„Hudebním samoukem byl do chvíle, co jej jako zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř.“

„Byl pronásledovaný pošklebky na konto svého sudeťáctví, ale oficiálně si na něj naše meziválečná republika nezasedla.“

„Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho lidský osud byl převážně tragický.“

Když se rodák z Chomutovska začal za první republiky se svojí hudbou prosazovat v Praze, byl pro mnohé místní přivadrovalcem, sudeťákem. Když jej Masarykův režim vyznamenal za operní dílo státní cenou, stal se pro české Němce odrodilcem, zrádcem. Když se na něj za druhé světové války provalilo, že je svobodným zednářem, zbavili ho nacisté všech funkcí i výhod. A když válka skončila, Benešův stát ho zavřel do sběrného tábora pro kandidáty odsunu, odkud už nevyšel živý. Svým příběhem jako by Theodor Veigl zosobňoval ve zhuštěné podobě chod zdejších dějin během první poloviny 20. století. Že byl zřejmě nadaným skladatelem a zjevně zručným dirigentem, ale také pilným pedagogem a odborným publicistou? To vše byla jistě pravda. Ale čas ji odvál tím spíš, že z jeho díla se zachoval jen zlomek. Viděno z odstupu, zdá se být důležitější memento, které z Veiglova života vyplývá. Ocitne-li se jedinec v nesprávný čas na nesprávném místě, soukolí dějin ho zvolna s krutou lhostejností rozemele, rozdrtí.

Vysočany nejsou jen pražská čtvrť nebo obec na jihu Moravy u Vranovské přehrady. Je to i samota mezi Chomutovem a Kláštercem nad Ohří, zničená kvůli skladování popílku z nedaleké elektrárny, ve které byl naštěstí zachován kostel svatého Václava. Skvost z dílny italského architekta Octavia Broggia, kterého sem v první polovině 18. století vyslali cisterciáci. Při pečlivém pohledu se na jeho fasádě najde nenápadná připomínka, že se zde, v českých, nicméně tehdy drtivě německých Vysočanech, narodil 28. února 1885 Theodor Veigl. Ač ze selské rodiny, odněkud se v něm vynořil gen předurčující ho k hudbě. A on jeho volání záhy vyslyšel.

Bylo mu sotva deset, když nejenže doprovázel hrou na varhany místní mše, ale dokonce se pokoušel o první nesmělé komponování. Přitom byl samoukem do chvíle, než jej jako de facto zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř, kde se zaměřil na studia klavírní hry. Odtud snaživý Veidl putoval na Německou univerzitu v Praze, kde se zaměřil na hudební vědu a germanistiku. Když roku 1909 s úspěchem absolvoval, mohl si odškrtnout první ze svých životních cílů. Nabyl solidního hudebního vzdělání jak v teoretické, tak praktické rovině, a navíc si jej rozšířil širším vhledem do lingvistiky, což mu později přišlo vhod při psaní muzikologických textů, ve kterých osvědčil cit pro jazyk. Rozuměj pro němčinu, protože čeština mu byla jen nedokonalou berličkou při komunikaci s pražským prostředím, ve kterém se seznámil v násobně větším počtem Čechů než kdysi na Chomutovsku.

S vysokoškolským diplomem v kapse se čtyřiadvacetiletý Theodor Veigl vydal nejprve na rok do Rakouska, kde se v městečku Bad Hall stal kapelníkem lázeňského orchestru. Že to jeho ambicím nestačilo, bylo nabíledni. Při první příležitosti se proto vrátil do Čech, nejprve jako dirigent orchestru při Městském divadle v Teplicích a poté v Novém německém divadle v Praze. Náramně mu přitom pomáhala zkušenost, kterou nabyl odskokem do Lidové opery ve Vídni, kde se krátce, ale vydatně činil jako korepetitor a příležitostný dirigent.

Mezitím měl už na kontě dvě opery, které bez většího zájmu veřejnosti zkomponoval v letech 1911 až 1913; současně složil též Symfonii E dur, kterou mu po konci první světové války provedla dobově významná Šakova filharmonie. Orchestr, mající ve svém vrcholném období až sto dvacet členů, si ve vyprávění o Theodoru Veiglovi zaslouží malé odbočení. Když roku 1919 v Praze vznikl, těžil z angažmá dirigenta Ludvíka Vítězslava Čelanského, jenž po krátké epizodě v čele České filharmonie uvolnil stupínek Václavu Talichovi a hledal nové uplatnění. To mu štědře nabídl ctižádostivý podnikatel a oddaný adept hudebního umění Vladislav V. Šak, pocházející z rodiny spřízněné s houslistou Otakarem Ševčíkem. A spolu se ti dva činili tak usilovně, že je veřejnost vnímala málem jako konkurenta filharmoniků z Rudolfina. Tím spíš, že ti museli po vzniku Československo předat své sídlo Národnímu shromáždění a začali se s Šakovým orchestrem přetahovat o Smetanovu síň Obecního domu. Vaz zlomilo Šakovi jak jeho přehnané sebevědomí, tak kritika ctitelů vzniklého Československa, že v roli hostujících dirigentů dává moc příležitostí Němcům. Namátkou esům jako Alexander Zemlinsky nebo Georg Széll. A patřil k nim, byť skromněji, také Theodor Veidl. Pronásledovaný pošklebky na konto svého „sudeťáctví“. 

