KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Až na konec světa (27) Na sobě dirndl, v srdci Masaryka. Skladatelka, básnířka a spisovatelka Ilse Weber english

„Ve třinácti se odvážila vyjít se svými ranými výtvory na veřejnost; tvořila v němčině, i když se časem měla doučit též češtině.“

„Díky českému četníkovi se jí podařilo propašovat do terezínského ghetta strunný nástroj; napadlo ji, že začne své verše zhudebňovat.“

„Po Ilse Weber zbylo jen kolem šesti desítek písní; všemi jako by se prolínal leitmotiv její klopotné existence.“

Od dětství hrála na několik hudebních nástrojů a obstojně zpívala, ale k vlastní písňové tvorbě se probojovala až pod vlivem vnějších okolností. Od poloviny 30. let se totiž ostravská rodačka Ilse Weber ocitla v kleštích. Sevřená mezi německým nacismem a českým antisemitismem. Mluvila převážně německy, ráda nosila dirndl, zároveň lnula k Československu jako k vlasti, milovala „tatíčka“ Masaryka. Nic jí to náhle nebylo platné. Vadilo, že je Židovka, chodí do synagogy, ctí pesach a chanuku. Za války se ocitla v terezínském ghettu, kde její hudebnost vytryskla naplno. Nelze ji srovnávat s Kleinem, Ullmannem, Schulhoffem, Krásou. Skládala prostě, tradičně; cílem jí byla útěcha dětských posluchačů. Těch, za které byla ochotna položit vlastní život.

Narozená 11. ledna 1903 jako Ilse Herlingerová, měla – kromě dvou vlastních a tří nevlastních sourozenců – rodinné štěstí v neštěstí. Bohužel jí v deseti letech zemřel tatínek, což nesla velmi těžce. Oporu ovšem našla v mamince Therese a jejích zálibách, které na dceru přenesla. Sama totiž v mládí studovala soukromě zpěv, ale po sňatku se rozhodla plně věnovat rodině. Nyní měla možnost rozvíjet v Ilse to, čeho se sama vzdala. A tak černovlasé děvčátko díky ní postupně vnikalo do hry na kytaru, loutnu, mandolínu či balalajku. Zpívalo. A četlo, co mu pod ruku přišlo. Výsledkem byla Ilsina silná náklonnost k literatuře. Brzy se začala pokoušet o vlastní psaní.

Zprvu jí to zjevně sloužilo jako soukromý balzám na ztrátu otce. Když jí bylo třináct, odvážila se ale se svými ranými výtvory vyjít na veřejnost. Její verše, pohádky pro děti a snivé příběhy vycházely napřed v lokálním dívčím časopise, postupně se ale propracovala až na stránky novinových příloh či časopisů jak v naší zemi, tak v sousedním Německu a Rakousku. Tvořila totiž v němčině, i když se časem měla doučit též češtině. Jak už to v bilingvních rodinách bývá, díky svým synům.

Židovské pohádky pro děti od I. Weber

Autorka knížek z 20. let, jako byly Židovské pohádky pro děti, věnované mamince, anebo Příběhy Mendela Rosebusche o staříkovi s kouzelnou mincí, která mu umožňuje konat dobro, totiž dospívala a postupně zrála. Žila v rodných Vítkovicích, rázovité jižní části rozlehlé Ostravy, které vévodily jak Rothschildovy fabriky, tak domky z červených cihel, které uhlobaron nechal postavit pro své zaměstnance. Ochotně se zapojovala do židovských spolků, v jejichž prostředí se také seznámila s Williamem Weberem, za kterého se v roce 1930 provdala. Na svět přivedli dva syny, roku 1931 Hanuše a tři roky později Tomáše. Oba chodili do českých škol a doma chtěli nejen „šprechtit“, ale mluvit i „slovansky“. Učenlivá Ilse ovládla nový jazyk tak dobře, že si dokonce začala dopisovat s Karlem Čapkem, kterého na dálku odvážně oslovila.

Tou dobou, řeč je o první polovině 30. let, se totiž už sama mohla alespoň trochu cítit spisovatelkou. Spolupracovala s Československým rozhlasem, nejprve s jeho regionální stanicí Moravská Ostrava a pak i s německým vysíláním v pražské budově na Vinohradech. Například 12. května 1935 byla odvysílána její povídka Bornemannovy děti slaví svátek matek a 16. prosince téhož roku poskytla Ilse rozhlasu předvánoční rozhovor na téma Které knížky darujeme svým dětem. O tom, že k nim domů nechodí Mikuláš, ale prorok Eliáš, se v něm ovšem už nejspíš nezmínila. Dva roky po nástupu Hitlera k moci se totiž začala vnitřně proměňovat i československá společnost. A jak se blížily osudové roky 1938 a 1939, atmosféra houstla. 

V dopisech své londýnské přítelkyni Lilian von Löwenadler, které se naštěstí zachovaly, Ilse měnící se náladu zaznamenávala: „S Němci jsme žili v míru a v přátelství, jenže od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, který zamilovaně nepokukuje po Německu…“ Rány však přicházely i z druhé strany: „Češi se teď diví, jak ještě můžeme mluvit touhle řečí, když nám Němci tolik ubližují. A zároveň se nám posmívají, když se snažíme mluvit česky: Koukejte na ty Židy, ti se ale umějí přizpůsobit!“ Ilse se nestačila divit: „Kde zůstala logika? Nenávist však logiku nepotřebuje,“ psala do Londýna.

