„Ukrajinský operní svět rozhodně má jako celek své místo v Evropě – a právě tak ho chceme prezentovat.“

„Jsem představitel ukrajinského národa žijící v Čechách. Vnímám, jak je Praha ohromnou podporou ukrajinským obyvatelům. Je to akt milosrdenství a podpory, kterého si velice vážím.“

„Už jsem dirigoval Dvořáka, ale zatím žádnou jeho operu. Jedna je mi obzvlášť blízká a s tou bych chtěl někdy debutovat. Mám na mysli Rusalku.“

Symbolickou solidární podporou těm, kteří trpí ve válečném konfliktu na Ukrajině vyvolaném Ruskem, je 21. října operní koncert organizovaný pražským Národním divadlem. Má podtitul Ora spei vyjadřující naději na opětovný mír. Ve Státní opeře budou na programu árie a ukázky z českých, italských, francouzských a ukrajinských hudebních děl v podání osmi předních ukrajinských sólistů. Dirigent Andrij Jurkevyč, hudební ředitel Státní opery, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje koncert a jeho cíle, rekapituluje své roční působení v české metropoli a vyznává se z lásky ke své zemi.

Koncert Ora spei, vyjadřující solidaritu s lidmi na Ukrajině, je vaše osobní iniciativa?

Jde o iniciativu uměleckého ředitele opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansena. Já jsem potom přemýšlel, jak nápad konkrétně uchopit. Národní divadlo je tak známé a po celé republice oblíbené, že nemohu říct: Přijel jsem z Ukrajiny a udělejme teď koncert pro Ukrajinu… Necítím se být v takové funkci, že bych mohl přijít a navrhovat podobný koncert… Snažili jsme se o něco už minulou sezónu, ale byla natolik plná, že se nám koncertní program do harmonogramu už nevešel. A nenaskytla se od té doby jiná možnosti, než ho zařadit do programu až letos v říjnu. Jsem velice rád, že koncert můžeme uskutečnit.

A k jaké podobě jste nakonec došli?

Rozhodli jsme se pozvat z Ukrajiny osm pěvců z rozdílných generací. Představíme mladou generaci operních zpěváků pocházejících z Ukrajiny, kteří teď studuji například na Akademii La Scala nebo v Bologni, ale přijedou zazpívat i příslušníci starší generace, kteří mají kariéru na Ukrajině a i jinde ve světě. Ti všichni přijedou ukázat schopnosti operních pěvců. Vedle toho, že zpíváme, se snažíme podporovat i jinak svoji rodnou zem. Posíláme tam například peníze. Ale vedle toho chceme prostě i ukázat výborné schopnosti našich zpěváků, jejich hudební a hlasové možnosti, protože jsou opravdu skvělí. Ukrajinský operní svět rozhodně má jako celek své místo v Evropě – a právě tak ho chceme prezentovat. To je idea programu. Jednotlivá čísla, která jsem vybral, rozdělují program na dvě části. V té první jde o evropské árie a scény z oper, o známá díla francouzských, italských i českých skladatelů. V té druhé polovině bych rád představil ukrajinskou tvorbu, díla, která byla napsána pro tento koncert, ale i ukázky klasické ukrajinské hudby, například první ukrajinskou operu Záporožec za Dunajem od skladatele Semena Hulaka-Artemovského.

Vnímáte Prahu jako přátelské a tvůrčí prostředí, které vám vyhovuje?

Jsem v Praze už rok, ale ještě jsem neměl dost času tohle krásné město soustavně objevovat a plně objevit. Většinu času trávím v práci, v divadle… A když se vrátím domů z divadla, tak pracuju na partiturách a čtu knihy… Žiju v takovém uzavřenějším kruhu. Nejsem snad typ úplně uzavřeného člověka, ale na druhou stranu nevyhledávám kontakty jenom proto, abych nějaké měl. Mám v Praze menší okruh známých. Ale město je nádherné. Líbí se mi procházet se na Vyšehradě nebo po Starém Městě. A když mám trošku víc volno, tak třeba jedu tramvají na konečnou a projdu se tam…

Znal jste Prahu už dřív, nebo se teď váš vztah stal intenzivnějším v souvislosti s tím, co se děje na Ukrajině?

Prahu jsem už znal. Zúčastnil jsem se festivalu Pražské jaro v roce 2012, dirigoval jsem koncert, na kterém zpívala Edita Gruberová. Většinou pracuju v rámci Evropské unie. Teď je to tak, že jsem představitel ukrajinského národa žijící zde v Čechách. Vnímám, jak je Praha ohromnou podporou ukrajinským obyvatelům. Mnozí z nich zde našli útočiště, našli tu podporu a práci. A přijali jste také mnoho ukrajinských dětí, které zde mohou studovat. Je to akt milosrdenství a podpory, kterého si velice vážím.

