„Vizuální prezentace pěvců s leskem hvězdné osobnosti může působit velmi povrchně.“

„Na školách bývá problém prezentace vážné hudby zakotven bohužel často již v systému výuky.

„U Strausse i Wagnera je nejdůležitější, aby člověk spojil hlas účinně s orchestrem.“

Proslulý německý pěvec Albert Dohmen má na svém kontě mnoho úspěchů na nejprestižnějších scénách světa. Ve své kariéře spolupracoval s řadou slavných dirigentů a v oboru opery se stal vysoce žádaným interpretem basbarytonových či basových rolí. Při pražském setkání jsme hovořili nejen o české hudbě, ale i o Bayreuthském festivalu, problémech mladých pěvců a režisérismu… 

Dlouhou profesní etapu jste zpíval basbarytonem, ale postupně přijímáte stále častěji role basové. Jaký probíhal váš přechod do jiné hlasové polohy? 

V mládí jsem zpíval basem, ale pak jsem šel cestou hrdinného barytonu, dokonce přes tři desetiletí. Z Wagnerových rolí jsem začal zpívat Gudruna v opeře Parsifal Richarda Wagnera a postupně jsem si vytvořil pestrou šíři hlasových partů až po Baraka. V opeře Žena beze stínu Richarda Strausse jsem zpíval Baraka poprvé ve spolupráci s orchestrem Maggio Musicale Fiorentino, který řídil Zubin Mehta, což bylo skvělé. Rád si vybavuji, jak chtěl každou osminku hrát a zpívat tak precizně a přesně, jak mluvíme. Přechod k basu byl pro mne skvělou zkušeností a jsem rád, že je mnoho rolí pro můj starší věk. Zpívám s láskou a dokud budu zdravý, chci vystupovat v zajímavých hudebních projektech. 

V Praze jste vystoupil ve dnech 18. a 19. září na zahajovacím koncertě devadesáté sezóny Pražských symfoniků, zpíval jste sólově v Osmé symfonii Gustava Mahlera ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Jaký je váš vztah k české hudbě?

Mám velmi rád nejen tvorbu Gustava Mahlera, ale také hudbu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Všichni tři skladatelé složili mnoho skvělých děl. Již v době mého mládí v Německu jsem v divadle s radostí navštěvoval opery Leoše Janáčka. Z českého jazyka mám velký respekt, ale když mám možnost zpívat v Mahlerově „Symfonii tisíců“, cítím se být poctěn. Dílo je krásné a velkolepé a dirigent Tomáš Brauner s Pražskými symfoniky byl skvělý. Velmi se mi líbilo, jak pokorně a detailně přistoupil k výkladu díla. Bohužel v naší profesi jsou i umělci, které zajímá vizuální lesk portfolia více než hudební dílo a jeho stylová interpretace. Rovněž řada umělců se představuje na internetu, jak v módním časopise. Vizuální prezentace pěvců s leskem hvězdné osobnosti může působit velmi povrchně. Často si kladu otázku, jak náročné je zprostředkovat klasickou hudbu mladému publiku. 

Tvorba Gustava Mahlera je velmi náročná na poslech…  

Ano, máte pravdu, a zejména pro mladé posluchače. Není snadné nadchnout lidi klasikou. Pokud rodiče nemají rádi vážnou hudbu, je obtížné přilákat k poslechu vážné hudby děti a mladou generaci. Na školách bývá problém prezentace vážné hudby zakotven bohužel často již v systému výuky.  

Když si vybavíte své dětství a dospívání, jak pro vás bylo obtížné najít si vztah k vážné hudbě?

Lásku ke klasické hudbě ve mně probudili rodiče, zpíval jsem ve sboru a po čase i v opeře. Hrál jsem také na hoboj v orchestru a postupně poznával široký repertoár. Rád vzpomínám, když jsem dostal v Německu hezkou příležitost zpívat Skokánka v Janáčkově opeře Příhody lišky Bystroušky. Prostředí opery se mi zalíbilo poměrně brzy, ale také jsem byl svědkem obtížných výkonů. Po čase mi bylo jasné, že bez disciplíny a silných nervů to nemá smysl. Rozhodl jsem se pro uměleckou dráhu.