Ilse Weber

Po záboru severomoravské části Sudet už nebylo pro Weberovy ve Vítkovicích místa. Přestěhovali se do Prahy, kde se však možnost jejich uplatnění prudce snižovala. Ilse se stala šičkou tašek a koupacích čepic, ve volném čase si však našla smysluplnější náplň života. Navštěvovala dětský útulek při Židovské obci, kde po letech znovu brala do ruky kytaru: „Je to tak krásné, když začnu hrát a děti se rázem seběhnou a začnou se mnou zpívat! Špetka hudby jim pokaždé zvedne náladu…“ O své vlastní potomky měla však čím dál větší strach. Marně se s manželem pokoušeli o odjezd do Palestiny, až přišel 15. březen 1939 a s ním vznik Protektorátu; klec spadla definitivně. V květnu se jim ještě podařilo umístit osmiletého Hanuška, jak mu doma říkali, do jednoho z posledních vlaků organizovaných Nicolasem Wintonem. Tomík zůstal s rodiči. A s nimi byl také 8. února 1942 nuceně dopraven do „města, které Vůdce daroval Židům“. Do Terezína.

Tam se Ilse přihlásila ke službě v dětské ošetřovně. Díky českému četníkovi se jí podařilo propašovat do ghetta strunný nástroj. Podle některých svědků kytaru, zatímco jiní mluví o loutně. Ať tak, či onak, napadlo ji, že začne své verše, ať už starší, či zbrusu nové, vznikající pod tíhou táborového života, zhudebňovat. Vznikly tak písně jako Toulám se Terezínem, A déšť se snáší či Lidické ovečky, odvážně reagující na zvěrstva po atentátu na Heydricha. Ve skladbě Musica prohibita se zpívá: „…tady na tomto místě jsme všichni odsouzeni, zostuzený a zoufalý dav…“ Jiná z písní zachytila tíseň z transportů: „Ti, co už balí, dobře vědí, zle je, a mezi námi náhle propast zeje… Transport už odjel, zástup tady není, my zůstáváme, malí, zahanbení…“ 

Jak to, že se Ilsina terenzínská tvorba, absurdně představující vrchol jejího umění, zachovala? Čemu vděčíme za to, že roku 2007 nazpívala její písně na albu věnovaném terezínským autorům mezzosopranistka Anne Sofie von Otter? Čím to, že jejich texty můžeme číst v překladech Zlaty Kufnerové, jež vyšly roku 2012 knižně v nakladatelství Academia? Anebo Ilsiny písně poslouchat na vlnách stanice Český rozhlas 3 Vltava, která se k jejímu dílu i osudu opakovaně vrací? Pro odpověď je třeba se vrátit do počátku října roku 1944. Tehdy Willymu Weberovi terezínská komandatura oznámila, že bude převelen na práci do polských Hlivic, tehdejšího Gleinitz. Jeho žena a syn, s kterými si prý bude moci dopisovat, zůstanou zde. Weber pracoval v ghettu jako zahradník; neváhal a všechny Ilsiny písemnosti vměstnal do režného pytle, který zakopal pod zem v kůlně. A v roce 1945 nalezl. Užitek z nich mají dnes badatelé, namátkou berlínská historička Ulrike Migdal; umístěny jsou i v jeruzalémském památníku Jad Vašem.

rodinné foto

Zatímco Ilsin manžel válku přežil a setkal se s Hanušem, který ji přečkal ve Švédsku, Ilse a Tomík zahynuli 6. října 1944 hned po příjezdu do Osvětimi. Skladatelka nastoupila do transportu dobrovolně, neboť se odmítla odloučit od nemocných dětí, kterým v Terezíně pomáhala dva roky přežít svou péčí i svou hudbou. Netušila, že tou dobou už nežila ani její maminka, zavražděná 19. října 1942 v koncentračním táboru Treblinka… Dost možná by ji to v jejím záměru jen utvrdilo. Kdo ví.

Tak skončil jeden krátký, jednačtyřicetiletý život, o kterém bychom nevěděli víc než o miliónech dalších oběti holocaustu, nebýt zázraku zvaného umění. Nezachovat se její písňová i literární tvorba, která neměla ambici ani šanci zamířit na Olymp, byť svoji hodnotu má. Stala se ovšem čímsi odlišně cenným a jímavým. Po Ilse Weber zbylo, kromě povídek a dopisů, jen kolem šesti desítek písní. Všemi jako by se však prolínal leitmotiv autorčiny klopotné, pro ni však vesměs krásné existence: žít, abych mohla vyprávět.

Foto: Wikipedia / a.n. / volné dílo, pamatnik-terezin.cz / Archiv Hanuše Webera, Wimeo

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

Publicista a moderátor

Pro Československý, respektive Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, respektive Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov, Zlatá Praha atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,



Příspěvky od Jiří Vejvoda



Více z této rubriky