„Díky seznámení s veličinami, jakými se měli stát Zemlinsky, Berg či Schönberg, ovšem Schreker rozvolnil své kompoziční postupy.“

„Vídeň se možná obávala skandálu, proto se opera Die Gezeichneten (Ocejchovaní) vydala roku 1918 do světa z Frankfurtu.“

„Nadlouho se nacistům podařilo vymazat Franze Schrekera z kulturního povědomí. Jeho opery ožívají až v tomto století.“

Patří Franz Schreker, ročník 1878, do seriálu o našich krajanech zapomenutých proto, že v jejich žilách kolovala židovská či německá krev? Nitky spojující ho s naší zemi jsou tenčí než u ostatních. Narodil se zde jeho otec; on sám navštívil Prahu jen roku 1912 u příležitosti uvedení jednoho ze svých děl; předtím však vyučoval hudbu v české škole ve Vídni a později se v Berlíně stal profesorem Aloise Háby. To jistě není mnoho. Zároveň je však řeč o muži, jehož opery byly ve své době uváděny častěji než díla Richarda Strausse; jeho symfonická či operní tvorba zněla pod taktovkou Otta Klemperera, Ericha Kleibera, Oskara Nedbala či Bruna Waltera; on sám dirigoval světové premiéry skladeb Arnolda Schönberga či Alexandra Zemlinského. Za ženu měl operní pěvkyni, za milenku Almu Mahler. Franz Schreker byl veličinou, k níž nehlásit se aspoň vzdáleně je škoda.

Historie jeho rodu začíná v městečku Golčův Jeníkov sotva o třech tisících duší. Až pohádkově zní zápis v místní kronice, že roku 1789 tu na slamníku v budově pošty přespal samotný Mozart. Kočáru, v němž cestoval s hrabětem Lichnovským, se zlámalo kolo… Méně poezie v sobě skrývají údaje o osudu místní židovské komunity. Čítající na šest set osob, tvořila v předminulém století čtyřicet procent obyvatelstva. Po druhé světové válce se jich vrátilo pět… Kdysi z ní vyčnívaly dvě osobnosti. Vzdělaný rabín Aaron Kornfeld, který tu založil vyšší talmudskou školu, ješivu. A rozevlátý bohém Isaak Schrecker. Aby se vymanil z prostředí, které mu připadalo zatuchlé, rozvedl se s první ženou, konvertoval, změnil si křestní jméno na Ignatz a oženil se s křesťankou. Eleanore von Clossmann patřila ke štýrské šlechtě a manželovi vydláždila cestu k vídeňskému dvoru, kde se uplatnil jako fotograf celebrit. Na cestách napříč Evropou zvěčnil například Franze Liszta… Především ovšem zplodil potomka Franze, který se narodil 23. března 1878 v Monaku.

O hudbu jevil chlapec zájem od dětství, hrál na housle, ale ke studiím dospěl složitě. Když mu bylo deset, tatínek zemřel a pozůstalí se usadili ve Vídni. Franzovi se tam roku 1892 podařilo získat stipendium, které mu umožnilo přijetí na konzervatoř, kde se jeho učitelem stal Arnold Rosé. A přidal si výuku skladby pod vedením pedagoga Roberta Fuchse, jehož rukama prošli Gustav Mahler, Alexander Zemlinsky či Erich Korngold, ale také Jean Sibelius nebo George Enescu. Schreker absolvoval roku 1900 s vyznamenáním.

Souběžně se studiemi si přivydělával soukromou výukou a věnoval se své druhé hudební lásce, dirigování. Že se nestane houslovým virtuosem, si ujasnil brzy. Od sedmnácti let raději třímal taktovku v čele různých seskupení, která sám zakládal. Jako skladatel na sebe upozornil roku 1901, kdy jeho Intermezzo for Strings, op. 8 získalo cenu, dotovanou vydavatelem Neue musikalische Presse. Tehdy byl ovšem Franz Schreker ještě romantickým pokračovatelem díla Johannesa Brahmse, okořeněným slabostí pro impresionismus, čímž si vykoledoval přirovnání ke Claudu Debussymu.

Díky seznámení s veličinami, jakými se měli stát Alexander Zemlinsky, Alban Berg či Arnold Schönberg, ovšem Schreker zásadně rozvolnil své kompoziční postupy. To tam bylo okouzlení atmosférou Fin de siècle a roztančené Vídně. Na dveře bušilo nové století. Franz se sice nikdy nestal tak zásadním představitelem moderny jako jeho přátelé, ale přesto svým dílem vyvolával mezi kritiky třenice. Údajným manévrováním mezi melodičností a avantgardou si znepřátelil mocného Julia Konrgolda, otce stále známějšího skladatele. I ten se ale sklonil před Scherekerovou baletní hudbou z roku 1908, nazvanou Die Geburtstag der Infantin (Infantčiny narozeniny). U mladého skladatele ji objednala slavná tanečnice Grete Wiesenthal pro své vystoupení na vernisáži Kunstchau, organizované malířem Gustavem Klimtem. Tím Franz vstoupil do obecného povědomí, což se mu předtím nepodařilo operou Flammen (Plameny), která se dočkala jen koncertního provedení studenty hudební akademie v postranním Bösendorfersaal. Přesto byla opera jeho hlavním cílem, jeho tvůrčí vášní, do níž se měly zanedlouho promítnout i vzruchy ryze lidské, privátní. Jak citové, tak tělesné.