Vydal jste se na profesionální dráhu a spolupracoval po čase i se světoznámými dirigenty…

Ano, zejména po úspěchu v Salcburku, kde jsem v roce 1997 zpíval titulní roli Wozzecka stejnojmenné opery Albana Berga v režii Petera Steina. Tehdy pod taktovkou Claudia Abbada. A posléze jsem spolupracoval s řadou slavných dirigentů, patřili k nim například Zubin Mehta, Giuseppe Sinopoli, James Levine, Georges Prêtre, Kurt Masur, Lorin Maazel a Christian Thielemann.

Když jsem začínal, měl jsem štěstí na intendanty divadel a velké dirigenty, kteří nade mnou drželi ochrannou ruku a zodpovědně mi doporučovali, jaké role jsou pro mne vhodné. Musím apelovat na mladé generace pěvkyň a pěvců, aby pečlivě zvažovali, jaké role mají zpívat. Řada pěvkyň má v současnosti pocit, že musí zpívat svou první Isoldu již v pětadvaceti letech, někteří pěvci zase chtějí ztvárnit Tristana v šestadvaceti, což není zdravé. 

Nevím, jestli mladí lidé chtějí v současnosti čekat na vysněné role, mám pocit, že vše chtějí mít rychle. Přetíží-li ovšem mladý interpret svůj hlas, tak si uškodí. Titulní či velké role jsou velice náročné. Pro kariéru pěvce je nutné, aby hlas zrál a vyvíjel se postupně. Intendanti a umělečtí šéfové by toto měli mít na paměti.

V Praze jste zpíval v době, kdy na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha vystoupili Vídeňští filharmonikové s Christianem Thielemannem. Maestra Thielemanna znáte již dlouhou dobu osobně, především jste společně interpretovali opery Richarda Wagnera. Jaký je váš profesní vztah?

Dirigentovi jsem opravdu vděčný za naši dlouhou spolupráci. Po našem seznámení v Německé opeře Berlín, kde jsem ztvárnil pod jeho taktovkou Wotana ve Valkýře, jsem dostal záhy svou první nabídku zpívat v roce 2007 na Bayreuthském festivalu. Při interpretaci oper Richarda Wagnera jsme na stejné vlně, což je velice příjemné. Když si vzpomenu na svou první zkoušku v divadle, hrál Festivalový orchestr v Bayreuthu na tak vysoké úrovni, že by mohl pod taktovkou Christiana Thielemanna dělat hned nahrávky. Hudebníci byli neuvěřitelní, v souhře skupin a také intonaci, prostě jedineční. Těleso má fantastický zvuk, skládá se z nejlepších hráčů německých těles. V divadle je orchestr rozestavěn terasovitě a zvukově se vše stupňuje s nadšením pro interpretace oper Richarda Wagnera. Letité spolupráce s Bayreuthským festivalem si velmi cením. 

Vždyť Bayreuthský festival je výjimečný… Jaké pocity prožíváte na jevišti s ohledem na publikum?

Interpret cítí z jeviště, zda lidé hudbu znají, milují anebo chtějí prožít jen společenský zážitek. Přiznám se, že se mi také příliš nelíbí, že jsou ceny vstupenek vysoké, protože pak je festival jen pro určité vrstvy. Není to správné. Na Salcburském festivalu i na proslulém Velikonočním festivalu v Salcburku jsou bohužel ceny vstupenek také značně vysoké. Představení se stávají elitní záležitostí, ale opera není jen pro elity. Když chce tak skvělý žánr, jakým je opera přežít, ocitá se v současnosti ve světovém měřítku v mediální soutěži i na internetu.

Ve své kariéře jste často zpíval v operách Richarda Wagnera, ale i Richarda Strausse. 

Z Wagnerových rolí patří k mým nejoblíbenějším Wotan. Při interpretaci tvorby Richardů Strausse a Wagnera je nejdůležitější, aby člověk spojil hlas účinně s orchestrem. Hlas musí být velký a schopný síly ve smyslu nosnosti zvuku, aby se dostal přes orchestr. Strauss jde více do extrémů, jak u orchestrálních hráčů, tak i u operních pěvců. Má neuvěřitelně vysoké tóny i šíleně hluboké. Pro díla obou skladatelů je nesmírně důležitá technika. Pěvec musí vědět, jak přesně part zpívat a kde bude bel canto. Příliš síly může hlasu uškodit, ale opravdu je důležité, aby hlas byl nosný.   