Oficiálně si něj ale naše meziválečná republika nikterak nezasedla. Právě naopak. Poté, co se roku 1929 dočkalo v pražské Německé opeře jeho pohádkově laděné, široce přístupné dílo Kranwit na libreto šumavského básníka a spisovatele Franze Watzlika, bylo skladateli uděleno vysoké vyznamenání, státní cena. Což mu pro změnu uškodilo v očích bezpočtu českých Němců, zvlášť těch, kteří žili v pohraničí a pošilhávali čím dál tím víc po Hitlerovi. Navzdory nepřízni fundamentalistů z obou stran byla však 30. léta 20. století, především jejich první polovina, Veidlovým vrcholným obdobím. Na špici jeho pomyslné tvůrčí pyramidy stanula opera Maloměšťáci, poprvé uvedená v Novém německém divadle v Praze 17. dubna 1935. Její děj byl inspirován komedií od Augusta von Kotzebua, starou sice půdruhého století, ale pod názvem Die deutschen Kleinstädtler nadčasově pranýřující německé šosáctví. Což, mimochodem, nacisté bedlivě sledující poměry v Československu Veidlovi nikdy nezapomněli a v pravý čas vrátili. Aktuálnější byla však tehdy otázka, kdo vlastně k Maloměšťákům napsal libreto? Skladatelova manželka, germanistka Auguste rozená Hackel, nebo on sám? Až mnohem později, roku 2005, odhalilo zveřejnění někdejší korespondence mezi Theodorem Veidlem a Pavlem Eisnerem, že libreto z drtivé části vytvořil druhý ze jmenovaných. Tento objev zvýraznil význam nastudování Maloměšťáků v témže roce, jehož se koprodukčně ujaly Theater Regensburg a Národní divadlo.

Tak dlouho stoupal skladatel na společenském i profesním žebříčku, až mu do života vkročila zásadním způsobem druhá světová válka. Německým okupantům někdejšího Československa, rozděleného na Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava, bylo trnem v oku jak Veidlovo členství v Německém spolku věd a umění se sídlem v Praze, tak jeho pedagogická činnost. Také však nadhled v jeho muzikologické publicistice, zřetelný z pojednání o humoru v Beethovenově tvorbě. Psal se rok 1942, když byl skladatel rázně odstraněn z veřejného života. Hřebíčkem do jeho pomyslné rakve bylo zjištění, že je už delší dobu členem jedné ze zednářských loží v Praze. Zednáře s jejich vzýváním svobody jedince totiž nacisté výsostně nesnášeli.

Theodor s chotí se uchýlili do ústraní v obavách, že jim dříve či později hrozí transport do koncentračního tábora v Terezíně. Skladatel se něm nakonec opravdu ocitl, ale až ve druhé polovině roku 1945. Jak to bylo možné? Málo se ví o tom, že ihned po 8. květnu se tamní ghetto proměnilo na dva a půl roku v nový lágr, tentokrát určený zprvu pro prokázané německé zločince, ale brzy přeměněný na shromaždiště českých Němců. Především těch ze Sudet, určených k odsunu. Řádil tam tyfus, strava byla nedostatečná a nekvalitní, poměry celkově k nepřežití. Ještě během pětačtyřicátého se Auguste dozvěděla, že její muž zemřel; ať šlo o omyl, krutý žert nebo provokaci, spáchala sebevraždu. Skladatelův osud se naplnil o něco později, 16. února 1946.

Vyhasl život muže, který se nezavděčil nikomu. Pro jedny byl a dosud je německým nacionalistou, pro druhé skrytým přítelíčkem Čechů a dokonce Židů. Jisté satisfakce se mu dostává až poslední dobou. Například v podobě televizního dokumentu Jana Lengyela a Vojtěcha Páva anebo výstavou v prostorách Městského muzea v Chomutově, která trefně pojmenovala životní paradox Theodora Veigla: Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho vlastní osud byl tragický.

Foto: archiv ND / Hana Smejkalová, stránky Kulturní nadace vyhnaných Němců, Spolek pro vojenská pietní místa / Mgr. Jaroslav Krídlo, Mapy.cz / Josef Holub