Bylo těžké dostat ukrajinské sólisty do Prahy? V jaké jsou osobní situaci? Někteří jsou na Západě, někteří na Ukrajině… Bylo pro ně snadné, nebo obtížné se takové koncertu zúčastnit?

Především bylo těžké najít správné datum, protože někteří z těch, které jsem zamýšlel pozvat původně, teď nemohli. Ale naštěstí máme možnost vybírat z velké škály schopných zpěváků. Přijedou ti, kteří jsou toho hodni, přijedou s ohromnou radostí a s pocitem zodpovědnosti. Polovina z nich skutečně žije na Ukrajině, polovina různě po Evropské unii, někteří, jak už jsem zmínil, ještě studují v Itálii.

Přijet má také ukrajinský fotograf Dmitrij Skvortsov.

Ano, jeho fotografická výstava bude vyprávět o operní Oděse, a to před únorem 2022 i po něm. Přijede z Oděsy, bude muset vlakem do Lvova, dalším vlakem do Polska do Przemyslu a potom ještě dalšími dopravními prostředky, aby se dostal až do Prahy. Fotil oděský operní dům. Jeho fotografie z prvních dnů války byla použita ve Washington Post… Uspořádáme v Praze výstavu o obou operních domech. Oděské divadlo i pražská Státní opera, tehdy Nové německé divadlo, mají stejné architekty – vídeňský ateliér Fellner & Helmer. Pro mě je to krásná spojitost, protože tam i tady jsem zastával a zastávám stejnou funkci hudebního ředitele. Výstava fotografií se zaměří na stav divadla v Oděse před válkou a během války. Bude dokumentovat, jak divadlo odolává náporům válečné vřavy.

S jakými pocity sledujete situaci a utrpení lidí ve vaší zemi? Jste osobně nebo příbuzensky zaangažován?

Jsem Ukrajinec, každá má molekula patří Ukrajině. A i když už přes dvacet let na Ukrajině dlouhodobě nepobývám, bývám tam zřídka, vlastně i ředitelem v Oděse jsem byl poměrně krátce, tak na svou zem myslím každý den. Kdyby neexistovala, nemohl bych existovat ani já.

Jak změnilo nešťastné válečné období, které trvá už víc jak rok a půl, váš pohled na ruskou kulturu?

Bavíme-li se o ruském kulturním dědictví, to zůstává samozřejmě nezměněno. Ohromná kulturní historie… Ale sám za sebe jsem zablokován – neřídím ruské skladby… Prostě nemohu. Během války mám pocit, že kdybych dirigoval ruskou hudbu, tak bych tím urážel oběti, které si válka vybrala. A bylo jich už mnoho…

Máte pro pražské působení hudební sny?

O tajemstvích hovořit nemohu, ale o práci ano. Když pracuju pro Státní operu nebo jakékoli další divadlo s takovým renomé, vždycky to vnímám tak, že pracujeme v týmu. Skládá se z inscenačního týmu, z režiséra, z umělců, ze zpěváků… Opera je komplexní žánr. A mým snem je, aby na všech úrovních týmu bylo dosaženo vysoké úrovně, kvality… Jestliže je výborná partitura špatně nastudovaná a zazpívaná, nebo jestli tomu, co v partituře je, neodpovídá scéna, pak toho snu nedosáhnu.

Kdybych se zeptal na nějaké operní dílo, ke kterému byste se rád dostal, aniž bych pátral po těch zmíněných tajemstvích souvisejících s dalšími, ještě neodtajněnými sezónami, tak byste odpověděl?

Pokud se bavíme o českých operách, tak bych nejdříve chtěl pochopit vaši duši, mám na mysli mentalitu národa, abych mohl lépe pochopit vaše kulturní a hudební dědictví. Už jsem dirigoval Dvořáka – Requiem a symfonie – ale zatím žádnou jeho operu. Jedna je mi obzvlášť blízká a s tou bych chtěl někdy debutovat. Mám na mysli Rusalku. A jednoho dne bych chtěl být hoden dirigovat Smetanovu Libuši.

Bylo by reálné a pěkné uvést v Praze nějakou ukrajinskou operu?

Vy se můžete pyšnit vynikajícími jmény, jako jsou Smetana, Dvořák, Janáček… Co se týká ukrajinské operní tvorby – a možná tady žádná ještě inscenovaná ani nebyla – musela by být hodna uvedení na prknech Státní opery nebo v Praze vůbec. Musela by být hudebně zajímavá. Přemýšlel jsem o jedné. Jmenuje se Ukradené štěstí, napsal ji v roce 1969 Julij Mejtus. Jedna árie z ní zazní i v programu koncertu. Je mi blízká a myslím, že by mohla české publikum oslovit.

