mezi nebem a zemí
- Štěpán Pácl: Činoherec také myslí hudebně, i když skrytě a možná nevědomě
- Lukáš Vasilek: Jana z Arku člověka chytne hned napoprvé
- Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Slávka Zámečníková: Pamina je překvapivě moderní postava. Rozumíme si teď mnohem více
- Natálie Romanová: Úspěch vyplyne z poctivosti
- Amartuvshin Enkhbat: Nejvyšší aspirací je pravda. Vnitřně rozporné Verdiho role jí jdou naproti