V jednom ze sborů, který dirigoval, se Franz Schreker zahleděl do půvabné sopranistky Marii Binder. Bylo mu třicet, jí sedmnáct. Roku 1909 se vzali. Manželství, v němž se pěvkyně propracovala k velkým rolím ve Vídni či v Berlíně, bylo trvalé a nestandardní. Věrností se oba nezatěžovali. Marie neskrývala zálibu v ženách, prošla si vztahy tohoto zaměření, zatímco Franz rozhojnil zástup mužů, kterým učarovalo charisma Almy Mahlerové. Navázal s ní intimní vztah jen půl roku poté, co ovdověla, protože jí prý svým vzhledem Gustava připomínal… Což jí po čase nezabránilo v prudkém vzplanutí k malíři Oskaru Kokoschkovi, jež Schreker těžce nesl. A aby se z traumatu vzpamatoval, vložil své něžné emoce i erotické běsy do svého díla. 

Výsledkem byla první z oper, které mu změnily život. Pracoval na ní těsně před vypuknutím první světové války, která ovšem posunula premiéru až na 25. duben 1918. Vídeň se možná obávala skandálu, proto se opera Die Gezeichneten (Ocejchovaní) vydala do světa z Frankfurtu. A dílo si podmanilo publikum na německých i rakouských scénách. Zaujala jak hudba, tak odvážné libreto, které si tak jako u všech svých oper napsal Schreker sám. Coby ctitel myšlenek Sigmunda Freuda o síle podvědomí vytvořil děj plný tajemných jinotajů i sebezpytného trýznění. Odehrává se v renesančním Janově, ale se zřetelným odkazem k autorově současnosti. Dva sokové, jeden hrbáč a druhý krasavec, se ucházejí o přízeň malířky. Zprvu ji hloubkou své duše zaujme první, který se do ní beznadějně zamiluje; pak dá ale přednost druhému… To vše v podání mnoha sólistů a početného sboru, ale též sto 120členného orchestru. 

Je s podivem, že si dílo tak náročné na provozování získalo oblibu operních domů. Snad to cosi vypovídá o atmosféře Výmarské republiky, která na konec války reagovala rozmařilostí, ale zároveň tušila další katastrofu. Tančilo se na hrobě… Tehdy vystoupal Franz Schreker na vrchol. Operami Der Ferne Klang (Vzdálený zvuk), a Der Schatzgräber (Hledač pokladů). Rovněž jmenováním do čela berlínské Hochschule für Musik, kde se mezi žáky řadili Ernst Krenek či Alois Hába. Dvacátá léta mu patřila. Jiným žánrům než opeře se věnoval spíš okrajově, ale i tak zněly jeho jeho písňové cykly či upravené operní předehry v podání špičkových těles včetně Vídeňských filharmoniků. Půvabná Kleine Suite se stala prvním hudebním dílem, které si objednal německý rozhlas.

Následný Schrekerův ústup ze slávy i jeho lidský zmar způsobily dvě okolnosti. Rozmáchlý styl jeho oper vyšel z módy; kurz začali určovat jiní, současnější, ovlivnění jazzem. Ernst Krenek s jeho Johnny Spielt Auf (Johnny vyhrává); Paul Hindemith s Neues von Tage (Novinkami dne); Kurt Weill s Die Dreigroschenoper (Třígrošovou operou). Definitivně však Franze Schrekera smetl nacismus. Záhy byl zařazen mezi představitele takzvané Die entartete Musik (Degenerované hudby), a označen za Magnuse Hirschfelda německé opery s odkazem na německého sexuologa židovského původu, který hájil právo homosexuálů a leseb na život bez utajování své orientace. Schrekerova opera Christophorus se dočkala zákazu už v roce 1932; o rok později byl zlikvidován jako pedagog. Onemocněl a 21. března 1934 zemřel na následky infarktu. Bylo mu pouhých šestapadesát. 

Nadlouho se nacistům podařilo vymazat Franze Schreckera z kulturního povědomí. Jeho opery ožívaji až v tomto století. Zní v berlínské Státní opeře, v Curychu i v Los Angeles. Skladatel s kořeny napůl v naší zemi, kdysi vysmívaný jako „Debussy z Golčova Jeníkova“, se opět vydává do světa.

Foto: forbiddenmusic.org, mohm.org.uk, ND / Zdeněk Sokol