Operní svět je vám velice blízký. Jaký přístup režisérů k dílu oceňujete?

Velcí režiséři mají dar interpretovat opery s respektem a láskou k dílu. Režii neotáčí okolo sebe, ale kolem skladatelů a jejich díla.

V Německu je rozšířený režisérismus…. Moderní provokující inscenace u lidí nevyvolávají žádnou radost z opery. Někdy se jedná i o problém tisku, protože novináři v německy mluvícím prostoru divadla považují řadu inscenací za konzervativní. 

V současnosti je bohužel tendence, že v operním provozu pracují i režiséři, kteří nemají ani desetinu hudebních kompetencí a neovládají vůbec hudební teorii. Třeba také z důvodu, že se věnovali nejdříve činohře a později chtěli zkusit operu…. Domnívám se, že zejména režiséři mladších generací by měli mít více pokory, respektu i odborných znalostí.

Například rakouský režisér Otto Schenk je neuvěřitelný, v současnosti je mu již čtyřiadevadesát let. V roce 2009 jsem s ním spolupracoval v newyorské Metropolitní opeře na Wagnerově teatralogii Prsten Nibelungův, hudebně ji nastudoval James Levine. Scéna a kostýmy byly skvělé. Člověk musí milovat svou práci… Ve Vídeňské státní opeře jsem si oblíbil inscenaci opery Tosca Giacoma Pucciniho, kterou inscenoval italský režisér Franco Zeffirelli. Líbily se mi také inscenace oper, ve kterých jsem zpíval v Královské opeře Covent Garden v Londýně.

Režiséři hudbu musí cítit a spoluprožívat. Bohužel v operní režii je v současnosti mnoho takových, kteří muziku necítí a nemají v ní ani zalíbení. V divadelním provozu jsou z důvodu, aby provokovali v médiích. S podobným přístupem není dobré inscenovat.

…………….

Albert Dohmen (*1956, Krefeld), renomovaný německý basbarytonista i basista, zažil první vrchol své pěvecké kariéry v roce 1997, kdy ztvárnil titulní roli Wozzecka Albana Berga v režii Petera Steina v Salcburku. Tehdy zazářil jak na Salcburském velikonočním, tak i hlavním letním festivalu s Berlínskými či Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Claudia Abbada. Posléze spolupracoval se slavnými dirigenty, mezi nimiž byli především Zubin Mehta, Giuseppe Sinopoli, James Levine, Georges Prêtre, Kurt Masur, Lorin Maazel a Christian Thielemann.

Německý pěvec si získal velké uznání v obou hlasových oborech. Interpretoval důležité role svého oboru, např. v tvorbě Ludwiga van Beethovena Dona Pizarra i Rocca (Fidelio), Wolfganga Amadea Mozarta Komtura (Don Giovanni), Giuseppa Verdiho Falstaffa, Giacoma Pucciniho Scarpia (Tosca) či Richarda Strausse Oresta (Elektra), Jochanaana (Salome) či Baraka (Žena beze stínu). Rolí Jochanaana ve Straussově opeře Salome debutoval v roce 2004 v Metropolitní opeře v New Yorku.

Od roku 2007 vystupuje na Bayreuthském festivalu, kde ztvárnil řadu rolí oper Richarda Wagnera. Ztělesnil Wotana (Prsten Nibelungův), Amfortase a Gurnemanze (Parsifal), Kurwenala i Krále Markeho (Tristan a Isolda), Dalanda a Holanďana (Bludný Holanďan) či Hanse Sachse (Mistři pěvci norimberští), Hagena (Soumrak bohů), Hermanna (Tannhäuser).

Zpíval na proslulých operních scénách, např. v Bavorské státní opeře v Mnichově, Gran Teatro del Liceo v Barceloně, Metropolitní opeře v New Yorku, Německé opeře Berlín, Nizozemské národní opeře v Amsterdamu, Losangelské opeře, Opéra Bastille v Paříži, Royal Opera House Covent Garden v Londýně, Teatro alla Scala v Miláně či ve Vídeňské státní opeře.

Foto: Martin Siegmund, Youtube, Marcus Lieberenz, Bayreuther Festspiele / Enrico Nawrathm, FOK / Petr Chodura