S jakým vzkazem, s jakým poselstvím půjdete dirigovat sobotní koncert?

Jednou už zaznělo, proč tento koncert organizujeme a proč má název Ora spei, Hodina naděje… Už po staletí bojujeme a jednou vyhrajeme. Když to nebude naše generace, bude to ta příští. Věřím, že jednou budou Ukrajinci svobodní – a to ve smyslu, že se nebudou nacházet pod tlakem sousední země. K tomu, že se budou cítit svobodnější, pomůže i naše kultura. Věřím, že příští generace jednou budou žít bez zvuku sirén, že nebudou zažívat poplach, když začíná ostřelování… My za to můžeme bojovat buď se zbraní v ruce, nebo každý sám svým povoláním a řemeslem.

————–

Andrij Jurkevyč, hudební ředitel Státní opery v Praze, absolvoval studium dirigování orchestru na Národní hudební akademii Mykoly Lysenka ve Lvově. Následně se zdokonaloval u Jacka Kaspszyka v Národní opeře ve Varšavě, na Hudební akademii Chigiana v Sieně u Gianluigiho Gelmettiho, u Donata Renzettiho v Pescaře a u Alberta Zeddy v Pesaru. Od roku 1996 byl rezidenčním dirigentem Lvovské národní opery. V roce 2002 přesídlil do Itálie a od té doby pokračuje jeho kariéra také v zahraničí. Hostoval v mnoha italských divadlech, ale i ve Vídeňské státní opeře, ve Státní opeře a v Německé opeře v Berlíně, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, ve Vlámské opeře, v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, Teatro Real v Madridu, Teatro Municipal v Santiagu v Chile, v Sanfranciské opeře, v Aténách, Neapoli, Stuttgartu, Düsseldorfu, Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Curychu, Budapešti a v mnoha dalších. Byl hudebním ředitelem Národní opery v Oděse, Národní opery ve Varšavě či Moldavského národního divadla opery a baletu. Ve Státní opeře v Praze se poprvé objevil v květnu 2022 při představení Verdiho opery La traviata.

————–

Program koncertu Ora spei 21. 10. 2023 v pražské Státní opeře:

Jurij Ševčenko: Jsme

Bedřich Smetana: Bohové věční (Libuše, Libuše)

Sofia Solovij

Giuseppe Verdi: O Carlo, ascolta – Io morrò (Rodrigo, Don Carlo)

Štěpán Drobit

Bedřich Smetana: Jak je mi (Milada, Dalibor)

Valentina Plužnikova

Jules Massenet: Va! Laisse couler mes larmes (Charlotte, Werther)

Iryna Žytynska

Giuseppe Verdi: Che mai veggio… Infelice! E tuo credevi (Silva, Ernani)

Sergej Magera

Giuseppe Verdi: Patria opressa (Macbeth)

Giuseppe Verdi: O figli, o figli miei! Ah, la paterna mano (Macduff, Macbeth)

Valentyn Dytjuk

Giacomo Puccini: Senza mamma (Angelica, Sestra Angelica)

Sofia Solovij

Jules Massenet: Ah! Tout est bien fini – O souverain, ô juge, ô père (Rodrigo, Le Cid)

Denys Pivnickij

Gaetano Donizetti: Ah! tardai troppo – O luce di quest’anima (Linda, Linda di Chamounix)

Tetiana Žuravel

Pietro Mascagni: Regina coeli (Santuzza & Mamma Lucia, Sedlák kavalír)

Valentina Plužnikova a Iryna Žytynska

Přestávka

Jakiv Stepovij: Preludium na památku Tarase Ševčenka

Klimentij Dominčen: Huculský tanec

Mykola Lysenko: Když se dva rozcházejí

Denys Pivnickij & Štěpán Drobit

Semen Hulak-Artemovskyj: Scéna a duet Oksany a Andrije z opery Záporožec za Dunajem

Valentyn Dytjuk a Valentina Plužnikova

Julij Mejtus: Árie Anny z opery Ukradené štěstí

Sofia Solovij

Mykola Lysenko: Árie Ostapa z opery Taras Bulba

Štěpán Drobit

Anatolij Kos-Anatolskij: Ach, půjdu mezi hory

Tetiana Žuravel

Anatolij Kos-Anatolskij: Oj ty děvče, jsi jak jádro ořechu

Sergej Magera

Vím, že jsem hříšná

ukrajinská lidová píseň

Iryna Žytynska

Mykola Lysenko: Taras Bulba, předehra

Myroslav Skoryk: Melodie

Sofia Solovij

Mykola Lysenko, Ivan Nebesnyj: Modlitba za Ukrajinu

úprava pro osm sólistů, sbor a orchestr

Foto: Zděněk Sokol, Facebook A. Jurkevyče